Cogitatia

To je ale překvapení.

29. dubna 2018 v 21:05 | Alétheia
Nesuicidovala jsem. (o=0 To jen kdybyste si to podle designu a dlouhé odmlky třeba logicky domysleli. Kupodivu pořád žiju dál a pořád přemýšlím o sebevraždách a jiných existenciálních otázkách a pořád se setkávám s čím dál větším množstvím lidí, kteří se o suicidium pokusili a mluví o tom jako by nic. (Pracuji na příjmovém oddělení v psychiatrické léčebně a cítím se tam šťastně, smysluplně, vděčně a spokojeně.)

A to je asi ten hlavní důvod, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsala. (o=0
Až teď. Jenom jsem si tak vzpomněla, že mám blog. xo= Že mám blog, na který jsem zapomněla, a taky jsem na něj tenkrát ještě předtím zapomněla napsat, že už asi nebudu mít čas sem dál psát, protože jsem začala úplně nový život a blogu jsem se spokojeně vzdala. Zrovna tohle pondělí jsem dávala dohromady množinu věcí, kterých jsem se vzdala - a blog jsem tam úplně zapomněla uvést. xo= Je potřeba se vzdát obrovské spousty věcí, když si chcete jít přímočaře za tím nejdůležitějším. (Což je nedosažitelná idea vlastních harfových skladeb hraných v mollových tóninách a zpívaných v latině. - I v tom mi ta práce, pravda, trošičku překáží.... /o= )

Vzpomínám si, jak jsem sem naposledy chtěla něco napsat: To bylo těsně před začátkem Nového roku, kdy jsem si chtěla dát na chvíli pauzu od učení na státnice (z toho mi bylo PŘÍŠERNĚ) a přidat sem jako citaci měsíce jeden dokonalý výrok odrazující od sebevraždy. No ale na tabletu mi to moc nešlo, a tak jsem to za okamžik vzdala a šla se cpát těmi úžasnými paprikovými brambůrky a osaměle pozorovat ohňostroje. (Jenom na chvilku, pak se dál učit.) Nádherná, perfektní podoba oslavy Silvestra, jakou jsem si vždycky přála: Byla jsem sama doma, žádný alkohol a žádní lidé, se kterými se necítím dobře; nikdo neotravoval. Jen vlastně já jsem otravovala kočku, když jsem se příliš angažovala uklidit ji do bezpečí před tím explodujícím rámusem, zatímco jí spíš víc vyhovovala ta podlaha v předsíni. Byla to noc jako stvořená pro sebevraždu, dodal by nějaký nemístný vtipálek ve mně (protože tehdy v tom období byla taková úplně každá noc...), ale možná mě to tenkrát ani nenapadlo a popravdě už ani nevím, co jsem se vlastně učila. Tedy samozřejmě klinickou psychologii. Ale nevím jakou otázku konkrétně.

No ale to jsem odbočila, nechci být zabíhavá a sentimentální a nostalgická (ale jsem). Chtěla jsem jen napsat, že citace měsíce už se nekonají. Protože blog se nekoná. Protože sice to chvilku možná i žilo, ale nikdy to nebyla moje priorita, nikdy jsem si nevyhradila patřičné množství času na to přetvořit ho doopravdy k obrazu svému a dát sem všechno, co mi proběhne hlavou, a tak to pak umřelo. A teď, jak se po státnicích díkybohu život změnil asi o 300 %, už v něm prostě na blog nemám čas vůbec. (Teď jsem píšu jen proto, že jsem se vykašlala na vaření, takže zítra budu obědvat instantní polévku a konzervu hrášku, což je super, je tam hodně proteinů.) Protože nemám čas skoro na nic, a když už mám čas, tak si celkem rozumně volím jakékoli lepší možnosti. Umění volby prý patří k dospělosti. Nemůžu říct, že bych byla dospělá (co byste po mně v těch něco-mezi-pětadvaceti-a-sedmadvaceti chtěli!?), ale jsem hrdá na to, že jsem se alespoň do jisté míry naučila nevybírat si sr****. Takže pečlivě zvážit každé noty pro harfu, jestli mi stojí za to se tu skladbu naučit, když je můj životní čas tak omezený. Takže začít knížkami od Yaloma a Frankla a pak teprve obrátit zrak k beletrii, a to ještě jen k nějaké. Takže se vykašlat na některé lidi, které prostě v životě nepotřebujeme... A tak dále. Ústřední myšlenka prostě je:

JEDNOU BUDEME VŠICHNI MRTVÍ.

(Kam si to jenom nechat vytetovat???)
... A tak je potřeba si dobře rozmyslet, jestli má cenu plýtvat časem na nesmyslnosti. Tudíž blog odpadne v podstatě jako první. Jestli se tady někdy zhmotním, tak to bude z největší náhodnosti spočívající v tom, že jsem se s vámi chtěla podělit o něco pozoruhodného. To zas celkem chci - nechat si tu možnost otevřenou, protože sice je teď kairos odejít a zabalit to (blog!, nemyslím to jako suicidální dvojsmysl), ale na druhou stranu to nemusím hrotit natolik, že bych něco uzavírala a mazala a ničila - koneckonců je to pořád moje a napsala jsem sem toho celkem hodně, tak proč sem jednou za x měsíců něco nevysliznout, že? Jako například nyní tohle video s Janou Bouškovou hrající Vltavu:



.... Ale to už je opravdu asi všechno.

A dilema dne? - Suicidovat, či nesuicidovat?
- Suicidovat.

... A když už jsme u toho, odpovědět bych mohla i v rámci celého života:
- Suicidovat, či nesuicidovat?

- Nesuicidovat.

Dobrou noc. (o=0
Alétheia

PS: Nezapomeňte si užít zítřejší Úplněk. To byste mě naštvali. (o=0

Jak Alissa mluví o veganství

19. října 2017 v 13:07 | Fronésis
Tohle video mě hodně potěšilo. Už nějakou dobu jsem chtěla napsat článek o tom, jak (u)dělat v životě něco opravdu smysluplného, a nakonec to asi není potřeba, protože ona to v tomhle videu shrnuje moc hezky. Takže se povinně podívejte - a budete muset myslet trochu anglicky (a rychle):


... Dostává mě, jak moc je v tom všem rozumná. Tak nějak s ní souhlasím asi ve všem, čemu jsem z toho porozuměla. (o=0

Rok.

