Nevzájem I

16. května 2013 v 21:32 | Fronésis |  Scripsi
Muž sedí doma v kuchyni, žena přichází zvenčí a přináší rozměrnou fotografii zarámovanou ve skle s černým okrajem, osmdesát centimetrů širokou.

On nasadí ohromený výraz.
Žena znejistí a zatváří se vzdorovitě.
"Proboha, co to má být?" zeptá se muž opatrně.
"Naše svatební fotografie, konečně jsem ji nechala vyvolat a zarámovat," odpoví žena svéhlavě.
"Svatební? Snad to nechceš vystavovat!" Muž se zatváří nevěřícně.
"To víš, že chci! Pamatuješ, jak jsme se bavili o tom, že nad postelí máme celou prázdnou stěnu? Všichni manželé mají přeci nad postelí fotku ze svatby."
"Ale určitě ne takhle monstrózní! Zbláznila ses?"
Možná jsem to slovo neměl říkat, prolétne mu hlavou. Určitě se toho zase chytí a začne se se mnou hádat.
Ale už je pozdě. Žena se napřímí v neoblomném postoji. Zhluboka se nadechne, jako by sbírala trpělivost. "Ty si myslíš, že se tam nevejde? Jen si to pojď vyzkoušet!" Tvrdohlavě odchází do ložnice, muž ji rezignovaně následuje.
Žena stojí u hlavy postele na své straně a opatrně natahuje paže do výšky a do strany. Rám je sice velký, ale fotografie se nad postel vejde.
To je zvláštní, ten portrét na to nevypadal. "Nó, možná…" usoudí muž překvapeně a snaží se, aby to znělo ústupně.
Žena spustí ruce a útočně se do něho pustí. "Myslel sis, že jsem to nezměřila, viď? Myslel sis, že jsem to koupila naslepo? Proč mě pořád tak podceňuješ? Copak si myslíš, že jsem úplně blbá?" Jako by mu chtěla dokázat opak ke své vlastní satisfakci.
"To jsem přeci vůbec neřekl," ohradí se muž udiveně.
"Ale myslel sis to!" přeruší ho žena vyčítavě. "Vždycky, když někdo řekne 'to jsem neřekl', znamená to, že si to říká v duchu."
"To není pravda. Mohla bys pro jednou přestat být tak vztahovačná?"
Žena se prudce nadechne. "Tak já jsem vztahovačná, jo?" vyjekne a zlomí se jí hlas.
Dobře, tohle už stačilo, usoudí v duchu muž. "Prosím tě, uklidni se a polož to, nebo tady budu muset ještě uklízet střepy…"
Poslechne ho a postaví fotografii na jejich polštáře.
"Takže… Pověsíš to ještě dneska?" ptá se úplně nelogicky žena, jako by se vůbec nic nestalo, a zvedne vemlouvavě oči k těm jeho.
Chvilku si ji prohlíží a pak zvolna zavrtí hlavou. "Promiň, ale tohle věšet nebudu," odvětí vyčerpaně.
"Proč ne? S velikostí není problém! Viděl jsi." Podezíravě se na něj zadívá. "Ty prostě nechceš na tu fotku koukat! Lituješ toho, že ji vůbec máme?"
"Cože?" vyrazí ze sebe zmateně. "Ty sis nevšimla, že tam vypadám úplně blbě? To to musíš ještě vystavovat?"
"Nevypadáš; vypadáš normálně…" odvětí nepřesvědčivě, ale ani se na společný portrét neohlédne, jako by jí na tom vůbec nezáleželo. "Takže se ti nelíbí ten rám?"
"Máš pravdu, nelíbí," přizná.
"Aha!" vyrazí ze sebe vítězně. "A myslíš, že ty bys koupil lepší?" začne mluvit rychleji a zkříží ruce na prsou. "Protože jestli jo, tak si klidně posluž, ale když jsi minule koupil tu mísu na ovoce, bylo to v úplně příšerných barvách, a pokud sis nevšiml, tak většina nábytku v téhle místnosti je černá, takže i tohle sklo je černé a nemůžeš říct, že se to sem nehodí!"
"Hmmm, o tohle mi ale vůbec nejde," odvětí muž vyhýbavě.
"Já vím, že ti nejde o to, co ladí dohromady - proto taky máme kuchyň v barvách papouška. Jenže mě tohle už nebaví. Co se ti na tom rámu sakra nezdá!?" vykřikne žena vztekle.
"No, nejsem si jistý," začne muž opatrně, "ale možná to, že ty tady každý večer naříkáš, že nemáš peníze, a pak koupíš první pitomost, která tě napadne! Kolik to stálo?"
Žena mlčí a jen se na něho ublíženě zamračí.
To bude strašné, pomyslí si muž. "No kolik? Jen mi to řekni!"
"Dobře, tisíc dvě stě. Spokojenej?" hlas jí stoupl.
"Áhá, tak tisíc dvě stě," protáhne muž a uvědomí si, jak ho to vylekalo. Copak ona nemá rozum? "A ty si myslíš, že je správné utratit tisíc dvě stě za něco, co vůbec nepotřebujeme, místo aby ses zaměřila na důležité věci, jako jsou stavební spoření, penzijní fond, zdravotní pojištění a tak?"
"Prosím tě, chtěla jsem jen…" nedokončí větu.
"No co? To by mě teda zajímalo." