Srpen 2014

Atmosféra I

29. srpna 2014 v 0:04 | Veritas |  Scripsi
Dřevěný, otlučený stůl. Ocelová lžička ležící na jeho hrubém povrchu. Zatoulaná zrnka hnědého třtinového cukru. Stránky diáře, který má desky prošívané barvami připomínajícími Afriku, popsané tmavě modrými poznámkami obtahovaným hůlkovým písmem a zdobení maličkými kresbami na okrajích. Dívčina ruka s krátkými nehty držící propisku, jejíž tuha váhá nad tím vším. Podmanivá vůně kávy a koláčků. Červený kabát visící na starém věšáku v rohu, pod kterým stojí opřený černý deštník. A cylindr čekající na jednom z háčků; pán, který má kolem límce uvázaného motýlka s temně červeného sametu. Tenké kulaté oplatky, dolíčky usmívající se tváře. Kukačkové hodiny na zdi, jimž nikdo nevěnuje pozornost. Tlumený hovor, z kterého společnost na okamžik přejde do hlasitého smíchu. Novinové listy ohnuté kolem dřevěných stojanů; šustící papír, šedá plocha a černé písmo. Políčka šachovnice, dva padlí střelci a jedna věž. Bledě modrá a kaštanově hnědá.
Usínající, spokojená tvář novorozeného chlapečka v šátku u matčina těla. Chuť zázvoru a čokolády, citrónu a malin, máty a pomeranče, smetany a zeleného čaje, medu a skořice, kokosu, vanilky a třešní. Obrázky na zdi - kamej, klec s kanárkem, černobílé fotografie kouzelné budovy s malebným průčelím, vážně i laskavě a bezstarostně se tvářících lidí. Otáčející se gramofonová deska, která už dohrála, velmi tiše, a sluchátko starožitného telefonu s otočným ciferníkem a dřevěnou rukojetí. Mladý muž, který na něco vzpomíná. Bílá stuha svazující temně hnědé vlasy. Váza s narcisem, jedním jediným. Záclonky v oknech a závěsy, které mají puntíky. Kávová zrnka a mlýnek s kličkou navrchu. Míchání lžičkou pořád dokola, vír uvnitř bílého porcelánového hrníčku s růžičkou. Lustr se svícny a hrubá rohožka na podlaze z bílých kostkovaných dlaždic prokládaných černými čtverečky v rozích. Barevné polštářky s vzorky ve tvaru ptáčků; jejich textura a dvě uvolněné nitě. Pohodlná, měkká křesla z kůže, šedá kočka spící na područce jednoho z nich a ozdoby vyřezané v opěradla židlí; srdce zvonečku, čistá skla. Piáno stojící oproti dveřím, jež už pamatuje spoustu let a spočívají na něm listy s notami. Dívka, jež píše dopis černým inkoustem a perem, ale nemá známku. Obroučky brýlí, tenké a kovové; naušnice z korálků v barvách mědi. Tlustá fialová šála a držící se ruce. Několik mincí a několik ubrousků. Dvě staré přítelkyně s vráskami od úsměvu kolem očí, nezaměstnaný muž s knírkem a dalekohledem, jenž na bílý papír zpaměti kreslí sokola. Detail reliéfu ve tvaru květin na konci rukojeti vidličky. Police s knihami a sbírkou básní a jedna rozečtená kniha, která v ní chybí; stoh různobarevných záložek, z nichž si každý může vybrat. Půvabné housle a malba cizinky i západu slunce nad řekou, jež visí na zdi. Želva, která se nenápadně i nemotorně prochází po podlaze. Láhev z průhledného skla ležící na širokém parapetu, a v ní je navěky uvězněná plachetnice s tmavě modrým stěžněm. Plyšový medvídek a staré počítadlo s dřevěnými korálky; uvolněná klika dveří.
Teplo a radost, spokojenost a pohodlí, výhled na uličku, kam se začíná snášet sníh. A nikdo nikam nespěchá. Žádný z nich se časem nenechá rušit.

Nevěrná

26. srpna 2014 v 21:12 | Alétheia |  In Tentatione
Už vím, co jsem chtěla napsat, jen to dělám až teď v rámci prokrastinace - je smutné, když je člověk nucen prokrastinovat i o prázdninách, není-liž pravda? (Pitomé zápočty se zpožděním.)
Chtěla jsem se svěřit do ničeho, že se bojím, jestli nejsem nevěrná.
...
Nevěrná...?

