Duben 2018

To je ale překvapení.

29. dubna 2018 v 21:05 | Alétheia |  Cogitatia
Nesuicidovala jsem. (o=0 To jen kdybyste si to podle designu a dlouhé odmlky třeba logicky domysleli. Kupodivu pořád žiju dál a pořád přemýšlím o sebevraždách a jiných existenciálních otázkách a pořád se setkávám s čím dál větším množstvím lidí, kteří se o suicidium pokusili a mluví o tom jako by nic. (Pracuji na příjmovém oddělení v psychiatrické léčebně a cítím se tam šťastně, smysluplně, vděčně a spokojeně.)

A to je asi ten hlavní důvod, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsala. (o=0
Až teď. Jenom jsem si tak vzpomněla, že mám blog. xo= Že mám blog, na který jsem zapomněla, a taky jsem na něj tenkrát ještě předtím zapomněla napsat, že už asi nebudu mít čas sem dál psát, protože jsem začala úplně nový život a blogu jsem se spokojeně vzdala. Zrovna tohle pondělí jsem dávala dohromady množinu věcí, kterých jsem se vzdala - a blog jsem tam úplně zapomněla uvést. xo= Je potřeba se vzdát obrovské spousty věcí, když si chcete jít přímočaře za tím nejdůležitějším. (Což je nedosažitelná idea vlastních harfových skladeb hraných v mollových tóninách a zpívaných v latině. - I v tom mi ta práce, pravda, trošičku překáží.... /o= )

Vzpomínám si, jak jsem sem naposledy chtěla něco napsat: To bylo těsně před začátkem Nového roku, kdy jsem si chtěla dát na chvíli pauzu od učení na státnice (z toho mi bylo PŘÍŠERNĚ) a přidat sem jako citaci měsíce jeden dokonalý výrok odrazující od sebevraždy. No ale na tabletu mi to moc nešlo, a tak jsem to za okamžik vzdala a šla se cpát těmi úžasnými paprikovými brambůrky a osaměle pozorovat ohňostroje. (Jenom na chvilku, pak se dál učit.) Nádherná, perfektní podoba oslavy Silvestra, jakou jsem si vždycky přála: Byla jsem sama doma, žádný alkohol a žádní lidé, se kterými se necítím dobře; nikdo neotravoval. Jen vlastně já jsem otravovala kočku, když jsem se příliš angažovala uklidit ji do bezpečí před tím explodujícím rámusem, zatímco jí spíš víc vyhovovala ta podlaha v předsíni. Byla to noc jako stvořená pro sebevraždu, dodal by nějaký nemístný vtipálek ve mně (protože tehdy v tom období byla taková úplně každá noc...), ale možná mě to tenkrát ani nenapadlo a popravdě už ani nevím, co jsem se vlastně učila. Tedy samozřejmě klinickou psychologii. Ale nevím jakou otázku konkrétně.

No ale to jsem odbočila, nechci být zabíhavá a sentimentální a nostalgická (ale jsem). Chtěla jsem jen napsat, že citace měsíce už se nekonají. Protože blog se nekoná. Protože sice to chvilku možná i žilo, ale nikdy to nebyla moje priorita, nikdy jsem si nevyhradila patřičné množství času na to přetvořit ho doopravdy k obrazu svému a dát sem všechno, co mi proběhne hlavou, a tak to pak umřelo. A teď, jak se po státnicích díkybohu život změnil asi o 300 %, už v něm prostě na blog nemám čas vůbec. (Teď jsem píšu jen proto, že jsem se vykašlala na vaření, takže zítra budu obědvat instantní polévku a konzervu hrášku, což je super, je tam hodně proteinů.) Protože nemám čas skoro na nic, a když už mám čas, tak si celkem rozumně volím jakékoli lepší možnosti. Umění volby prý patří k dospělosti. Nemůžu říct, že bych byla dospělá (co byste po mně v těch něco-mezi-pětadvaceti-a-sedmadvaceti chtěli!?), ale jsem hrdá na to, že jsem se alespoň do jisté míry naučila nevybírat si sr****. Takže pečlivě zvážit každé noty pro harfu, jestli mi stojí za to se tu skladbu naučit, když je můj životní čas tak omezený. Takže začít knížkami od Yaloma a Frankla a pak teprve obrátit zrak k beletrii, a to ještě jen k nějaké. Takže se vykašlat na některé lidi, které prostě v životě nepotřebujeme... A tak dále. Ústřední myšlenka prostě je:

JEDNOU BUDEME VŠICHNI MRTVÍ.

(Kam si to jenom nechat vytetovat???)
... A tak je potřeba si dobře rozmyslet, jestli má cenu plýtvat časem na nesmyslnosti. Tudíž blog odpadne v podstatě jako první. Jestli se tady někdy zhmotním, tak to bude z největší náhodnosti spočívající v tom, že jsem se s vámi chtěla podělit o něco pozoruhodného. To zas celkem chci - nechat si tu možnost otevřenou, protože sice je teď kairos odejít a zabalit to (blog!, nemyslím to jako suicidální dvojsmysl), ale na druhou stranu to nemusím hrotit natolik, že bych něco uzavírala a mazala a ničila - koneckonců je to pořád moje a napsala jsem sem toho celkem hodně, tak proč sem jednou za x měsíců něco nevysliznout, že? Jako například nyní tohle video s Janou Bouškovou hrající Vltavu:



.... Ale to už je opravdu asi všechno.

A dilema dne? - Suicidovat, či nesuicidovat?
- Suicidovat.

... A když už jsme u toho, odpovědět bych mohla i v rámci celého života:
- Suicidovat, či nesuicidovat?

- Nesuicidovat.

Dobrou noc. (o=0
Alétheia

PS: Nezapomeňte si užít zítřejší Úplněk. To byste mě naštvali. (o=0