26. září 2017 v 22:52 | Alétheia
Dneska, teď, plus mínus dvě hodiny (spíš teda zpátky) je to přesně rok, co jsem začala psát diplomku. A nejhorší na tom je, že jsem ji ještě pořád nedopsala. Oo=

Akademicky zahrabaná (aneb iWrite II)

30. července 2017 v 12:42 | Alétheia
Před minutou mě poprvé v životě napadlo, že bych se přihlásila k Ph.D. studiu. PROBOHA, ZABRAŇTE MI V TOM!!!

Naposled...

5. května 2017 v 1:28 | Alétheia
... Aneb článek zasvěcený tirádě o prokrastinaci. (o=0

Zítra - teda vlastně dnes! - mě čeká poslední "normální" zkouška na vysoké škole, pak už budou "jen" státnice.
Tolik uvozovek již v první větě vypadá dost trapně... Abych to vysvětlila, ani ta zítřejší zkouška už vlastně není normální - není to nic v rámci semestru, co by se započítávalo do studijního průměru. Už i tahle zkouška stojí jaksi mimo. Ale stejně zažívám všechny tytéž pocity jako během obvyklého zkouškového: Nesnáším to. (o=0 Mám toho plné zuby. Vůbec mě to nezajímá (to je možná rozdíl oproti normálním zkouškám - ty aspoň bývají VĚTŠINOU zajímavější...), nechci se to učit, nemám na vybranou a musím, a tak straaašně moc prokrastinuji.

Jak se ubránit nežádoucí zamilovanosti - 2. část

17. listopadu 2016 v 21:42 | Fronésis

(Pokračování odtud.)


... A to nejtěžší - jak se zbavit oněch představ? (Tenhle článek už bude kratší a seznamy jsou opravdu na konci.)

Jak se ubránit nežádoucí zamilovanosti - 1. část

17. listopadu 2016 v 21:41 | Fronésis
Legendum: Tenhle dvojčlánek bude PŘÍLIŠ DLOUHÝ, rozvleklý, uspávací. Protože jsme nakonec usoudili, že v něm radši ponechám všechny detailně vysvětlované informace, neboť v informacích je síla. Pokud si v něm potřebujete najít, co chcete, a zároveň u toho moc nezestárnout, čtěte jen tučně vytištěné nápisy. A kdyby vám některý z nich připadal důležitý, pak teprve se zaměřte na jeho vysvětlení v daném odstavci.


(Tenhle obrázek od Gypsie Raleigh jsem sem musela dát pro jeho absolutní výstižnost.)

Druhý domov

18. září 2016 v 18:53 | Alétheia
Dneska jsem se nastěhovala zpátky na kolej. Nutnost administrativních záležitostí mi zabrala více než hodinu z doby, kdy už bych tady mohla sedět, jíst a psát článek (ne tenhle článek, ale důležitější článek). A to si vůbec nemám na co stěžovat, mohlo to dopadnout i mnohem hůř zkaženou náladou, protože jsem pořád ještě byla relativně na začátku fronty a ty davy lidí, které jsou tam teď po zbytek dne, vypadají tak, že si zkrátka musíte říct "Nechtěl(a) bych", když je míjíte.
Takže jsem se vrátila na pokoj, který jsem jednu dobu znala důvěrněji než vlastní ložnici, po necelých čtyřech měsících... A všechno tu vypadá stejně (jen je víc pavučin), ale mám pocit, že nic nezůstalo, jak by mělo. Jako by se mezitím celý můj život obrátil hlavou dolů. A "Všechno je jinak, děti". Mám pocit, že už nikdy nic nebude stejné. Pak jsem si uvědomila, že přesně tahle formulace je to, co jediné stejné zůstává, jako "Pantha rei" (nebojaksetopíše), a platí už dva roky. Víc než dva...
Vydala jsem se na nákup cestou, kterou jsem nešla od toho dne, od kterého už nic není stejné, a vracely se mi všechny vzpomínky. Na světle modrou barvu, mimo jiné. Na slovo "velkorysý", i když vlastně ne, to zůstalo těsně za rohem mého vědomí a naplno ho tady formuluji až teď. A na můj vtípek, kterým jsem na hodině Manželského a rodinného poradenství zabila celou tu ponurou situaci páru rozvádějících se manželů, abych to nějak uzavřela, nemístně odlehčující.
Vzpomínala jsem na obdobný den, jako je ten dnešní, jen před třemi roky. (Všechno bylo jinak.) Tehdy jsem s těmi klíči od pokoje dostala zároveň taky největší pocit svobody, jaký jsem kdy zažila v bdělém stavu. A plná energie jsem vyběhla do parku i nahoru do těch schodů. Kam to zmizelo, proč to tak už není teď? Kde (nebo co) je můj entuziasmus, v co se změnil? Proč? Protože nakonec zjistíme, že jsme docela křehcí, a I Feel Immortal je jen název písničky, ale jinak aplikovaný by byl bludný? Nebo je to tím, že i když už nejsme uvázáni pracovními povinnostmi, před kterými do našeho druhého domova utečeme, přesto s "volným časem" nemáme všechno, co bychom chtěli a co bychom za svobodu považovali, protože vlastně to i tak moc "volný čas" není? Záleží na naplnění toho času, abychom ho mohli považovat za opravdu svůj?

Co myslíte? Proč pro nás pocit svobody nezůstává v týchž věcech konstantní?

