Únor 2015

iWrite

27. února 2015 v 16:21 | Alétheia |  Cogitatia
Myslím, že vždycky potřebujeme nějaké světýlko, které si hezky-pěkněěě situujeme za temnotu, kterou procházíme, abychom ještě měli proč dýchat. Napsala jsem si další z mých kouzelných, idealistických seznamů:

Et est signum... Aneb THE TRUTH (Beneath The Rose)

11. února 2015 v 22:36 | Veritas |  Latinitas
A ještě něco: Abych se tady zase někdy zhmotnila, než se vážně naplno potopím pod akademické vody a možná už se nenadechnu, tak bych chtěla (sama sobě) slíbit jednu věc... Už STRAŠNĚ dlouho mě štve, jak lidi házejí na net překlady písniček se sekvencemi latinských textů, kterým nerozumějí. Takže tam nechají v lepším případě prázdný prostor (to obvykle ne) a v horším případě nějaký hodně špatný překlad, jenž mě vždycky rozhořčí, který zkopírovali bůhvíkde, a pak se to šíří stejně rychle jako viróza. Problém je v tom, že chybné informace se vskutku šíří stejně rychle jako ty správné. (Myslíte si taky, že River Flows In You je ukolébavka z té sr**** Stmívání? Ne, fakt není.) A mně to prostě vadí, protože když jsem se latinu učila - a věřte, že jsem jí věnovala hodně, hodně úsilí - tak jsem v tom všem začala vidět chyby a nechápala jsem, proč je tam lidé dávají. Proč se na překlad nezeptají někoho, kdo to vážně UMÍ, aby tam nepsali nesmysly. Ale prostě se tak děje.
Takže už se mi dlouho chce přeložit si všechno sama, po svém. Týká se to jen několika málo písniček nebo skladeb, drtivá většina z nich je asi od Epiky. Taky neslibuji, že ten překlad bude stoprocentní, ale aspoň v něm nebudu LHÁT. Protože to se prostě nedělá - jak k tomu pak přijdou ty tisíce nevinných lidí, kteří neumějí latinsky, přečtou si to a věří tomu?!?

A pro začátek, aby tady aspoň něco bylo... Moje největší láska... The Truth Beneath The Rose od Within Temptation (samotný konec textu, verše zpívané mužským sborem):

Čím je definováno přátelství?

11. února 2015 v 21:44 | Fronésis |  Cogitatia
Před několika týdny jsem se ve tmě v autě cestou z lyžování snažila naučit se pracovat s textovým editorem v dotykovém telefonu. Obojí je to pro mě hodně komplikovaná záležitost. Takže jsem si řekla, že napíšu úvahu na základě otázky "Čím je definováno přátelství?" - a docela mě to chytlo, takže jsem psala ještě dlouho po příjezdu domů. Možná jsem to spíš měla formulovat jako "vymezeno" nebo "jaké má znaky", každopádně už se mi to nechce moc měnit. Dokonce se mi ani nechtělo tam přidat diakritiku, takže je jenom na malé části, na zbytek kašlu. (o=0 Začíná to od hodně povrchních znaků a dostává se to - snad - až k hlubším. Vlastně jsem tam tenkrát ještě něco dopsala a přeházela pořadí a i tak jsem si nebyla jistá, jestli jedna část není úplně mimo. Dnes jsem nakonec ještě vymazala jinou část, která byla víc mimo, a naopak jednu doplnila (jsou si trochu podobné, ale tato je lépe formulovaná) - je to ta, kde bude opět diakritika.
A rozhodně mi to nepřipadá stoprocentně dokonalé. A nikdy nebude. I dnes po těch asi 3 týdnech bych to napsala jinak než tenkrát, jen jsem to sem prostě chtěla hodit, abych s tím textem aspoň něco udělala. Takže se nerozčilujte nad tou povrchností na začátku ani nad tou "riskantností" uprostřed. (o=0
Toť asi vše.

Čím je definováno přátelství?

Den Malého prince

1. února 2015 v 23:36 | Fronésis |  Libri
Úplně jsem to sem zapomněla napsat dřív. Dnes je Den Malého prince. Nebo spíš končí.

Jde o to, že vždycky na začátku února (no dobře, tak ne vždycky prvního, protože někdy si vzpomenu třeba až o tři dny později) čtu znovu tuhle knížku. Od té doby, co jsem ji dostala od maminky k narozeninám téhož roku, kdy jsem ji už četla. Ale řekla jsem si, že to nevadí, protože něco tak důležitého přeci člověk musí mít doma v knihovně*, stejně jako v srdci. Tenkrát mě tedy napadlo počkat pár měsíců, než se bude opakovat ta doba, kdy jsem jej četla poprvé, tedy v únoru 2010. Následujícího roku, už se svým vlastním Malým princem, jsem zjistila, že jiná vydání možná nemívají tak hezký překlad. Možná jsou v nich drobné změny. Ale říkám si, že je to něco, co bychom neměli kritizovat. Poselství totiž zůstává stejné: Slova jsou veškerým zdrojem nedorozumění a to nejdůležitější jde vidět jen srdcem, oči to nevidí.
V únoru 2010 jsem na konci tak strašně moc plakala, že mi ani nešlo číst dál, protože všechno bylo rozmazané a nebylo pořádně vidět tvary jednotlivých písmen. Mám teď pocit, jako bych tenkrát byla někdo jiný, ale na tom všem vlastně vůbec nezáleží, protože tuhle knížku miluji pořád stejně. I když později jsem u ní už nebrečela, ani dneska ne. Jen se na ni vždycky předem těším a vím, že za to stojí číst ji víckrát. Jako jednu z mála knih.
Poselství tedy zní: Jestli se v dnešní zoufale uspěchané době stojíte o to mít alespoň jeden rituál, připojte se ke Dni Malého prince. Jestli se chcete těšit alespoň na jednu jedinou věc. A ještě k tomu o ní budete vědět, že je stoprocentně správná. Kromě toho tu knížku přečtete tak rychle, že se nemůžete vymlouvat na to, že nemáte čas. Malý princ vždycky skončí ještě dřív, než bych považovala za správné. Ale hlavní je, že je to jeden z nejkouzelnějších příběhů, které existují. A že pokud si jej někdo nepřečetl, tak přišel o hodně. Hodně mu toho v životě chybí, i když si to asi neuvědomuje. Protože já sama jsem Malého prince jako dítě nečetla ani neznala, poprvé jsem ho četla v roce 2010, když už jsem byla vlastně plnoletá, a to je proklatě pozdě, ale přesto od té doby vím, že bez něj by to prostě nebylo ono.
Moc bych si přála být jako on. A nikdy se nevzdat jednou položené otázky.


"Saamme monien silmiin kyyneleet."