Libri

Inferno - geniální kniha, zubožený film

16. října 2016 v 22:49 | Veritas
Nechtěla jsem se teď zdržovat psaním blogu, ale nic jiného mi nezbývá. Před 3 dny totiž přišel do kin snímek Inferno, na který jsem se, už ani nevím proč, docela těšila. Včera jsem přišla z kina já, s rozhodnutím, že tohle bylo naposledy - v duchu pravidla "třikrát a dost": FAIL v podobě zfilmovaného Eragona, Osamělosti prvočísel a teď tohohle... Jako by každý z těch zoufalých pokusů rozbíjejících naše nejoblíbenější příběhy způsobil zas o něco silnější krvácení srdce. (Někdo už by měl prznění příběhů literárních předloh zakázat!) A protože jsem dosti zásadová bytost, pravděpodobně už mě v kině vskutku nikdy nenajdete - taková zrada za tolik peněz prostě nestojí. Cítila jsem se skoro až podvedená - velice naštvaná, zklamaná, rozhořčená. A teď chci varovat před potenciálním zklamáním i vás a vysvětlit vám, proč přesně by se vám to po zhlédnutí Inferna stalo. (Bez dějových spoilerů.)

Abych to shrnula pro každého, kdo je líný číst celý článek: Pokud ten příběh ještě neznáte a zajímá vás, samozřejmě je pro vás rychlejší na film jít. Ale získáte tak jen průměrný zážitek akcentující pouze akci; pravda, bohatý na efekty a doprovázený příjemnou hudbou, avšak na úkor toho nejdůležitějšího, co kniha nabízí a co nemá obdoby. Inferno je zdánlivě působivý film, který byl však pod násilným zjednodušujícím zameričtěním vykastrován o téměř veškerou inteligenci, díky které je právě kniha tak výjimečná. Bylo v něm vytvořeno několik nových postav a přinejmenším dvě byly změněny za účelem vzniku druhořadého románku, ale pod tímto tlakem postavy vpravdě mnohem víc utrpěly než získaly - a čtenáři, kteří knihu znají a film bohužel viděli, stoprocentně utrpěli s nimi. Scénář pošpinil jméno jedné z postav (mé nejoblíbenější v literárním světě vůbec!) natolik hanebně, že být to v jinou dobu v měsíci, pravděpodobně bych nad tím dokonce plakala. Především však ten příběh přišel o svou esenci; efekt je jediné, co pro tvůrce filmu zůstalo. Stalo se to snad kvůli něčemu jinému než kvůli penězům? Prodává se lépe víc násilí, mrtvol a výbuchů (AG, MOR, Fi a Ex (o=0...) a méně inteligence než vskutku kvalitně postavený příběh, brilantně psychologicky vykreslené a dechberoucí postavy, genialita a hloubka vhledu do problému? (Ovšem. Nedovedu si představit, že mohl Dan Brown s touto podobou filmu souhlasit. Pravděpodobně se ho ani nezeptali.)
Naproti tomu, pokud zvolíte knihu, čeká vás i přes zhruba 36 hodin čtení jeden z nejgeniálnějších příběhů, jaké kdy byly napsány. Sám o sobě by film možná nebyl špatný, ale vzhledem k existenci tak dokonalé předlohy mi připadá jako svatokrádež, že se tvůrci nedrželi jejího poselství a že teď hrozí větší části populace znalost příběhu filmu, který nikoho z lidí nikam neposouvá, namísto znalosti příběhu knihy, která promlouvá hluboko do základů našich postojů a životní filosofie, ač to tak na první pohled možná nevypadá. Ten film by sám o sobě získal 2 hvězdičky z 5, ale při srovnání s knihou má za to, co s příběhem udělal, jen * - - - zatímco kniha má hvězdiček pořád pět! (Ani Andělé a démoni ve filmu nezprznili tolik Anděle a démony v knize.) Připravit se filmem o tento neopakovatelný zážitek a skutečné dobrodružství s mnohem více zvraty a nečekanými souvislostmi, který na vás opravdu zapůsobí? Ne, prosím, nepáchejte na sobě něco tak ubližujícího.... )o,=

(Jo, potřebuju teď hodně čokolády a metalu, abych se po tom zklamání uklidnila (o=0.)
Zbytek článku tedy bude pojednávat o knize, jež si to na rozdíl od filmu plně zaslouží.