Zaseknuto

3. září 2016 v 23:23 | Alétheia
Chtěla jsem něco napsat, jenže mě vůbec nic nenapadlo. Tedy, mám rozsáhlý plán, jak napsat něco, co by mohlo vskutku někomu pomoci, ale na to nemám zatím čas, zejména dnes večer, kdy se snažím napsat něco do školy. Tak jsem místo napsání článku chtěla jeden starý článek smazat, protože už mi dlouho připadalo, že by tady neměl být. Ale pro ujištění jsem si ho ještě četla... A nakonec mě nějak přesvědčil, že není tak zlý a že ho tu nechám. (Zajímalo by mě, za jak dlouho o tom začnu zase pochybovat.) Měla bych se asi naučit mazat věci s větší lhostejností a větší rozhodností. A rychleji, než si to stačím rozmyslet. Namísto toho všeho jsem ale četla - a přečetla dva nebo tři články. Úplně zbytečná ztráta času a hrabání se ve věcech posledních dvou let, která nejsou zrovna nejjednodušší. Vlastně stejným způsobem jako předtím v e-mailové schránce. Hledala jsem v ní nějakou podstatnou informaci týkající se jedné citace; nenašla, ale ve skutečnosti jsem se zasekla právě v těch divných, nostalgických, nepříjemných a trochu zúzkostňujících vzpomínkách a pocitech ze všeho toho tehdy. (A asi proto jsem vlastně začala prokrastinovat, ačkoli to předtím šlo tak krásně.... Chjo!!!)
Zajímalo by mě, proč se vždycky na něčem zaseknu - - - když už konečně dělám něco do školy. (Protože už celé měsíce to fakt chtělo.) No ale... To neznamená, že na to přijdu a že se tomu ubráním.
Nechce se mi psát nic povrchního, ale nechce se mi psát ani nic příliš soukromého, jenže všechno hlubší, nad čím v posledních - o tolik jiných - měsících přemýšlím, by příliš soukromé bylo. A ani se mi sem nechce jen tak nacpat další video z YouTube, ačkoli se jich teď skýtá spousta skvělých (wooow, aliterace!), která by byla všechna jistě dobrými adepty.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží nervy, než tenhle článek smažu. Vždyť je úplně o ničem.
Ale prostě tak nějak nevím, co mám (s blogem?) dělat (dál), i když jsem si tady vytyčila ty cíle před několika - o tolik jinými - měsíci, ale najednou se mi vůbec nechce na to vynakládat energii. Ono obecně vynakládat energii na psaní blogu je prostě mrháním. (o=0 Je to asi jedna z nejposlednějších věcí v pořadí důležitosti. A naopak jedna z prvních, kterých bych se mohla vzdát v zájmu získání dalšího času na hodnotnější věci. (Už takových činností, které můžu vynechat, moc nezbývá.) Ale možná blogu stejně věnuji minimum času, takže to není zas až tak nejhorší prokrastinace od hodnotnějších činností ani přitěžující okolnost v jinak až-k-prasknutí naplněném životě (o=0. (No považte, někteří lidé chodí po obědě spát, někteří se večer dívají na televizi - a někteří vypijí tolik alkoholu, že si nepamatují celou noc. Tak to můžu být ještě v klidu, když blogu nevěnuji snad ani 50 hodin ročně... Ne? (o=0...)
A vůbec, nedokážu pořád přijít na to, proč vlastně... Jsem ten blog chtěla. Proč jsem si v šestnácti založila ten první, v osmnácti ten druhý a nakonec kdysidávnoněkdypotom tenhle třetí, jak jsem průběžně pořád od něčeho utíkala, od stalkerů i sama od sebe. A teď už není potřeba utíkat a jsem víc v pohodě než kdy předtím - s tím, že tohle místo existuje téměř nepovšimnuté - ale... Proč? Kde je k tomu ten důvod? Proč si lidé chtějí zakládat blogy, které nemají žádné konkrétní téma? Neřekla bych, kdyby byl celý blog zasvěcený Within Temptation, taky by se tak jmenoval a nepsala bych tu o ničem jiném. (Ale musela bych mít čas věnovat se mu důsledně - a ten čas neexistuje.) Ale - - - proč si lidé zakládají blogy, které nejsou o ničem konkrétním, naopak na ně píší cokoli? Vždyť... Má to nějaký smysl? Jde snad o nějakou potřebu podělit se s okolím o to, co máme rádi a co nás zajímá? Ale proč? Když je mi srdečně jedno, že to nikdo nebude číst... Kupříkladu za poslední hudebně zdařilý měsíc jsem chtěla napsat recenze dvou symfonicko-metalových alb (ano, uhodli jste, Tarji a Delain). Tu první jsem dokonce rozepsala, než byl čas vypnout troubu, vypnout hudbu a setkat se s člověkem nesrovnatelně důležitějším než psaní keců. Takže takhle rozepsané a nedokončené to taky zůstalo, avšak s tím, že jsem na začátku zdůrazňovala, že tu recenzi píšu z vyloženě sobeckého důvodu, je mi všechno úplně jedno, ale tříbím si tím jazyk.
- A to je jediný skutečný, snad i tak nějak neoddiskutovatelný význam blogu: Psaním nynějším se cvičím pro psaní budoucí. Nijak dramaticky zásadně, ale přece. A vskutku, viděla jsem u jiných lidí, jak to pomohlo a jak pokročili. Asi je to jediný prvek, kterým se dá takové mrhání časem obhájit, stejně jako když jsem si ještě zapisovala sny - anebo to, že jsem od dětství do konce dospívání četla knížky, které byly o mnoho úrovní níž než to všechno, co bych chtěla číst teď, kdybych jen teď číst stíhala (a teď bych za to dala nevím co). Ty knížky byly k ničemu. Ale - tříbily jazyk. Jak mi vysvětlil "můj" geniální vedoucí diplomky, čímž mě uklidnil a moc potěšil. Možná to funguje - možná si vážně dokážeme sami zvýšit autorské schopnosti tím, že čteme. Nebo kolik toho v průběhu života přečteme (a taky čeho). Možná proto jsem nakonec dostala tak vysoké hodnocení bakalářky. Protože umím psát jen díky tomu, že jsem dřív četla nebo že píšu opakovaně - i když blbosti. Ale je to věc užitečná do budoucna. I to, aby se lidi udrželi u gramaticky správného psaní, i když jenom trousí věty na fejzbuku v chatu s kamarády. Protože ta gramatika se jim pak vžije a nemají s ní problém. (Jenomže oni to většinou nedělají - a pak ten problém mají.) Umět psát je takový potenciální záchranný kruh, až se ocitnete v moři ničeho, které vás bude existenciálně ohrožovat utopením a vy nebudete mít co jiného se svým životem udělat než zkusit psát...? Oo= To je značně nadsazená představa nezaměstnanosti. Ale budiž. Psaní se zkrátka hodí.
- Jenže nejsem natolik zoufalec, abych si musela psát blog kvůli tomu, že se cvičit potřebuji. Tak teda ale proklatě proč? (o=0
Co když je za tím vším nějaká nevědomá touha vypsat se z věcí, které nás tíží, a možná u někoho i chtít, aby si to někdo přečetl a třeba poskytl podporu? Jenže já se nechci vypsat z věcí, které mě tíží... Nebo i kdyby, nechtěla bych je psát na internet, protože je to příliš soukromé, nikomu nic dalšího odhalovat nechci, a tak bych už vůbec nechtěla, aby to někdo četl. Proto bych chtěla psát spíš o zájmech a myšlenkách než o prožívání. A přitom... I když jsem už dočetla knížku, která by si zasloužila si sem přidat, tak jsem si na to bůhvíproč nevzpomněla. Tak já prostě vážně nevím. (o=0

Proč si píšete blog???
Dobrou noc,
A.

