Scripsi

Atmosféra III

25. srpna 2016 v 23:20 | Alétheia
Červené světlo prostupující veškerou tmou. Pozoruhodný klid. Prádelní šňůry a tichý, vyrovnaný zvuk. Tvoje jisté ruce a jedna z nejdůležitějších věcí v životě, i když to je možná jinými slovy totéž. Několik nástrojů a moje zvědavé oči. Nádoby s tekutinami, nízké a hranaté, ve kterých se vytvářejí a objevují zázraky. Nedočkavost obalená trpělivostí a úporná snaha zapamatovat si každou vteřinu zápasící uvnitř mé lebky; ony vteřiny i minuty odpočítávané s pevným vědomím každého kroku uvnitř té tvé. Desítky centimetrů příběhu vtištěného do malinkých hladkých políček, která si vyžadují nejvyšší možnou opatrnost práce. Rozličné a dosud nepoznané vůně, šustění papíru, šplouchání, hluboký hlas vysvětlující každý pohyb. Svraštěné obočí, pootevřená ústa. Čekání. Dech zadržovaný napětím a úsměv vyměněný v jediném pohledu. Dětsky čistá radost.

Pozvolna se objevující siluety. Černá a bílá; stíny, světla a odlesky. Vyzdvihnutí na vduch, schnutí, nový úžas, společné nadšení, ruka nastavená k plácnutí a tichý smích. Krajinky, lidé i zvířata, budovy i města ožívající na kouzelné ploše. Cosi starého, silného, působivého, nehynoucího a geniálního spočívá v tom postupu. Hodnota vážit si každé scenérie, každého portrétu, každého zátiší; okamžiků zaznamenaných pro nás navěky. Hledíme na naše společné umění v nejzajímavější den, jaký jsem prožila, díky tobě a plná vděčnosti. Když si mě nepřítomně posadíš na klín s očima upřenýma na další rodící se obraz, nejsem si jistá, zda je to celé sen, který se mi zdál před několika týdny; imaginace s nejsamoúčelnějším účelem nebo jedno z největších přání. Přání do neurčitě vzdálené budoucnosti, avšak bez síly nebo naděje věřit v jeho splnění, či snad přání, aby tohle celé vskutku byla vzpomínka na něco víc než minulého. - Stvořils právě ty každý obraz, anebo jsem jen já stvořila jeden jediný, ve kterém se všechny - včetně tebe - nacházejí?

Atmosféra II

3. června 2016 v 22:59 | Alétheia
Rozbouřené vlny. Vlhkost a chlad ochromující všemi směry. Divoké kývání dřevěné paluby, hrubá lana, která nasákla vodou, a neuvěřitelný vítr. Vytrvalé proudy nadrozměrných dešťových kapek, čtyři lucerny problikávající tmou a dvanáct duší bojujících o své životy. Blýskání, rázné a intenzivní, před ohlušujícím zvukem hromu. Zima, nebezpečí a strach s úsilím neztrácet naději. Desítky plachet a dvě ruce svírající studené kormidlo. Plešatý stárnoucí muž s hlubokými vráskami, postupující podél zábradlí za svým úkolem, zatímco se loď stále víc naklání. Devadesát prstů přitahujících lana, slaná vodní tříšť a zpocená těla dýchající s námahou proti větru. Únava, kterou je třeba ignorovat, a vzkřiknutý jednoduchý rozkaz, jenž přes hluk moře téměř není slyšet. Krvácející zápěstí, rozšířené oči a nekonečně vody pod jediným nahnutým stěžněm. Myšlenka na domov, ženu a děti; rychlá modlitba. A nikdo z nich neví, jak dlouho ještě... Ani jestli to není naposled.

Ceremoniál

19. září 2014 v 21:49 | Alétheia

I.