Nomen Rosae

21. září 2015 v 0:20 | Veritas
Před chvílí jsem dočetla Jméno růže. A nemůžu o této knížce nenapsat, protože bez jediné pochybnosti je to nejlepší kniha, jakou znám - a dokonce i léta předtím jsem věděla, že vážně bude nejlepší knihou, na jakou kdy narazím. Možná už ji znáte - detektivka, která je vlastně MNOHEM více než detektivka. Protože se o ní učí ve školách. Ale pod závojem povinné četby nikdy nevynikne její dokonalost a já se obávám toho, aby školský systém studentům tuto knihu neznepříjemnil prostě tím, že se o ní ve škole mluví... xo= Byla by to nekonečná škoda. Nuže, končím s tučným zvýrazňováním slov a dám se do toho...
Napadlo mě tolik věcí, které bych o ní měla napsat, až se bojím, že si nevzpomenu ani na polovinu z nich. Ale pokusím se bez spoilerů. Slavnostně slibuji. Protože mně se jeden přesně takový spoiler přesně s touhle knížkou stal a nepřála bych to nikomu - vím, jaké to je, a taky jsem přesvědčena, že bez něj bych "měla" ze Jména růže ještě lepší zážitek.

Den Malého prince

1. února 2015 v 23:36 | Fronésis
Úplně jsem to sem zapomněla napsat dřív. Dnes je Den Malého prince. Nebo spíš končí.

Jde o to, že vždycky na začátku února (no dobře, tak ne vždycky prvního, protože někdy si vzpomenu třeba až o tři dny později) čtu znovu tuhle knížku. Od té doby, co jsem ji dostala od maminky k narozeninám téhož roku, kdy jsem ji už četla. Ale řekla jsem si, že to nevadí, protože něco tak důležitého přeci člověk musí mít doma v knihovně*, stejně jako v srdci. Tenkrát mě tedy napadlo počkat pár měsíců, než se bude opakovat ta doba, kdy jsem jej četla poprvé, tedy v únoru 2010. Následujícího roku, už se svým vlastním Malým princem, jsem zjistila, že jiná vydání možná nemívají tak hezký překlad. Možná jsou v nich drobné změny. Ale říkám si, že je to něco, co bychom neměli kritizovat. Poselství totiž zůstává stejné: Slova jsou veškerým zdrojem nedorozumění a to nejdůležitější jde vidět jen srdcem, oči to nevidí.
V únoru 2010 jsem na konci tak strašně moc plakala, že mi ani nešlo číst dál, protože všechno bylo rozmazané a nebylo pořádně vidět tvary jednotlivých písmen. Mám teď pocit, jako bych tenkrát byla někdo jiný, ale na tom všem vlastně vůbec nezáleží, protože tuhle knížku miluji pořád stejně. I když později jsem u ní už nebrečela, ani dneska ne. Jen se na ni vždycky předem těším a vím, že za to stojí číst ji víckrát. Jako jednu z mála knih.
Poselství tedy zní: Jestli se v dnešní zoufale uspěchané době stojíte o to mít alespoň jeden rituál, připojte se ke Dni Malého prince. Jestli se chcete těšit alespoň na jednu jedinou věc. A ještě k tomu o ní budete vědět, že je stoprocentně správná. Kromě toho tu knížku přečtete tak rychle, že se nemůžete vymlouvat na to, že nemáte čas. Malý princ vždycky skončí ještě dřív, než bych považovala za správné. Ale hlavní je, že je to jeden z nejkouzelnějších příběhů, které existují. A že pokud si jej někdo nepřečetl, tak přišel o hodně. Hodně mu toho v životě chybí, i když si to asi neuvědomuje. Protože já sama jsem Malého prince jako dítě nečetla ani neznala, poprvé jsem ho četla v roce 2010, když už jsem byla vlastně plnoletá, a to je proklatě pozdě, ale přesto od té doby vím, že bez něj by to prostě nebylo ono.
Moc bych si přála být jako on. A nikdy se nevzdat jednou položené otázky.


