Pink Floyd

Comfortably Numb.

27. října 2015 v 21:48 | Alétheia
Comfortably Numb k snídani. Pak podruhé... A ještě jednou. (Vzpomněla jsem si na několikanásobný "hudební orgasmus". Tohle je on...)
Nikdy dřív jsem ji nepotřebovala tolik. Nikdy dřív jsem ji tolik nemilovala. Chci odbočit ze seznamu, jenom abych napsala o tom, jak je dokonalá, jak je vlastně nejlepší a jak je vlastně vším. Comfortably Numb.
Geniální název...
Potřetí se zesílením basů a sluchátky přitisknutými k uším, jako bych se jí mohla nechat zničit. A dovedu předvídat každý tón, každý akord, a čím hlubší tóny to jsou, tím víc do mě zasahují. Přeji si, abych také byla schopná být pohodlně necitlivá. Jenže ne na základě drog, nýbrž na základě vědomé volby k aktivní změně stavu vědomí. Jako by mi to ta skladba snad mohla umožnit. Nechat se obejmout do bezpečí její necitlivosti nebo znecitlivění. Jenže ono to nejde, pořád jsem tady a pořád neurotická jako nikdy předtím, anebo jako dosud vždycky.
(Fear Builds Walls. Je čas jednu další postavit...)
A počtvrté na YouTube, tahle Comfortably Numb z filmu The Wall, kde mě vždycky rozpláče...


... pohled na onu mrtvou krysu. Až dneska jsem si uvědomila, že je to vážně krysa (Ratus ratus), nikoli potkan (Ratus norvegicus), protože má velmi dlouhý ocas. A že lidé je tak často zaměňují a že na tom vlastně nesejde, protože nejdůležitější je - "There is no pain, you are receding..."

... Až nakonec jsem - proboha, jak to, že poprvé?!? - viděla tohle video - Comfortably Numb na koncertě Rogera Waterse z roku 2011 (Londýn).
Nedokážu popsat všechno najednou. Velkolepost těch vzpomínek na nejimpozantnější umělecké dílo, jakého jsem kdy byla svědkem... A nekonečný stud z toho, že jsem to tenkrát nemohla ještě docenit tolik jako teď, kdy znám The Wall mnohem lépe. (Teď, kdy bych byla ochotná zaplatit téměř cokoli za určitou konstelaci možnosti být v tom znovu.) I když už tenkrát jsem milovala Comfortably Numb, vím to, pamatuji si to a jsem si tím stoprocentně jistá. Bylo to úchvatné, kouzelné a nezapomenutelné, a přesto je to tak daleko.
I jiné věci jsou tak daleko. A proto další slzy v okamžiku, kdy se objevil David Gilmour - naprostého dojetí. A s jeho druhým kytarovým sólem další - paralyzující smutek nad tím, co všechno je tady špatně, i když to po celý čas mimo tento okamžik popírám i sama před sebou. S obrovskou intenzitou. Kdybych tam byla, umřela bych dokonalostí. Vím, že se v tomto smyslu opakuji, ale vážně jo. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak a kde přesně bych chtěla umřít. A najednou to úplně dává smysl. (o=0
Time to go.
(Musíte si zesílit zvuk.)



... A to, jak lidé zpívají s ním. A to, jak víte, co stojí v pozadí těch okamžiků, a přitom nevíte a nikdy vědět nebudete ani zdaleka všechno, co stojí za tím vším. Comfortably Numb.
A milovala jsem ji a věděla jsem, že se ji prostě zahrát naučím. Slibuji to svému životu. "The child is grown." Je jedno, jestli mi to bude trvat rok. "Your lips move but I can't hear what you're saying."
A zcela živě si pamatuji z toho večera - z té noci - ten efekt, kdy Roger "zboural zeď". Rozsypala se do barev a bylo to strhující. Je v tom neuvěřitelná síla.
A přísahám, já se ji na ten klavír prostě naučím.
Comfortably Numb.
Tak moc bych si přála být Comfortably Numb. A zapomenout na to všechno.

Klavírní verze skladeb Pink Floyd

8. září 2015 v 13:04 | Alétheia
... Protože (a jenom proto, že) bych chtěla do rubriky Pink Floyd, kde toho moc není, přispět něčím dalším, tak přidávám úplně impulzivní nápad - videa několika lidí, které nejvíc obdivuji a jsou pro mě největší inspirací. Lidí, kteří hrají na klavír skladby Pink Floyd - ve větších či menších obměnách - a mně to připadá úplně dokonalé a přála bych si být tak dobrá jako oni.

Boží

1. května 2015 v 17:20 | Alétheia
(o=0

... Když se budete nudit při učení. Tohle jsou dvě mé nejoblíbenější psychedelické skladby, u kterých se vždycky musím usmívat - v té první je to až druhá polovina... Ale stojí vážně za to.

Pink Floyd - Bike:


Pink Floyd - Several Species Of Small Fury Animals:

Cupio Te Adesse

18. října 2014 v 20:45 | Veritas

Numquam ero tam bona. Scio, quod istud numquam tam formosime canere possum.
Etiam scio, quod me fortasse non vis videre et quod non scribes. Et excuso me.
Sed, quaeso, noli me oblivisci. Ego numquam oblivio...
Quod semper cupio Te hic esse.

("Sumus modo duae amissae animae in patina piscis narentes." )

Není co dodat

8. března 2013 v 9:15 | Alétheia
 
 

Reklama