Ozval se poslední výkřik, když ostří prořízlo kůži na břiše a ven se vyřinula krev. Dav obklopující kamenný oltář jako by se po společném zpěvu náhle nehýbal, ticho padlo na celý kruh. Začal zvolna odříkávat ona starodávná slova, jež je spojovala s nimi. Přijdou si pro svoji oběť. Sestoupí k nim a přijmou ji. Určitě. Zvíře leželo na chladném povrchu a zajišťovalo všem jejich přízeň. Budou s ním spokojeni? Namočil prsty do rudé tekutiny a počal roztřeseně kreslit tři symboly kolem těla. Vzduchem se rozlévala vůně dlouho připravovaných bylinných odvarů pro tuto vzácnou příležitost. Plameny se zachvěly ve větru, stmívalo se rychle a napětí sílilo. Každým okamžikem...

II.

Poklekl před nimi do trávy a sklonil hlavu v pokoře a úctě. Proslov byl krátký, ale pohnul jím; ocenil, že o něm mají tak vysoké mínění. Od této chvíle pro něho budou nejen přáteli, ale i rodinou, vším; životní poslání není možné změnit a to jeho mělo nejhlubší smysl - byl tu pro celý stát. Cinkání kovu o kov, zvuk meče vytahovaného na denní světlo, které se přes něj odráží do neprostupně zeleného lesa za nimi. Nepředstavoval si ten rituál tak improvizovaný, uspěchaný a odlehlý, ale jako by v něm byla o to větší síla. Konečně k nim mohl vzhlédnout, ke třem mužům, jež opětovali jeho slavnostní úsměv a věděli, kým je. Ucítil tlak železa na rameni a okázalé vzedmutí radosti, když uslyšel ona slova. A jakmile vstal, patřil mezi ně.

III.

Téměř nevnímala, co bylo řečeno. Seděla mezi ostatními v tmavomodrých šatech a nepřipadala si dospělá skoro vůbec. Všechna pozornost obecenstva se soustředila na pódium zalité světly, kde seděla šestice starších lidí ve směšných kostýmech. Celé jí to připadalo příliš strojené a přehnané. Po všech chvalozpěvech začala zase hrát tichá hudba. Vstala společně s ostatními, snažila se vybavit si, kterým směrem se posunou, než se vystřídají; nepřítomně pozorovala lem cizího saka na konci rukávu. Po těžko uchopitelné době konečně zaznělo její jméno, a tak přešla sálem, vystoupala po schůdcích a stisknuvši její ruku převzala svůj diplom v tvrdých červených deskách. A najednou to bylo skutečné...