"Saamme monien silmiin kyyneleet."

Sofiin svět

5. ledna 2013 v 22:22 | Fronésis
Název článku je jednoduchá a nejstručnější možná odpověď na otázku, která byla položena coby téma týdne. Dílo Sofiin svět od skvělého norského autora, učitele a filosofa Josteina Gaardera určitě mnozí znáte. A teď už zbývá jen vysvětlit, proč je to právě ta kniha, kterou si vybrat, když můžete zvolit jen jednu jedinou...




Paolo Giordano: OSAMĚLOS PRVOČÍSEL

2. června 2012 v 20:18 | Veritas
Nejprve jsem se dozvěděla o existenci filmu Osamělost prvočísel, a udělala jsem chybu, že jsem na něj nešla do kina, dokud ho ještě dávali. (Po internetu se totiž hledá dost blbě.)
Když se však ve středu tato kniha stala tou první, na kterou mi v knihovně padl zrak, a okamžitě jsem po ní instinktivně skočila, aby mi ta skvělá náhoda někam nezdrhla, musím říct, že jsem snad ráda, že jsem neviděla film. Knihy bývají asi v 99,78% případů lepší než filmy (vlastně... Proč se filmy ještě točí po té katastrofě zvané Eragon?). Původně jsem chtěla vidět film, protože zabere tak desetkrát méně času, nic víc. Netušila jsem, o co jde, ale věděla jsem, že by mě to zajímalo. Avšak kniha samotná je napsána tak perfektně, že se už snad nikdy raději nebudu pokoušet film najít, aby mi nezbořil ty detailně vykreslené, ponuré představy všech nešťastných protagonistů.
Osamělost prvočísel nade mnou vyhrála (tím myslím přečtení samotné - dohoda zněla nečíst beletrii, než bude po zkouškách) už jen tím, že mi dokázala odvést myšlenky od reality, i když to bylo v den, kdy bych to považovala za nemožné. Otevřela jsem ji jen tak na zkoušku, ale pak už se mi ji nechtělo zavřít. A cokoli jsem za ty 3 dny dělala jiného, stejně jsem pořád zůstávala myšlenkami u ní. Proto se s Vámi o ni nemůžu nepodělit. Pokud tedy patříte mezi lidi, kteří i v těch absolutně negativních, zdrcujících a bezútěšných příbězích dokážou najít jejich hodnotu a neutíkají před smutkem, kterého by jim kniha mohla přinést víc, než jsou ochotní zvládnout.
Možná je to jen tím, že jsem od loňského podzimu nečetla nic, co by nebylo odborně naučné, a tak teď Osamělost prvočísel přeceňuji (asi jako když se vrátíte ze třítýdenní dovolené v Německu a potom vám všichni muži v České republice připadají andělsky nádherní, protože místo, odkud jste odjeli, je v tomto ohledu víceméně ztracené). A věřte mi, je to hrozné, žít bez beletrie. Už nechci žádné učebnice!!! ... No to je jedno, každopádně asi i bez přeceňování patří Osamělost prvočísel mezi nevlivnější díla, která jsem četla a na která zkrátka nikdy nezapomenu. A tak chci do tohohle článku vměstnat všechno, co bych zapomněla velmi nerada.

