Listopad 2014

O psychologii

28. listopadu 2014 v 16:39 | Veritas |  Cogitatia
Tenhle článek může být "jen úvaha", ale taky v něm může být dokonce něco důležitého, co by někomu náhodou mohlo změnit úhel pohledu, přivést k zamyšlení. Věřte, že u mnoha lidí je to neobvykle potřeba. Nechci obor psychologie nijak idealizovat ani přeceňovat (dost o ní vím, takže taky vím, že tohle by nebylo nijak blízko pravdě), chci zkrátka napsat, co považuji za důležité. A uvést několik věcí na pravou míru, protože do nich "vidím" z větší blízkosti než mnozí jiní.

Už jsem se tady na blogu o psychologii několikrát zmínila. Taky z toho jistě vyplynulo, že psychologii studuji. A nebylo to omylem (mně se nic nestává omylem, pokud jde o psaní (o=0...), naopak to bylo už v době, kdy jsem se nebála to sem napsat, i když z toho třeba mohlo vyplynout i v jakém jsem ročníku, i v jakém městě studuji. (Řekněme, že už je mi to jedno a už mě to neděsí.) Už jsem se dřív dostala na několik blogů studentů psychologie (které neznám), četla jsem asi jen 2 články, ale na tom celkem nesejde; nebyly o tom, o čem je podle mě potřeba ještě napsat: Chtěla bych upřesnit několik věcí o psychologii, především rozebrat několik mýtů, které o ní panují, a i když se mi nemusí podařit je úplně vyvrátit, chtěla bych alespoň přesvědčivě vyjádřit svůj názor. Bohužel vám tenhle článek asi hned tak na googlu při zadání slova "psychologie" prostě nevypadne, to se vsaďte. Upřímně, vlastně nevím, jak byste se k němu mohli dostat. Ale nevadí, třeba sem někdo překlikne úplně náhodou a může mu to nějak pomoci... Změnit pohled. Chtěla jsem tenhle článek napsat už asi čtyři měsíce a nyní mě k tomu okolnosti přivedly naléhavěji než předtím. Kromě toho se budu dnes pro změnu snažit o stručnost. (To zní lákavě, ne?) A jak? Funguje to tak, že si přečtete jen tučné nadpisy. Pokud by vás k nim zajímalo víc, přečtete si i text pod nimi. Například u toho prvního to přímo důrazně doporučuji...

1. Ten, kdo potřebuje psychologa, není blázen ani cvok.


Vážně, takových je poměrně málo. Troufám si tvrdit, že v životě každého z nás může nastat situace, kdy už dané okolnosti ani příliš obtížné problémy sami prostě nezvládneme. A protože většina (odhadem, nevím přesná čísla) lidí v České republice má bohužel psychologii spojenou s dosti velkým množstvím předsudků, může se stát, že ve chvíli, kdy se jim do života postaví nějaká horší překážka, budou před sebou ten problém popírat a nenechají si pomoci, protože "oni přece nejsou blázni" a psychologa nepotřebují. (A tak se aktuální kvalita jejich života může zhoršit natolik, že se z toho vážně sesypou - a pak budou psychologa potřebovat teprv, i když cesta k pomoci bude už mnohem delší.)
Můžu uvést příklad, jeden z mých nejbližších lidí má k psychologii poněkud cynický postoj. Sice se mu to nesnažím nijak vyvracet ani to hodnotit, protože každý máme právo na svůj názor, ale na druhou stranu přemýšlím - co kdyby mu třeba umřela dcera? Jak by se s tím vyrovnal sám? Jak si může být jistý, že by nebyl víc smutný, než dokáže unést? V takovém případě existuje např. poradenství při truchlení. To je stav, kdy se po smrti někoho blízkého snažíme zvládnout žal a vyrovnat se s jeho ztrátou - ale ne vždycky se to děje správně. Pak je určitě lepší pokusit se nějakého takového odborníka vyhledat, aby nám pomohl truchlit správným způsobem, tedy abychom dokázali nadále fungovat v běžném životě, a ne se tím žalem nechat prostě "potopit". No a připadá vám snad práce takového poradce jako něco, co by potřeboval "jedině cvok"? Mně teda ne...
Copak se vám ještě nikdy nestalo, že vám bylo mizerně, ale ne fyzicky, nýbrž psychicky? Že jste nezvládali svoje emoce? Že jste měli potíže třeba se soustředěním, se spánkem nebo s pamětí? Že toho na vás bylo prostě moc? To je všechno v hranici "normalita". A s tím vším se dá k psychologovi jít, když je vám těžko, aniž by to znamenalo, že jste "blázni". Stejně tak by bylo hloupé a netolerantní dívat se skrz prsty na někoho, kdo mluví o své zkušenosti s psychologem - není to blázen.
Takže bych chtěla jen říct - nepodceňovat. Neshazovat. Nezobecňovat. Existuje spousta poměrně různých odvětví a uplatnění, co se psychologie týče. Jen nepatrná část z nich se dá spojovat se slovem "blázen". Dál jsou tu třeba personalisté (lidé, kteří přijímají uchazeče o zaměstnání), poradci, psychoterapeuti (kteří pomáhají úplně normálním, zdravým lidem...), koučové, psychologové ve sportu, ve firmách... Je toho spousta. Dokonce i já sama považuji některé směry za mírně řečno zvláštní (třeba lidi, kteří provozují terapii s pomocí psů, anebo právě psychology pro sportovce - mně to prostě připadá už až moc alternativní nebo zbytečné), ale tím to nechci nijak odsuzovat. Jen tím chci říct, že není možné házet všechno do jednoho pytle a zaškatulkovat ten pytel ještě navrch nápisem "určeno pro blázny". Je snadné nechtít, aby se nás kdy psychologická pomoc týkala, ale životní příběh do určité míry neovlivníme a jednou to prostě nemusíme zvládnout sami. A když v tu chvíli budeme k psychologii skeptičtí, zaděláváme si ještě na větší problém. (Např. ten, že se psychické problémy změní v somatické - a najednou budeme míjet jednoho lékaře za druhým, a přitom nám ani jeden z nich nepomůže. A přitom lékaře nikdo nijak neodsuzuje, není-liž pravda?) Jinak řečeno, když si zlomíte nohu a strašně vás to bolí, taky okamžitě vyhledáte lékařskou pomoc. Ale když se vám stane něco ošklivého a trpíte strašnou duševní bolestí, je vám špatně psychicky - proč to podceňovat? Proč to zlehčovat nebo popírat? Stejně jako by bylo hloupé s frakturou stehenní kosti nic nedělat a dál si trpět bolestí, je taky sebedestruktivní nesnažit se zbavit bolesti psychické. A to, že psychickou bolestí (nebo lidmi, kteří ji léčí) opovrhujeme, ještě neznamená, že ta bolest neexistuje, že zmizí sama nebo že nám nijak neublíží. Srozuměno? (o=0

A dál? Spousta, spousta věcí dál...