Kde je ten studentský život?!?

6. května 2016 v 22:53 | Alétheia
Tohle jsem psala asi tak před dvěma týdny. Takže omluvte nepřesnost časových údajů:

Včera jsem se na chvilku zarazila a přemýšlela nad tím, jestli tu není něco špatně.
Už je tomu docela dlouho, co mě to poprvé napadlo: Studentský život. Kde je? Co to vlastně je? Proč... Proč tohle nemám taky?!?


(Výstižnější obrázek jsem nenašla.)

Komplexní přístup, nedostatek psychologické péče a pojišťovny

25. března 2016 v 8:32 | Fronésis
Nepsala bych sem o tom, kdyby to nebyla asi nejdůležitější věc, kterou sem napsat musím. Jen se docela opodstatněně bojím, že jsem něco z toho zapomněla nebo pochopila špatně, že to nevysvětlím přesně. A přitom je to tolik, tolik důležité. Tento článek nakonec dopadl tak, že jsem v něm spojila informace o dvou různých souvisejících problémech z dvou různých přednášek dvou různých předmětů. Abych to teď shrnula do jednoho souvětí pro ty, kdo nechtějí číst dlouhý článek, ale jinak chtějí vědět, o co se jedná...

Pacienti představují pro stát zisk, a tak jsou léčeni způsobem, který nevede k uzdravení, přestože jejich somatické problémy by zjevně mohly mít psychologické kořeny a psychoterapie by je mohla uzdravit, jenže stát psychoterapii nepodporuje, protože by to znamenalo přijít o dané zisky od pacientů (ať už za léky, anebo zákroky) - a naopak financovat psychoterapeuty je nákladné, takže zde psychoterapie není podporována a pojišťovny ji z velké části odmítají hradit, což má za následek to, že psychologická péče je velmi obtížně dostupná i pro ty, kteří ji zrovna potřebují akutně - a to se může začít týkat kohokoli z nás.

Tak, a teď detailnější vysvětlení:
V pondělí nám na předmětu Speciální psychoterapie u příležitosti tématu psychosomatických onemocnění bylo vysvětleno, proč má vlastně psychologická péče a psychoterapie "na trhu" nebo ve zdravotnických zařízeních tak malý prostor a proč se lidé z mnoha nemocí neléčí. Respektive, léčíme se, ale nikdy se neuzdravíme. Čím to je?


Existuje definice člověka, která vychází z celostního (komplexního) pohledu na něj: "Člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální entita v určitém čase a prostoru."

Kairos

16. ledna 2016 v 13:08 | Fronésis
V poslední době víc než kdy dřív přemýšlím nad tím, že všechno důležité, anebo zkrátka většina nějakým způsobem zásadních, ale vlastně i méně podstatných věcí, se v mém životě děje přesně v ten pravý čas. Vstupují mi do života tak příhodně, jako by to vymýšlela nějaká komplexní, inteligentní bytost, která je odtržená od všedních problémů a jen... Rozhoduje. (o=0 Píše něco, co by mohlo vypadat jako zajímavý osud, i když na nic deterministického nevěřím. A je to tak správné. Je to celkem příjemný pocit pro někoho, kdo si je všemi devíti jistý, že o svém životě rozhoduje sám, drží ho ve vlastních rukou natolik, nakolik to jen jde, a nese zodpovědnost za všechno v něm - za každé (ne)rozhodnutí, které učiní. (Protože je jen málo věcí, které neovlivníme vlastní snahou, motivací a trpělivostí - jsou to věci jako fyzikální zákony, emoce a rozhodnutí jiných lidí, předpoklady naučit se něco v závislosti na věku, příliš finančně nákladné záležitosti, zdraví oproti nemocem a přírodní katastrofy - třeba.) Překvapující, zajímavý a inspirativní pocit. A jsou to nejrůznější věci, osoby i situace, které se objevují přesně ve správnou dobu - od splněných snů a hodně pozitivních změn přes drobnosti, jako jsou knihy nebo hudební díla, přes určité kluky a dokonce až po neúspěchy a traumata. Ale zkrátka se to všechno děje včas.
A co bylo posledním takovým prozřetelným zásahem dobře načasované náhody? Objevila jsem album Invisible Circles od After Forever.

Noční život

17. srpna 2015 v 23:22 | Alétheia
V průběhu června a dalších týdnů jsem se zcela přeoperovala na sovu.

iScream

25. května 2015 v 16:26 | Alétheia
Já vím, že to vždycky může být ještě horší, než to je, ale mám pocit, že ještě nikdy to horší nebylo a že to tudíž taky úplně nejhůř dopadne. (Aneb zoufalý článek o tom, jak vysoce inteligentní a perspektivně nápaditá holka s majoritními Áčky a skoročerveným diplomem překvapivě tragicky nezvládne státnice, a proto jistojistě umře.) - Což je vysvětlením, proč jsem se tady zasekla v činnosti devátou písní ze seznamu dvaatřiceti a neděje se nic dalšího. Nó - dlouho nebude.
A tak bych křičela...