Atmosféra I

29. srpna 2014 v 0:04 | Veritas
Dřevěný, otlučený stůl. Ocelová lžička ležící na jeho hrubém povrchu. Zatoulaná zrnka hnědého třtinového cukru. Stránky diáře, který má desky prošívané barvami připomínajícími Afriku, popsané tmavě modrými poznámkami obtahovaným hůlkovým písmem a zdobení maličkými kresbami na okrajích. Dívčina ruka s krátkými nehty držící propisku, jejíž tuha váhá nad tím vším. Podmanivá vůně kávy a koláčků. Červený kabát visící na starém věšáku v rohu, pod kterým stojí opřený černý deštník. A cylindr čekající na jednom z háčků; pán, který má kolem límce uvázaného motýlka s temně červeného sametu. Tenké kulaté oplatky, dolíčky usmívající se tváře. Kukačkové hodiny na zdi, jimž nikdo nevěnuje pozornost. Tlumený hovor, z kterého společnost na okamžik přejde do hlasitého smíchu. Novinové listy ohnuté kolem dřevěných stojanů; šustící papír, šedá plocha a černé písmo. Políčka šachovnice, dva padlí střelci a jedna věž. Bledě modrá a kaštanově hnědá.
Usínající, spokojená tvář novorozeného chlapečka v šátku u matčina těla. Chuť zázvoru a čokolády, citrónu a malin, máty a pomeranče, smetany a zeleného čaje, medu a skořice, kokosu, vanilky a třešní. Obrázky na zdi - kamej, klec s kanárkem, černobílé fotografie kouzelné budovy s malebným průčelím, vážně i laskavě a bezstarostně se tvářících lidí. Otáčející se gramofonová deska, která už dohrála, velmi tiše, a sluchátko starožitného telefonu s otočným ciferníkem a dřevěnou rukojetí. Mladý muž, který na něco vzpomíná. Bílá stuha svazující temně hnědé vlasy. Váza s narcisem, jedním jediným. Záclonky v oknech a závěsy, které mají puntíky. Kávová zrnka a mlýnek s kličkou navrchu. Míchání lžičkou pořád dokola, vír uvnitř bílého porcelánového hrníčku s růžičkou. Lustr se svícny a hrubá rohožka na podlaze z bílých kostkovaných dlaždic prokládaných černými čtverečky v rozích. Barevné polštářky s vzorky ve tvaru ptáčků; jejich textura a dvě uvolněné nitě. Pohodlná, měkká křesla z kůže, šedá kočka spící na područce jednoho z nich a ozdoby vyřezané v opěradla židlí; srdce zvonečku, čistá skla. Piáno stojící oproti dveřím, jež už pamatuje spoustu let a spočívají na něm listy s notami. Dívka, jež píše dopis černým inkoustem a perem, ale nemá známku. Obroučky brýlí, tenké a kovové; naušnice z korálků v barvách mědi. Tlustá fialová šála a držící se ruce. Několik mincí a několik ubrousků. Dvě staré přítelkyně s vráskami od úsměvu kolem očí, nezaměstnaný muž s knírkem a dalekohledem, jenž na bílý papír zpaměti kreslí sokola. Detail reliéfu ve tvaru květin na konci rukojeti vidličky. Police s knihami a sbírkou básní a jedna rozečtená kniha, která v ní chybí; stoh různobarevných záložek, z nichž si každý může vybrat. Půvabné housle a malba cizinky i západu slunce nad řekou, jež visí na zdi. Želva, která se nenápadně i nemotorně prochází po podlaze. Láhev z průhledného skla ležící na širokém parapetu, a v ní je navěky uvězněná plachetnice s tmavě modrým stěžněm. Plyšový medvídek a staré počítadlo s dřevěnými korálky; uvolněná klika dveří.
Teplo a radost, spokojenost a pohodlí, výhled na uličku, kam se začíná snášet sníh. A nikdo nikam nespěchá. Žádný z nich se časem nenechá rušit.

Nevzájem I

16. května 2013 v 21:32 | Fronésis
Muž sedí doma v kuchyni, žena přichází zvenčí a přináší rozměrnou fotografii zarámovanou ve skle s černým okrajem, osmdesát centimetrů širokou.

Nevzájem II

16. května 2013 v 21:32 | Fronésis
Muž sedí doma v kuchyni, žena přichází zvenčí a přináší rozměrnou fotografii zarámovanou ve skle s černým okrajem, osmdesát centimetrů širokou.

Moje nejodpornější představa

9. prosince 2012 v 18:26 | Alétheia
Alétheia varuje: Tento článek je nevhodný pro děti do 20 let. Pokud jsi třináctiletá holčička, která si o sobě myslí, že bude drsná, když si to přečte, nemůžu ti bránit, avšak měj napaměti, že jsme sami svého přirozeného výběru strůjcem...
A pro vás ostatní: Přestaňte teď na chvilku jíst (ve vlastním zájmu).

Jen prázdná slova

28. července 2012 v 1:26 | Septen-Triones
Kdo jsem? Tuhle otázku si teď pokládám nejčastěji, neboť jsem si myslel, že to vím, ale nedávná zkušenost otřásla zemí pod mýma nohama důkazem o opaku. Možná by to obě strany moc rády alespoň tušily... V tom tkví má jediná výhoda, ale třeba jí na tom ani nezáleželo.
Věděl jsem dobře, že tohle nepůjde napsat, že tohle nepůjde vysvětlit, že tohle nepůjde ani zapamatovat. Přesto se do toho tak umíněně pouštím, jako bych tím snad mohl změnit nějaké kapky minulosti, stékající za sebou v jenom úzkém pramínku jako ta obarvená voda na zrcadle, pořád dokola se opakující, hypnoticky uklidňující, jak mi kdysi popsala.
 
 

Reklama