Únor 2017

Citace měsíce IV

18. února 2017 v 11:47 | Fronésis |  Legenda
Můj největší životní vzor a nejdůležitější osobnost v historii pro mě byl Viktor E. Frankl (1905 - 1997), rakouský lékař a zakladatel logoterapie, humanistického psychoterapeutického směru zaměřeného na existenciální otázky (smysl života, utrpení, smrt, osamělost aj.). I přesto, že přežil koncentrační tábor(y), ve kterých přišel o celou svou rodinu i dílo, zůstal nesmírně duševně silný a jako člověk neuvěřitelně pozitivní. Dnes sem chci dát trochu delší citaci, která je úryvkem z Franklovy řeči z roku 1988 ve Vídni při vzpomínkové slavnosti (ukázka z jeho knížky ... A přesto říci životu ano, 1996):

Kolektivní vina neexistuje


"Prosím vás, abyste si v tuto chvíli vzpomínání se mnou zavzpomínali: na otce. Zahynul v Terezíně. Na mého bratra. Zahynul v Osvětimi. Na mou matku. Zahynula v plynové komoře v Osvětimi. Na mou první ženu. Ztratila svůj mladý život v táboře Bergen-Belsen.
A přesto vás musím poprosit, abyste ode mě neočekávali ani slovo nenávisti. A koho bych také měl nenávidět? Znám sice oběti, ale neznám pachatele. Rozhodně je neznám osobně. A řeči o kolektivní vině odmítám. Kolektivní vina totiž neexistuje. Vina v každém případě může být jen osobní vinou. Jsem vinen něčím, co jsem sám spáchal, nebo snad opomenul udělat! Ale nemohu být vinen něčím, co udělali jiní lidé, byť to byli mí rodiče nebo prarodiče.
(...)
Dámy a pánové, pomyslete jen, že odpor předpokládá heroismus a heroismus lze podle mého názoru vyžadovat jen od jednoho, jediného člověka - od sebe sama.
Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: "rasa" slušných lidí a "rasa" neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého jednotlivého národa napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, jestliže nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné, když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holocaustu v zásadě také každý národ schopen."

(Frankl, 1996, str. 124 - 125)

Vivaldi Metal Project - The Four Seasons

13. února 2017 v 18:18 | Veritas |  Diligo
Já jsem vám nedala vědět o Vivaldi Metal Project!? No to snad není pravda! xo=
Omlouvám se.


Abych se přiznala, artwork alba The Four Seasons mě snad uchvátil nejvíc z toho všeho, co s Vivaldi Metal Project souvisí. ♥ Není to nádherné?

Inspirativní týpek

12. února 2017 v 22:40 | Veritas |  Diligo
Já vím, že to v posledním roce na blogu vypadá, jako že jenom "sbírám" týpky, kteří jsou zajímaví a dá se nad nimi rozplývat nadšením, nejlépe nad nějakým jejich YouTube videem. Ale připadá mi teď vskutku nutné sdílet dalšího. Tentokrát konečně jednou nejde o hudbu.

Jde o fotografie. Velmi silně působivé fotografie v rámci několika různých projektů. A taky o dost utříděné názory, automatické podkládání psaného existujícími studiemi (to oceňuji), schopnost poukázat efektivní formou na to důležité, co bychom neměli přehlížet...
Prostě tenhle týpek je hodně inspirativní. Podle něj je to jediná správná a dostupná možnost, jak změnit svět - jednat sám tak, aby to snad mohlo inspirovat ostatní - a s tím už souhlasím docela dlouho.


... A když už musíte namítat, že na to teď nemáte čas, tak, proboha, prosím, aspoň se tam jenom tak koukněte. (Ty stránky se pak už čtou samy.) (o=0
Veritas

... A ještě malinko metalu.

10. února 2017 v 23:47 | Alétheia |  Diligo
... Protože tahle verze mě tak zaujala... Asi úplně ubila tu původní. Ta se mi sice líbí taky, moc, ale měla bych spíš poslouchat tuhle, která mě zbaví špatných vzpomínek spojených s tou první. A tohle je tak hezky, pohodlně tvrdé, že přesně z téhle zpěvačky bychom si měli vzít příklad, protože do toho vkládá - ne, nevkládá, ale krutě cpe - energie úplně nejvíc! (o=0 Nuže:

The Agonist - Take Me To Church:


Time Is Black!!!

9. února 2017 v 23:14 | Alétheia |  Diligo
Před chvílí jsem si všimla, že jsem v poslední době vůbec na blog nepsala. A měla jsem k tomu dobrý důvod - hned po zkouškách jsem zmizela na 2 praxe a začala jsem konečně, díky Bohu, pracovat na diplomce. A sice i teď bych měla (nebo ještě lépe - měla bych už spát před zítřejším nechutným vstáváním kvůli bezesmyslnému nucenému kurzu...), ale vzpomněla jsem si na jednu záležitost, ze které mám tak špatnou radost, že se tu o ní prostě musím zmínit:

Přiznávám se, začala jsem už taky poslouchat death-metal. xo= xo= xo=

Vyhynutí

9. února 2017 v 22:00 | Alétheia |  Somnia scribenda
Po dlouhé době přidávám jeden sen (ze 14. ledna, kdy mě to nenapadlo), protože v něm byl zajímavý prvek týkající se smyslu života. Myslím, že mi ten sen dal zažít pocit, jaké by to bylo, kdybych měla co nevidět zemřít a věděla o tom - a bylo to autentické a nějak v klidu. Takže je všechno v pořádku. (o=0

Sedím doma, kde to vypadá jinak, u stolu s několika dalšími lidmi a jíme papír. Je to nějaká již nepotřebná A4-ka, ze které si ukrajujeme malé části nožem; jím se dvěma lidmi. Myslím, že to je proto, že na světě nějak přestalo existovat cokoli, co by lidský druh dokázal strávit, a říkám něco jako "stejně za jeden den umřeme". (To zní, jako by došla i pitná voda - není to moc příjemný druh smrti...) Potom, abych neubírala ostatním, si vzpomenu, že mám přeci spoustu papírů popsaných z jedné strany, a jdu nějaký hledat. Prohlížím si nějakou stránku s výpisky nebo kresbami ze školy a přemýšlím, jestli ta propiska v potravě nevadí - co když je to jedovaté? Asi jsem nějak zapomněla, že je to už jedno.
Pak se ocitám na balkóně v takové ponuré náladě - v duchu si říkám, že je mi líto, že zítra ldé vyhynou (jako by to bylo i někde předpovězené nebo vypočtené oficiálně), protože to bylo krátké. Hned se ale zarazím - ono to nebylo krátké, byl to přeci dost dlouhý život. Asi mi to tak teď připadalo jen proto, že jsem ještě chtěla pracovat a být matkou. Ale jinak ten život doposud měl smysl; byl takový, že stál za to žít, a vlastně bych na něm asi stejně moc neměla co měnit.

Tak doufám, že to máte taky tak. Mimochodem, Alfred Adler napsal, že sny jsou něco jako "emoční generálka" - ve virtuální realitě snu si nacvičujeme naše city pro případné reálné situace. Takže jestli je prožívání v tomto mém snu autentické a odpovídá realitě (protože v některých snech myslíme i chováme se jinak - znáte to?), pak je hezké vědět, že bych svou smrt brala s klidem a nepropadala panice. (o=0 To jsem si vždycky přála....
Alétheia