Seznam 32 podle mě nejgeniálnějších věcí, které lidstvo vymyslelo, vynalezlo či jinak přineslo světu

8. května 2015 v 20:44 | Fronésis
Zbrusu nový seznam! Musím ho sem napsat hned - právě vznikl, když jsem se nechtěla jen tak nudit u večeře.
Tyto vynálezy jsou hodnocené jako nejvíc geniální zcela subjektivně mnou. Neříkám, že jsou všechny položky v seznamu bez diskuse - klidně můžete diskutovat v komentářích. Můžete s nimi nesouhlasit, ale jak řekl jeden cimrmanolog, to je asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat.
Předem můžu prozradit, že počítače, internet - a tím spíš systém blog.cz! - mezi ně rozhodně NEpatří.
A nejsou seřazeny podle žádného zvláštního systému... Buď jen jak mě napadly, anebo podle toho, zda spolu mohou souviset.
Zavazuji se, že nebudu do článku vkládat srdíčka. (o=0 Bylo by jich tam možná i 5 - to už je moc.

iWrite

27. února 2015 v 16:21 | Alétheia
Myslím, že vždycky potřebujeme nějaké světýlko, které si hezky-pěkněěě situujeme za temnotu, kterou procházíme, abychom ještě měli proč dýchat. Napsala jsem si další z mých kouzelných, idealistických seznamů:

Čím je definováno přátelství?

11. února 2015 v 21:44 | Fronésis
Před několika týdny jsem se ve tmě v autě cestou z lyžování snažila naučit se pracovat s textovým editorem v dotykovém telefonu. Obojí je to pro mě hodně komplikovaná záležitost. Takže jsem si řekla, že napíšu úvahu na základě otázky "Čím je definováno přátelství?" - a docela mě to chytlo, takže jsem psala ještě dlouho po příjezdu domů. Možná jsem to spíš měla formulovat jako "vymezeno" nebo "jaké má znaky", každopádně už se mi to nechce moc měnit. Dokonce se mi ani nechtělo tam přidat diakritiku, takže je jenom na malé části, na zbytek kašlu. (o=0 Začíná to od hodně povrchních znaků a dostává se to - snad - až k hlubším. Vlastně jsem tam tenkrát ještě něco dopsala a přeházela pořadí a i tak jsem si nebyla jistá, jestli jedna část není úplně mimo. Dnes jsem nakonec ještě vymazala jinou část, která byla víc mimo, a naopak jednu doplnila (jsou si trochu podobné, ale tato je lépe formulovaná) - je to ta, kde bude opět diakritika.
A rozhodně mi to nepřipadá stoprocentně dokonalé. A nikdy nebude. I dnes po těch asi 3 týdnech bych to napsala jinak než tenkrát, jen jsem to sem prostě chtěla hodit, abych s tím textem aspoň něco udělala. Takže se nerozčilujte nad tou povrchností na začátku ani nad tou "riskantností" uprostřed. (o=0
Toť asi vše.

Čím je definováno přátelství?

Seznam 27 nejzajímavějších věcí, o kterých jsem kdysi někde četla nebo slyšela

31. ledna 2015 v 9:18 | Veritas
Jednoho dopoledne (15. října) mě napadlo podělit se tady s kýmkoli o to nejzajímavější, co jsem se kdy dozvěděla. Možná proto, že by bylo hodnotné napsat na blog pro jednou článek, který někomu vážně něco dá, jako že FAKT BUDE ZAJÍMAVÝ. (Malinký háček je v tom, že to, co mně připadá zajímavé, s vámi nemusí vůbec ani pohnout.) Začínala jsem v té době být posedlá získáváním informací, což mě ještě nepustilo (a už asi nepustí, protože je to velmi naplňující). A tak jsem nějakou dobu sbírala všechny vzpomínky na tyhle informace. Chtěla jsem jich sem dát 32 (jak jinak? (o=0...), ale bohužel jsem se ještě tentýž měsíc zasekla na číslu 24 a dál mě nic nenapadalo. Nebo lépe řečeno, mohla bych sem hodit spoustu dalších informací, avšak svou zajímavostí už by nedosahovaly těm předchozím. Takže mi dnes došla trpělivost a házím to sem, i když je jich jen 24. Možná v nich taky bohužel zůstaly nějaké chyby. Sepsala jsem je tady postupně v úplně náhodném pořadí, asi tak, jak mě napadaly. Je asi předvídatelné, že většina z nich se bude týkat mých zájmů, takže nic o lokomotivách, nevěře slavných osobností nebo telegrafních sloupech 20. století tu prostě nenajde. Spíš se to bude týkat biologie (protože "Bio-logie je smysl života a spadá do ní všechno, o čem můžeme přemýšlet") a trochu i psychologie, možná malinko umění. Tak doufám, že to aspoň někdo dokáže ocenit a taky se podivit tomu, jak je svět úžasný...
A, světě div se, je to nečekaně dlouhý článek. (o=0

Nové album Nightwish

14. ledna 2015 v 18:31 | Veritas
Tohle bude článek, který bych za normálních okolností vůbec nenapsala, a tak se jím také pokusím vysvětlit, proč ho tedy píšu.


(Nejvíc geniální je na tom všem stejně tento artwork na obalu alba. Tím budu uchvácená až do nevidím.)

Výstava koček

6. prosince 2014 v 23:43 | Alétheia
Tak jsem byla dneska poprvé v životě na výstavě koček. Nedovolila bych si tam nejít, protože jsem ještě pořád přesvědčená, že kočky by vlastně mohly být antidepresivní nejvíc ze všeho. Tak trochu jsem se bála, že si z výstavy odnesu nějaké opuštěné koťátko, které by potřebovalo nový domov, i když vím, že nic takového udělat v žádném případě nesmím. Naštěstí jsem se zvládla "jenom dívat".
A bylo to tam vskutku velkolepé! Co ubikace, to vznešená hromada chlupů (tedy když nepočítáte kočky Sphynx...), pokud možno co nejlépe schovaná před zraky návštěvníků, anebo alespoň otočená hlavou na druhou stranu. Přítomnost na tom místě nutila člověka k nenarušitelnému širokému úsměvu. Nadšeně jsem chodila kolem nich (viděla jsem jich něco kolem tří set) a některým z nich jsem potřebovala říct, jak překrásné mají oči a jak kouzelnou mají srst a jak jsou boží. Byly nádherné. Většina z nich měla srst podobně dlouhou a dokonalou, jakou má naše kočka. Mnoho z nich patřilo k norským lesním - ty také moji kočku barevně připomínají nejvíc:

(Takhle vypadá norská lesní kočka. Není moje!)

