Září 2016

Kdo proklatě jsem!?

25. září 2016 v 12:38 | Alétheia |  Delevi
Napadlo mě, že bych se mohla nějak popsat, aby každý hned viděl tu znepokojivou představu před vnitřníma očima, a tak až mě někdo potkáte a hned poznáte, že jde o mě, můžete se mě zeptat, proč ten blog vlastně nezruším. Nuže...:

Vypadám přesně jako můj otec - až na ty oči, ty mám po matce. Znáte tu hlášku z Harryho Pottera? Tak na mě přesně sedí. Mám velmi podobné oči jako moje maminka. A moje gymnázium mi pod ně vyrylo tmavé kruhy, které tam už budu mít navěky a které jsou výraznější než ty oči samotné. Ty oči se často usmívají a v tu chvíli vypadají vůbec nejlíp. Taky často pláčou a v tu chvíli asi vypadá nejlíp můj obličej jako celek. Anebo v pozdních nočních hodinách (či při nemocech horního zažívacího traktu), kdy je bledší než obvykle. Moje přední horní zuby vypadají jako dva miniaturní náhrobní kameny z bílého mramoru, jenom spočívající vzhůru nohama, a moje vlasy zas jako mírně toxický vodopád, který začíná v denním světle a končí ve tmě. (Nebo aspoň dneska.) Jsem směšně malá pro potřeby diváka metalových koncertů a údajně moc hubená, i když podle mě spíš úplně normální, až na ty krátké nohy s tlustými stehny, což mě hluboce uráží a nadpozemsky rozčiluje vždycky, když si chci koupit džíny, které nedopnu, ale zato mě přesahují o dobrých 20 - 25 centimetrů. (Taky máte pocit, že dnešní svět šije pro anorektičky? A přitom mu v tom nechcete vyhovět a podřídit se?) Vypadám, aspoň soudíc podle netaktních a protivných výroků cizích lidí v mém okolí, kteří užívají tykání a ještě horší obraty, jako že jsem zhruba o 8 - 10 let mladší než doopravdy, a vlastně nevím, jestli je normální, že jim to zazlívám, místo abych s tím byla spokojená. A jsem lidská, příliš lidská.

A abych to nějak Monty-Pythonovsky utnula, tak tohle všechno, tedy jak vypadám, vůbec nesouvisí s tématem článku, tedy kdo proklatě jsem nebo kdo si ta holka sakra myslí, že je. Takže teď něco úplně jiného - nejegocentričtější článek ze všech (ergo potenciálně velice nudný):

Druhý domov

18. září 2016 v 18:53 | Alétheia |  Cogitatia
Dneska jsem se nastěhovala zpátky na kolej. Nutnost administrativních záležitostí mi zabrala více než hodinu z doby, kdy už bych tady mohla sedět, jíst a psát článek (ne tenhle článek, ale důležitější článek). A to si vůbec nemám na co stěžovat, mohlo to dopadnout i mnohem hůř zkaženou náladou, protože jsem pořád ještě byla relativně na začátku fronty a ty davy lidí, které jsou tam teď po zbytek dne, vypadají tak, že si zkrátka musíte říct "Nechtěl(a) bych", když je míjíte.
Takže jsem se vrátila na pokoj, který jsem jednu dobu znala důvěrněji než vlastní ložnici, po necelých čtyřech měsících... A všechno tu vypadá stejně (jen je víc pavučin), ale mám pocit, že nic nezůstalo, jak by mělo. Jako by se mezitím celý můj život obrátil hlavou dolů. A "Všechno je jinak, děti". Mám pocit, že už nikdy nic nebude stejné. Pak jsem si uvědomila, že přesně tahle formulace je to, co jediné stejné zůstává, jako "Pantha rei" (nebojaksetopíše), a platí už dva roky. Víc než dva...
Vydala jsem se na nákup cestou, kterou jsem nešla od toho dne, od kterého už nic není stejné, a vracely se mi všechny vzpomínky. Na světle modrou barvu, mimo jiné. Na slovo "velkorysý", i když vlastně ne, to zůstalo těsně za rohem mého vědomí a naplno ho tady formuluji až teď. A na můj vtípek, kterým jsem na hodině Manželského a rodinného poradenství zabila celou tu ponurou situaci páru rozvádějících se manželů, abych to nějak uzavřela, nemístně odlehčující.
Vzpomínala jsem na obdobný den, jako je ten dnešní, jen před třemi roky. (Všechno bylo jinak.) Tehdy jsem s těmi klíči od pokoje dostala zároveň taky největší pocit svobody, jaký jsem kdy zažila v bdělém stavu. A plná energie jsem vyběhla do parku i nahoru do těch schodů. Kam to zmizelo, proč to tak už není teď? Kde (nebo co) je můj entuziasmus, v co se změnil? Proč? Protože nakonec zjistíme, že jsme docela křehcí, a I Feel Immortal je jen název písničky, ale jinak aplikovaný by byl bludný? Nebo je to tím, že i když už nejsme uvázáni pracovními povinnostmi, před kterými do našeho druhého domova utečeme, přesto s "volným časem" nemáme všechno, co bychom chtěli a co bychom za svobodu považovali, protože vlastně to i tak moc "volný čas" není? Záleží na naplnění toho času, abychom ho mohli považovat za opravdu svůj?

