Červen 2017

Citace měsíce VIII

25. června 2017 v 21:37 | Fronésis |  Legenda
Drazí,

tento měsíc přidávám kraťoučký citát, který mě před zhruba 2,5 lety uchvátil, pohltil, přesvědčil, přiměl myslet - zkrátka jsem věděla, že tohle jedno jediné souvětí je nejen to nejpravdivější, ale i to nejdůležitější, co bychom měli vždycky mít na paměti:

"Nejhorší, co můžeme pro přírodu a životní prostředí udělat, je nechat se semlít pocitem, že člověk jako jednotlivec ničeho nedosáhne, a preventivně rezignovat na veškeré snahy."

Přírodovědci.cz

... Ale nemyslím, že by se to týkalo jen přírody.

Tenhle citát pochází odtud. Je to článek přírodovědců o tom, jak jednoduše myslet i na životní prostředí a pomoci mu v šesti jednoduchých bodech. Tedy pokud to můžeme udělat, pak to musíme udělat. (To tam není, ale to už je můj pohled na svět.) Ten citát totiž úplně moc krásně zapadá do mého pojetí života, vesmíru a vůbec: Když můžeme sami udělat něco, co jakkoli zlepší situaci, cokoli, čehokoli a jakoukoli, tak je naší povinností to udělat. Protože upadnout do lhostejnosti (když se to netýká nás samých) nebo rezignace a pocitu vyčerpání a demotivace z toho, že to je stejně moc málo (anebo že to všichni kolem stejně dělají špatně), je zkrátka největší selhání. A my musíme disponovat dost velkým vnitřním přesvědčením na to, abychom v sobě našli sílu udělat cokoli, co je správné, když máme tu možnost, i když se to zdá málo, a vyhnout se takovému osobnímu selhání, protože by to byla největší prohra. Kdo bychom totiž byli bez našeho přesvědčení? Kdyby ho cokoli dokázalo narušit... Jakou bychom mohli mít sami pro sebe hodnotu?

Zjistila jsem, že sobectví není jen důraz na osobní zisk na úkor druhých se lhostejností k jejich utrpení. Myslím si, že to pojetí je širší a je v něm jakákoli lhostejnost: Sobectví je, když máme možnost něco zlepšit, když můžeme komukoli jednoduše pomoci něčím, co víme nebo máme, ale přitom jsme natolik lhostejní, že to neuděláme.

A tak zhruba před tou dobou, o které jsem psala na začátku, jsem právě o sobectví a podobných věcech nejvíc přemýšlela. Nejdůležitější otázka, která mi po spoustu měsíců (a let) ležela - leží - v hlavě, je, zda je možné zlepšit svět z pozice jednotlivce. A ptala jsem se spousty lidí v okolí a dostávalo se mi jak pesimistických "ne" (což jsem si myslela taky - a myslela jsem si, že je to spíš realistické), tak nadějeplných "ano". Každopádně nakonec je jisté jen to, že jediné, opravdu to jediné, co můžeme na světě změnit k lepšímu, jsme my sami. Naše osobnost, náš přístup ke všemu kolem nás, naše jednání. Nikoho dalšího nikdy nepřinutíme, aby byl někým lepším a "zlepšoval svět" (zní to tak absurdně velikášsky v téhle pozici kapky v oceánu). Ne, ale jediné, co můžeme udělat, je někoho inspirovat. Tím, že začneme u sebe. Protože začít u sebe je to jediné, co můžeme udělat. A stejně tak se musíme smířit s tím, že některé lidi inspirovat nejde, protože oni nechtějí. (Být lidé.) Důležité je, že když děláme správné věci, začneme být šťastní. A já jsem sice jen kapka v oceánu, ale jsem šťastná za to, že jsem kapka, která dělá správné věci a má o oceán a zlepšení jeho kvality zájem. (I kdyby spousta jiných kapek úroveň oceánu nijak pozvedat nemínila.)

Ale to jsem se dostala hodně daleko od toho citátu. (o=0 Prostě mi připomněl něco, co pro mě bylo moc důležité. Tak doufám, že jsem se podělila aspoň s někým a že se citát líbil a snad i nějaká myšlenka kolem.... (o=0
Fronésis