... Nutno poznamenat, že jsou opravdu nádherné.

Jak zvládat smutek, stres a vztek?

4. prosince 2014 v 19:56 | Fronésis
Synchronicity se dějí. Taky proto nám dnes ráno řekl ten cápek přednášející na úvodu do práce s klientem, že se máme zamyslet nad tím, jaké používáme strategie zvládání zátěže, jak které fungují a jaké bychom mohli doporučit ostatním - ať už klientům, nebo rodinným příslušníkům. Zatímco já se tím tématem zabývám aktivně týden a dva dny a aktivně nad ním každý z těch dnů přemýšlím (pasivně ještě mnohem, mnohem déle...), a tak se při jeho zadání domácího úkolu začínám široce usmívat. A taky proto teď sedím tady (v uších Cry For The Moon doprovod, po pravé ruce stydnoucí mátový čaj a proti-osamělostního křečka...) a přemýšlím nad tím, jak definovat copingové strategie. Jestli to vlastně nejsou zkrátka takové "maličkosti, které dělají lidi šťastnými". Myslím, že někdy jo. A někdy je to mnohem, mnohem složitější.
Takže, abych to vysvětlila: Tenhle článek by mohl pomoci každému. Protože by mohl být o něčem, co se každého z nás týká. Kdo nikdy nebyl smutný nebo naštvaný? (Kéž by šlo nebýt...)
A...
Co je to coping?
(Čtěte [kouping].)

O psychologii

28. listopadu 2014 v 16:39 | Veritas
Tenhle článek může být "jen úvaha", ale taky v něm může být dokonce něco důležitého, co by někomu náhodou mohlo změnit úhel pohledu, přivést k zamyšlení. Věřte, že u mnoha lidí je to neobvykle potřeba. Nechci obor psychologie nijak idealizovat ani přeceňovat (dost o ní vím, takže taky vím, že tohle by nebylo nijak blízko pravdě), chci zkrátka napsat, co považuji za důležité. A uvést několik věcí na pravou míru, protože do nich "vidím" z větší blízkosti než mnozí jiní.

Už jsem se tady na blogu o psychologii několikrát zmínila. Taky z toho jistě vyplynulo, že psychologii studuji. A nebylo to omylem (mně se nic nestává omylem, pokud jde o psaní (o=0...), naopak to bylo už v době, kdy jsem se nebála to sem napsat, i když z toho třeba mohlo vyplynout i v jakém jsem ročníku, i v jakém městě studuji. (Řekněme, že už je mi to jedno a už mě to neděsí.) Už jsem se dřív dostala na několik blogů studentů psychologie (které neznám), četla jsem asi jen 2 články, ale na tom celkem nesejde; nebyly o tom, o čem je podle mě potřeba ještě napsat: Chtěla bych upřesnit několik věcí o psychologii, především rozebrat několik mýtů, které o ní panují, a i když se mi nemusí podařit je úplně vyvrátit, chtěla bych alespoň přesvědčivě vyjádřit svůj názor. Bohužel vám tenhle článek asi hned tak na googlu při zadání slova "psychologie" prostě nevypadne, to se vsaďte. Upřímně, vlastně nevím, jak byste se k němu mohli dostat. Ale nevadí, třeba sem někdo překlikne úplně náhodou a může mu to nějak pomoci... Změnit pohled. Chtěla jsem tenhle článek napsat už asi čtyři měsíce a nyní mě k tomu okolnosti přivedly naléhavěji než předtím. Kromě toho se budu dnes pro změnu snažit o stručnost. (To zní lákavě, ne?) A jak? Funguje to tak, že si přečtete jen tučné nadpisy. Pokud by vás k nim zajímalo víc, přečtete si i text pod nimi. Například u toho prvního to přímo důrazně doporučuji...

1. Ten, kdo potřebuje psychologa, není blázen ani cvok.


Vážně, takových je poměrně málo. Troufám si tvrdit, že v životě každého z nás může nastat situace, kdy už dané okolnosti ani příliš obtížné problémy sami prostě nezvládneme. A protože většina (odhadem, nevím přesná čísla) lidí v České republice má bohužel psychologii spojenou s dosti velkým množstvím předsudků, může se stát, že ve chvíli, kdy se jim do života postaví nějaká horší překážka, budou před sebou ten problém popírat a nenechají si pomoci, protože "oni přece nejsou blázni" a psychologa nepotřebují. (A tak se aktuální kvalita jejich života může zhoršit natolik, že se z toho vážně sesypou - a pak budou psychologa potřebovat teprv, i když cesta k pomoci bude už mnohem delší.)
Můžu uvést příklad, jeden z mých nejbližších lidí má k psychologii poněkud cynický postoj. Sice se mu to nesnažím nijak vyvracet ani to hodnotit, protože každý máme právo na svůj názor, ale na druhou stranu přemýšlím - co kdyby mu třeba umřela dcera? Jak by se s tím vyrovnal sám? Jak si může být jistý, že by nebyl víc smutný, než dokáže unést? V takovém případě existuje např. poradenství při truchlení. To je stav, kdy se po smrti někoho blízkého snažíme zvládnout žal a vyrovnat se s jeho ztrátou - ale ne vždycky se to děje správně. Pak je určitě lepší pokusit se nějakého takového odborníka vyhledat, aby nám pomohl truchlit správným způsobem, tedy abychom dokázali nadále fungovat v běžném životě, a ne se tím žalem nechat prostě "potopit". No a připadá vám snad práce takového poradce jako něco, co by potřeboval "jedině cvok"? Mně teda ne...
Copak se vám ještě nikdy nestalo, že vám bylo mizerně, ale ne fyzicky, nýbrž psychicky? Že jste nezvládali svoje emoce? Že jste měli potíže třeba se soustředěním, se spánkem nebo s pamětí? Že toho na vás bylo prostě moc? To je všechno v hranici "normalita". A s tím vším se dá k psychologovi jít, když je vám těžko, aniž by to znamenalo, že jste "blázni". Stejně tak by bylo hloupé a netolerantní dívat se skrz prsty na někoho, kdo mluví o své zkušenosti s psychologem - není to blázen.
Takže bych chtěla jen říct - nepodceňovat. Neshazovat. Nezobecňovat. Existuje spousta poměrně různých odvětví a uplatnění, co se psychologie týče. Jen nepatrná část z nich se dá spojovat se slovem "blázen". Dál jsou tu třeba personalisté (lidé, kteří přijímají uchazeče o zaměstnání), poradci, psychoterapeuti (kteří pomáhají úplně normálním, zdravým lidem...), koučové, psychologové ve sportu, ve firmách... Je toho spousta. Dokonce i já sama považuji některé směry za mírně řečno zvláštní (třeba lidi, kteří provozují terapii s pomocí psů, anebo právě psychology pro sportovce - mně to prostě připadá už až moc alternativní nebo zbytečné), ale tím to nechci nijak odsuzovat. Jen tím chci říct, že není možné házet všechno do jednoho pytle a zaškatulkovat ten pytel ještě navrch nápisem "určeno pro blázny". Je snadné nechtít, aby se nás kdy psychologická pomoc týkala, ale životní příběh do určité míry neovlivníme a jednou to prostě nemusíme zvládnout sami. A když v tu chvíli budeme k psychologii skeptičtí, zaděláváme si ještě na větší problém. (Např. ten, že se psychické problémy změní v somatické - a najednou budeme míjet jednoho lékaře za druhým, a přitom nám ani jeden z nich nepomůže. A přitom lékaře nikdo nijak neodsuzuje, není-liž pravda?) Jinak řečeno, když si zlomíte nohu a strašně vás to bolí, taky okamžitě vyhledáte lékařskou pomoc. Ale když se vám stane něco ošklivého a trpíte strašnou duševní bolestí, je vám špatně psychicky - proč to podceňovat? Proč to zlehčovat nebo popírat? Stejně jako by bylo hloupé s frakturou stehenní kosti nic nedělat a dál si trpět bolestí, je taky sebedestruktivní nesnažit se zbavit bolesti psychické. A to, že psychickou bolestí (nebo lidmi, kteří ji léčí) opovrhujeme, ještě neznamená, že ta bolest neexistuje, že zmizí sama nebo že nám nijak neublíží. Srozuměno? (o=0