Miluju Within Temptation. A nikdy je milovat nepřestanu. Protože jsou první láska. Protože prostě jsou láska. A nic tak silného jako pocit, že je znáte už dávno, že ta hudba obsahuje přesně to všechno, co potřebujete k životu a potřebujete milovat, prostě neexistuje. A bez nich bych dodnes neposlouchala ani nic jiného; nikdy nezapomenu na to odpoledne 1. května 2007, kdy jsem poprvé slyšela Mother Earth. A viděla tvář Sharon a dávno ji znala, jako z minulého života. Kdy jsem si pustila těch několik písniček a ony obsadily moje srdce natolik, že už je odtamtud nikdy nic a nikdo nedostane, ani kdyby to bylo sebesilnější, ani kdyby se mě to pokoušelo mučit nebo vydírat, protože NIKDY NEBUDU ŽÁDNOU PÍSNIČKU MILOVAT VÍC NEŽ STAND MY GROUND. A žádné album víc než The Silent Force. I všechny ostatní písničky z ostatních alb jsou důležitější než cokoli od jakéhokoli jiného interpreta. Ani nikdy neuslyším krásnější hlas, než je ten Sharonin. Ne, ani kdyby to měl být hlas muže, do které se zamiluji, ani kdyby to mělo být moje budoucí dítě, které mi věnuje první slovo (no to vlastně možná nemůžu vědět... Ale řekněme, že ne). Nikdo prostě nemá krásnější hlas než ona, protože ona zpívá jako anděl. A možná je anděl. A možná jsou vedle ní andělé stejní jako obyčejní lidé. A možná se blbě rouhám, ale je mi to jedno, protože Sharon má prostě dokonale nádherný hlas, andělský hlas. A o komkoli jiném byste to řekli, nikdy bych nepřipustila, že byste mohli mít pravdu. Kdo je oproti ní nějaká Aylin nebo Charlotte? Sice jsou obě super, ale neslyším v jejich hlase nic andělského, a když to o nich někdo napíše na internetu, jen pozvednu obočí ve smyslu "ale no tak!". Tarja i Simone možná zpívají mnohem lépe, ať už hudbu studovaly kdekoli a mají mnohem lepší schopnosti a možná i rozsah, ale pro mě to prostě nehraje žádnou roli; uznávám, že jsou lepší, ale vůbec na tom nezáleží, protože zbožňuju Sharon. (Jsem na kluky, ale zbožňuju Sharon.) Ani snad ne jako člověka, vím, že dělá chyby a je nedokonalá jako my ostatní; že má několik názorů, se kterými bych nesouhlasila a tak dále, ale spíše jako idealizovanou, andělskou bytost s tím nejvíc nádherným hlasem, který kdy kdo od Boha dostal, a jako taková dokonalá je. A miluju každý verš, který napíše. Každý tón v každé skladbě, kterou složí. I když už tam nezazní plný orchestr a plný sbor, stejně to miluju, až bych se z toho rozplynula. I když vím, že mnoho klasických skladeb je mnohem lepších než písničky Within Temptation, dokonce že Pink Floyd s komplexnějšími kompozicemi nebo Epica s latinskými texty mají vlastně geniálnější skladby než Within Temptation, nesejde na tom, protože jenom Within Temptation miluju. I kdyby desítky blbých hudebních kritiků (ani to ne, prostě jen přízemních recenzentů) napsaly nějaké trapné kecy o tom, že se styl Within Temptation zvrhává k popu, nehnulo by to se mnou, vlastně spíš by mě jedině naštvali a věděla bych, že to není pravda; věděla bych, že ta hudba je pořád překrásná. Nejsem takový cvok, abych byla ochotná utratit spousty peněz za její rukopis s textem nebo dokonce notami (ahhh!), protože tolik peněz prostě nemám, ale přát bych si ho dokázala. Pro fotku s ní, kterou mají tisíce lidí, jež ji nemají ani zdaleka tolik rády jako já a podle mě si ji ani nezaslouží, protože jsou tolik slepí k houslím, nedokázali by docenit tak velké štěstí, zatímco já bych si ho vážila jako nikdo jiný, bych byla ochotná stát pod mrazivým nebem polovinu noci. Mluvila jsem s ní jenom okamžik a přála jí k narozeninám, okamžik jsem ji držela za ruku, a vsadím se, že si mě nepamatuje, ale udělala bych strašně moc pro to, abych jí mohla vyjádřit, jak moc pro mě ona a Within Temptation znamenají. Abych s ní mohla aspoň chvilku být a zeptat se jí.... Aby se stal skutečným aspoň jeden z těch desítek snů, které se mi o ní a o koncertech zdály, a mohla bych vážně žít v těch několika minutách křištálově čisté radosti. Byla jsem jen na třech koncertech a dva mi proklouzly mezi prsty, když jsem to věděla (zatímco některé minuly, aniž bych to věděla); doteď bych v okamžiku nejvyšší lítosti byla schopná nad nimi plakat, i když jsou to už léta, co uplynuly. A každý detail, který jsem z jejich koncertu zapomněla, si vyčítám. Každé slovo řečené mezi písněmi, kterému jsem nerozuměla, protože mohlo být esenciální... Kdybych ztratila jakoukoli z těch vzpomínek, panikařila bych; kdybych ztratila trsátko, které nosím na krku, nebyla bych k utišení, protože i když je to jen věc, byla hozena mně, a když člověk stojí v první řadě poté, co pro ten zážitek sedm let umíral touhou, je v tom tolik radosti, že by vzkřísila všechny mrtvé. (Hih, tak ráda přeháním... (o=0 )
Je zcela jasné, že bez Within Temptation bych dneska byla někdo úplně jiný. Těžko říct, jestli lepší, nebo horší, ale dopad jejich hudby na mě je slovy i myšlenkami neobsáhnutelný. Možná tak z 60% určili to, co jsem. Možná z 80%. A možná méně. Každý den, kdy se ještě neučím hrát na klavír nějakou z jejich písní, jako by byl zbytečný (Amici, diem perdidi!). Začala jsem se dokonce v myšlenkách zabývat názvem samotným a přemýšlela jsem o něm tak dlouho, dokud jsem naplno nepochopila, co znamená to být, co znamená to žít. (Je to velmi silné a není to moc příjemné. Vlastně ještě pořád žiji Within Temptation, In Tentatione; nelze se odpoutat.) I kdybych Nightwish nebo cokoli jiného někdy poslouchala víc ve smyslu častěji, protože to prostě vydalo víc alb, stejně by to bylo až druhotné, protože to Within Temptation mě k veškeré jiné hudbě dovedli. Stejně bych nikdy nezapomněla na nic, co se Within Temptation týká, a byli by vždycky v mém myšlení i cítění na prvním místě. Naprosto v bezpečí. (All my agony fades away when you hold me in your embrace.) Oni jsou All I Need.


Myslím, že lepší vyznání bych ani napsat nedokázala. Nevím, jak moc přesvědčivě působí, ale Within Temptation jsou pro mě všechno.