Co myslíte? Proč pro nás pocit svobody nezůstává v týchž věcech konstantní?

Sonata quasi una Fantasia hraná na harfu

16. září 2016 v 12:02 | Alétheia |  Diligo
Věřte mi, je to kouzelné. (o=0
(Můžete poslouchat při čtení na vysvětlení - anebo číst nemusíte vůbec. A všimněte si, jak přelaďuje.)



Zaseknuto

3. září 2016 v 23:23 | Alétheia |  Cogitatia
Chtěla jsem něco napsat, jenže mě vůbec nic nenapadlo. Tedy, mám rozsáhlý plán, jak napsat něco, co by mohlo vskutku někomu pomoci, ale na to nemám zatím čas, zejména dnes večer, kdy se snažím napsat něco do školy. Tak jsem místo napsání článku chtěla jeden starý článek smazat, protože už mi dlouho připadalo, že by tady neměl být. Ale pro ujištění jsem si ho ještě četla... A nakonec mě nějak přesvědčil, že není tak zlý a že ho tu nechám. (Zajímalo by mě, za jak dlouho o tom začnu zase pochybovat.) Měla bych se asi naučit mazat věci s větší lhostejností a větší rozhodností. A rychleji, než si to stačím rozmyslet. Namísto toho všeho jsem ale četla - a přečetla dva nebo tři články. Úplně zbytečná ztráta času a hrabání se ve věcech posledních dvou let, která nejsou zrovna nejjednodušší. Vlastně stejným způsobem jako předtím v e-mailové schránce. Hledala jsem v ní nějakou podstatnou informaci týkající se jedné citace; nenašla, ale ve skutečnosti jsem se zasekla právě v těch divných, nostalgických, nepříjemných a trochu zúzkostňujících vzpomínkách a pocitech ze všeho toho tehdy. (A asi proto jsem vlastně začala prokrastinovat, ačkoli to předtím šlo tak krásně.... Chjo!!!)
Zajímalo by mě, proč se vždycky na něčem zaseknu - - - když už konečně dělám něco do školy. (Protože už celé měsíce to fakt chtělo.) No ale... To neznamená, že na to přijdu a že se tomu ubráním.
Nechce se mi psát nic povrchního, ale nechce se mi psát ani nic příliš soukromého, jenže všechno hlubší, nad čím v posledních - o tolik jiných - měsících přemýšlím, by příliš soukromé bylo. A ani se mi sem nechce jen tak nacpat další video z YouTube, ačkoli se jich teď skýtá spousta skvělých (wooow, aliterace!), která by byla všechna jistě dobrými adepty.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi vydrží nervy, než tenhle článek smažu. Vždyť je úplně o ničem.
Ale prostě tak nějak nevím, co mám (s blogem?) dělat (dál), i když jsem si tady vytyčila ty cíle před několika - o tolik jinými - měsíci, ale najednou se mi vůbec nechce na to vynakládat energii. Ono obecně vynakládat energii na psaní blogu je prostě mrháním. (o=0 Je to asi jedna z nejposlednějších věcí v pořadí důležitosti. A naopak jedna z prvních, kterých bych se mohla vzdát v zájmu získání dalšího času na hodnotnější věci. (Už takových činností, které můžu vynechat, moc nezbývá.) Ale možná blogu stejně věnuji minimum času, takže to není zas až tak nejhorší prokrastinace od hodnotnějších činností ani přitěžující okolnost v jinak až-k-prasknutí naplněném životě (o=0. (No považte, někteří lidé chodí po obědě spát, někteří se večer dívají na televizi - a někteří vypijí tolik alkoholu, že si nepamatují celou noc. Tak to můžu být ještě v klidu, když blogu nevěnuji snad ani 50 hodin ročně... Ne? (o=0...)