A dál? Spousta, spousta věcí dál...

Jak vyléčit svět?

15. července 2014 v 0:59 | Fronésis
Tenhle článek chci napsat skoro týden, ale pořád jsem se k tomu nemohla dostat. Tak jsem usoudila, že musím aspoň začít, aby mě to postrčilo. Koneckonců je načase napsat něco smysluplného.

Pro začátek bych chtěla hodně stručně shrnout jediné tři podmínky, které by bylo potřeba splnit k tomu, aby se svět stal lepším - a postupně chci ukázat, že spolu stejně souvisejí:

  1. Všichni lidé by museli být schopní empatie a tolerance a bezvýhradně oboje používat ve všech situacích
  2. Nikdo by nesměl jít přes mrtvoly, jen aby dosáhl svého cíle (což lze chápat jako zabránění sobectví a ignoranci zároveň)
  3. Nesmělo by existovat jakékoli jednání, které by ohrožovalo přírodu.
... Je jasné, že se to nikdy nestane, že svět nikdy nebude dokonalý a tak dále. Že každé "kdyby" je produktem mého naivního Mozku, a že i když si myslím, že by to splněním těchto podmínek šlo, tak by to stejně nikdy nešlo. To vše chci ještě rozepsat. Ale kdyby tyhle tři věci byly možné, bylo by možné podle mého názoru i uzdravit svět.

Lidi, NEBUĎTE BLBÍ!

5. dubna 2014 v 0:32 | Fronésis
Milí drazí náhodní návštěvníci!
Považujte, prosím, všechny informace v tomto článku za pravdivé - nestydím se nic z toho napsat a je důležité si to uvědomit.
Rozhodla jsem se napsat neplánovaně článek, abych alespoň nepatrně zlepšila svět kolem sebe, než bude pozdě. Tím "než bude pozdě" mám nyní na mysli doslova "než mě k tomuto problému napadne ještě víc věcí a já se do něj zamotám". Nuže tedy, s chutí do toho: Co je to za problém?

Kymácející se prezident

20. května 2013 v 21:09 | Alétheia
I když jsem v tomhle článku psala, že je to snad poslední článek o politice, téma týdne mi nahrálo do k zulíbání miniaturních mariášových kartiček, protože si zrovna chci velice sofistikovaně vybít na někom vztek. A kdopak to asi bude? Kdo si zaslouží několik pohrdlivých, košatých a složitých souvětí za to, že se potácel nad korunovačními klenoty???

"Drahouškové", koho jste si to proboha zvolili?

Mecum omnes plangite!

26. ledna 2013 v 23:25 | Veritas
Politika mě vůbec nezajímá. Většinu politiků nesnáším za to, že si pořád zvyšují platy, místo aby se ty peníze dostaly tam, kam patří - k lékařům, zdravotním sestrám, hasičům, učitelkám ve školách plných příšerných dětí a tak dále. A už vůbec by mě nikdy nenapadlo se v politice angažovat.
... A tak je tohle snad jednou provždy poslední pokus o článek o politice.

ALE TOHLE JE PROSTĚ PŘÍLIŠ!!!

Nedokážu o tom nenapsat, protože se nedokážu zbavit zklamání z toho, že tu žije o 10 procent víc lidí, kteří přehlédli, že Karel je člověk. Kteří dokázali zapomenout, co tu v minulosti jejich favorit napáchal, nebo snad předstírat, že se to nikdy nestalo. Kteří si vůbec nedělali hlavu z toho, jak impertinentně a nestydatě mluví na veřejnosti.
Jsem absolutně znechucená z toho, jak za poslední dva týdny Zeman na Schwarzenbergovu adresu pořád jen trousil špínu, a přitom většina z toho byly jen nehorázné, hostilní až pejorativní lži. Všimli jste si, že Karel tohle nikdy neměl zapotřebí? Že on byl z nich dvou tím, který měl rozum a nepotřeboval Zemana pasivně-agresivně napadat? Že jemu nejde o moc, ale o lidství? A že se vyjádřil v tom smyslu, že v žádném případě nechce, aby se kvůli volbě prezidenta lidé hádali mezi sebou?
A že přesně to se tu celou dobu dělo? Nikdy bych neodsuzovala své přátele za to, že mají jiný politický názor než já. Bylo by mi to možná líto, ale nesáhla bych po sprostých slovech. Jsou to proboha přátelé, na ničem jiném nezáleží. Politika nás nemůže rozdělit.
Ale je snad úplně jasné, kdo z těch dvou kandidátů se po celou mezivolební dobu choval lidsky. Kdo by jako prezident v budoucnu nikdy neměl žádný problém spojený se slovem "korupce". Kdo je moudřejší, protože ustoupí a popřeje vítězovi vše nejlepší, ačkoli mu vítěz předtím v podstatě veřejně popřál vše nejhorší. Cítíte ten propastný rozdíl mezi nimi? Co je opravdová moudrost?