Ještě jedna "malá" poznámečka: JSEM VZTEKY BEZ SEBE. Psala jsem se s tím článkem asi dvě hodiny a tenhle debilní systém mi pak všechno smazal s tím, že nejsem přihlášená. A pak že automatické ukládání - s tímhle bych se na místě adminů radši nechlubila ani ve snu.
Kdyby se mi to stalo poprvé, ani bych necekla, jsem trpělivá a mám z téhle jedné z mála dobrých vlastností skutečnou radost. Ale tohle je přinejmenším potřetí. Jeden z předchozích článků jsem si stačila uložit, takže jsem neprotestovala. S každým článkem jsou ale problémy, až se to jednou prostě stane, ani nebudete vědět jak (jak řekl Mattia). Stačí jednou nestisknout Ctrl + Cé a všechno je v háji. Odteďka píšu ve Wordu.
CO JE TOHLE ZA IMBECILNÍ DOMÉNU?!? Vy ostatní si to necháváte líbit, když píšete? Já mám neodolatelnou chuť mlátit, mlátit a mlátit, ale protože můj notebook za to nemůže, jsem na něj hodná a dusím to uvnitř svých žeber. Musela bych nejdřív nalézt hlavy těch lidí, kteří blog.cz "spravují" (to se právě ani NEDÁ ŘÍCT!), zmlátit nejdřív je, a pak je třeba ještě useknout, aby se náhodou nevrátili k tomuhle pustošení cizího úsilí, protože takhle promrhat náš čas můžou asi vážně jen oni. Tak ještě jednou... Komu z vás se to už stalo taky? (Hned na to téma udělám anketu; genetik Hugo de Vries zmizí nadobro.)
Chci tím zkrátka jen říct, že oproti vcelku příjemnému textu, který jsem tu měla dopsaný ještě před 10 minutami a který se mi LÍBIL, musíte teď počítat s jeho slabým odvarem, protože si nepamatuji 100 % formulací, které jsem tam psala, spíš jen něco kolem 64 %, což nestačí, teď navíc budou ještě poznačené veškerou zlobou, kterou v sobě zase díky blogu chovám a která mi zkrátila život o ty dvě hodiny, které byly k ničemu.
Tak do toho, cenzoři, smažte mi to tady, protože jsem urazila vaše hlavy, au, to bolí, není-liž pravda? JSTE VYPATLANÝ VEMENA!!! Jak jen můžete lézt se svým antitalentem na internet a…
Nechala jsem se unést moc daleko. Asi je to lekce za dnešní nicnedělání, ale nemyslete si, že to tak nechám...!
Tak, a teď konečně Osamělost prvočísel.

Irvin D. Yalom: LÉČBA SCHOPENHAUEREM

17. října 2011 v 23:15 | Veritas
Dnes jsem dočetla více než třísetstránkový a velmi obohacující psychoterapeutický román od chvályhodného autora Irvina D. Yaloma... Ze Spojených Států, bohužel. Znamená to, že v jeho knihách musíte přetrpět americké vlastenectví, nabubřelé sebevědomí, zvýšený důraz na sexualitu a naivní optimismus?
Kupodivu nemusí. Po Lžích na pohovce, loňském dárku od Ježíška, jsem po návštěvě naší knihovny, šťastné náhodě a více než třech týdnech čtení s podivením zjistila, že je Léčba Schopenhauerem vlastně lepší. Ovšem, nic subjektivnějšího jsem tady snad ani napsat nemohla, ale mám k ní mnohem silnější vztah, abych užila slovní spojení tolik obvyklé v terapeutické skupině. Sice je i skupina taková ta ošklivě americká záležitost, se kterou bych nechtěla mít v reálném životě nic společného (zpovídat se před více než jedním člověkem - ó, proboha!), avšak nutno přiznat, že mě upoutala. Sice se možná Léčba Schopenhauerem nečetla tak automaticky, ale ono by to asi ani nešlo. To kvůli filosofii. Což je také pochopitelně důvod, proč si této knihy cením více než Lží na pohovce.
Shrňme to, ať můžu pod čárou psát pro ty zvědavější z Vás (kteří se tu pravděpodobně ani nenaskytnou). Kdysi, před tím prosincovým vymazáním disku, a vlastně v době, kdy jsem ještě počítač považovala za svůj, jsem si vedla užitečný literární "deníček" (to snad ne, jen už ne tohle slovo! ... Ale skoro sedí), kde jsem knihy "ohvězdičkovávala", přesně jak to můžete udělat s tímhle článkem. Pro dnešní den by Léčba Schopenhauerem dostala * * * z pěti možných - nepodceňovat, to je hodně dobrý výsledek. Aby ne, v poslední době nemrhám časem s žádnou špatnou knížkou...
Protože žijeme jen okamžikem mezi dvěma věčnostmi nicoty.
 
 

Reklama