A vůbec, nedokážu pořád přijít na to, proč vlastně... Jsem ten blog chtěla. Proč jsem si v šestnácti založila ten první, v osmnácti ten druhý a nakonec kdysidávnoněkdypotom tenhle třetí, jak jsem průběžně pořád od něčeho utíkala, od stalkerů i sama od sebe. A teď už není potřeba utíkat a jsem víc v pohodě než kdy předtím - s tím, že tohle místo existuje téměř nepovšimnuté - ale... Proč? Kde je k tomu ten důvod? Proč si lidé chtějí zakládat blogy, které nemají žádné konkrétní téma? Neřekla bych, kdyby byl celý blog zasvěcený Within Temptation, taky by se tak jmenoval a nepsala bych tu o ničem jiném. (Ale musela bych mít čas věnovat se mu důsledně - a ten čas neexistuje.) Ale - - - proč si lidé zakládají blogy, které nejsou o ničem konkrétním, naopak na ně píší cokoli? Vždyť... Má to nějaký smysl? Jde snad o nějakou potřebu podělit se s okolím o to, co máme rádi a co nás zajímá? Ale proč? Když je mi srdečně jedno, že to nikdo nebude číst... Kupříkladu za poslední hudebně zdařilý měsíc jsem chtěla napsat recenze dvou symfonicko-metalových alb (ano, uhodli jste, Tarji a Delain). Tu první jsem dokonce rozepsala, než byl čas vypnout troubu, vypnout hudbu a setkat se s člověkem nesrovnatelně důležitějším než psaní keců. Takže takhle rozepsané a nedokončené to taky zůstalo, avšak s tím, že jsem na začátku zdůrazňovala, že tu recenzi píšu z vyloženě sobeckého důvodu, je mi všechno úplně jedno, ale tříbím si tím jazyk.
- A to je jediný skutečný, snad i tak nějak neoddiskutovatelný význam blogu: Psaním nynějším se cvičím pro psaní budoucí. Nijak dramaticky zásadně, ale přece. A vskutku, viděla jsem u jiných lidí, jak to pomohlo a jak pokročili. Asi je to jediný prvek, kterým se dá takové mrhání časem obhájit, stejně jako když jsem si ještě zapisovala sny - anebo to, že jsem od dětství do konce dospívání četla knížky, které byly o mnoho úrovní níž než to všechno, co bych chtěla číst teď, kdybych jen teď číst stíhala (a teď bych za to dala nevím co). Ty knížky byly k ničemu. Ale - tříbily jazyk. Jak mi vysvětlil "můj" geniální vedoucí diplomky, čímž mě uklidnil a moc potěšil. Možná to funguje - možná si vážně dokážeme sami zvýšit autorské schopnosti tím, že čteme. Nebo kolik toho v průběhu života přečteme (a taky čeho). Možná proto jsem nakonec dostala tak vysoké hodnocení bakalářky. Protože umím psát jen díky tomu, že jsem dřív četla nebo že píšu opakovaně - i když blbosti. Ale je to věc užitečná do budoucna. I to, aby se lidi udrželi u gramaticky správného psaní, i když jenom trousí věty na fejzbuku v chatu s kamarády. Protože ta gramatika se jim pak vžije a nemají s ní problém. (Jenomže oni to většinou nedělají - a pak ten problém mají.) Umět psát je takový potenciální záchranný kruh, až se ocitnete v moři ničeho, které vás bude existenciálně ohrožovat utopením a vy nebudete mít co jiného se svým životem udělat než zkusit psát...? Oo= To je značně nadsazená představa nezaměstnanosti. Ale budiž. Psaní se zkrátka hodí.
- Jenže nejsem natolik zoufalec, abych si musela psát blog kvůli tomu, že se cvičit potřebuji. Tak teda ale proklatě proč? (o=0
Co když je za tím vším nějaká nevědomá touha vypsat se z věcí, které nás tíží, a možná u někoho i chtít, aby si to někdo přečetl a třeba poskytl podporu? Jenže já se nechci vypsat z věcí, které mě tíží... Nebo i kdyby, nechtěla bych je psát na internet, protože je to příliš soukromé, nikomu nic dalšího odhalovat nechci, a tak bych už vůbec nechtěla, aby to někdo četl. Proto bych chtěla psát spíš o zájmech a myšlenkách než o prožívání. A přitom... I když jsem už dočetla knížku, která by si zasloužila si sem přidat, tak jsem si na to bůhvíproč nevzpomněla. Tak já prostě vážně nevím. (o=0

Proč si píšete blog???
Dobrou noc,
A.