Jak dlouho bude trvat, než těm pětapadesáti procentům voličů dojde, že to nebyl zrovna nejlepší nápad? Že jediná změna, o kterou tím hlasovacím lístkem usilovali, byla změna k ještě horšímu? A jak moc špatné to v té chvíli bude? (o=0 Půjde pak vůbec ještě něco změnit??? Co když se třeba k další volbě prezidenta vyhrabe z hrobu dokonce Paroubek? Taky si řeknou, že je to nejlepší možný kandidát? Odpusťte mi tohle - LOL...
Všechno je tak mrazivé a dekadentní. A všechna ta sprostá slova se tříští o moje vědomí a podkopávají tu naději, která ještě dopoledne zbývala...

Why did fate deceive me? Everything turned out so wrong...

Seznam 26 nejhorších věcí, které se člověku můžou v průběhu života stát

5. ledna 2013 v 23:49 | Fronésis
S touhle myšlenkou si pohrávám už od loňských letních prázdnin, ale až teď jsem se konečně dohrabala k akci - následuje seznam 26 (protože to je nejhorší číslo, jinak moje seznamy mívají 32 položek, ale to jen když se týkají naopak toho nejlepšího) příšerných zkušeností seřeazených od nejhorší po nejméně závažnou... A pozor - jsou volně kombinovatelné. Tím hůř!

Schopnost přemýšlet bez přemýšlení

5. srpna 2012 v 20:32 | Alétheia
Už zase nemám na vybranou. Poslední dobou se nějak nevysvětlitelně často vyskytují na blogu.cz témata týdnů, která nejenže stojí za pozornost, ale dokonce o nich prostě musím psát. Asi proto, že jsou značně důležitá pro můj vnitřní svět. A genialita mě dostává snad ze všeho nejvíc.
Nečekejte nic zajímavého nebo dobrého, píšu jen z povinnosti a absolutně nevím, čím začít, jak pokračovat a kde skončit. Je to jen pokus, těžko říct o co. Asi o to, abych chytila tohle téma oběma rukama, než mi uletí někam do minulosti, a přesto je na tom vidět, jak násilně jsem se nutila něco vysliznout, jen z nutnosti, posedlosti a ničeho jiného. (Ostatně nebývá to tak často?) A to přitom nad ním přemýšlím už 2 dny - jak to udělat, abych nenapsala příliš moc - ale abych napsala alespoň něco?

Ambivalentní postoj k minulosti

29. dubna 2012 v 21:30 | Fronésis
Chtělo se mi zneužít i tohle téma týdne, tak celý den přemýšlím, jak to zařídit, aby byl co nejkratší a tudíž méně na obtíž. Tentokrát proto nechci nic definovat, stejně čas uspokojivě definovat nelze. Mám čas asi deset minut, tak uvidíme, jak moc selžu...
Ale zároveň bych chtěla, aby to byla pravda.

Zoufalství z pohledu existencialismu - jak překonat nemoc k smrti?

31. ledna 2012 v 20:59 | Fronésis
... A teď naopak z té temnější stránky, která se zdá být tak působivá.
Nevím, čím to je, ale téma týdne je zase potřeba rozpitvat až do morku kostí, takže do toho, než mě přejde inspirace a volný čas. Zoufalství je pojem, který naprostá většina z nás nechápe správně, protože se dá pohodlně užívat v nesprávném významu. Až do minulého roku jsem to tak dělala taky... Vlastně ne, dělám to tak dodnes, ale teprve v minulém roce jsme se učili, co to skutečně znamená.
Nejkratším způsobem vyjádřitelné - to abyste nemuseli číst článek plný keců - zoufalství je nebytí sebou samým.
No netýká se snad tenhle problém téměř každého???
Zvlášť v dnešní době, která nás postupně a nenápadně odvádí dál a dál pryč od toho, co je správné...
Pokračujme tedy pohádkou z doby, kdy bylo ještě všechno hezké, žádné příšerné obchodní domy tu nestály a hloupé děti trávily čas venku místo na fejzbuku. (To abych taky jednou konečně někoho naštvala. (o=0 ):

Nevinnost

22. ledna 2012 v 0:33 | Fronésis
Tohle prosté slovo v sobě skrývá obrovský smysl, jenž může dokonce naplňovat život, nebo jen být jeho důležitou součástí. Proto si téma Nevinnost nesmím nechat ujít a ani mu nesmím utéct. Je to totiž jedna z nejdůležitějších životních hodnot, které mám. Domnívám se však, že v poslední době začali lidé přisuzovat nevinnosti nesprávný význam, čímž by její smysl mohli snižovat. Proto se v tom teď pojďme společně hrabat...
Často si nevinnost spojujeme s bílou barvou, čistotou, a dokonce i dětskostí. Postupně zkusím probrat to všechno, ale než se dostaneme k důvodům takových představ, je třeba určit, co skutečně znamená.

Co to je touha?

23. dubna 2011 v 14:50 | Fronésis
Evidentně jsem po tomhle toužila znovu.
Nikdy si nedokážu vysvětlit proč. Jisté je jen to, že psát bez cíle nemá smysl. Ale mně se prostě nějak chce. I když vím, že už jsem na takové hry dost stará, že jsou tisíce jiných, užitečnějších věcí, které bych mohla dělat, a že nemám nadbytek času, který bych si mohla dovolit ztrácet tady.
Ale někdy člověk musí své touze vyhovět. Když trvá několik měsíců a je neodbytná, povolí nám nervy.
Co je to touha?

 
 

Reklama

Rubriky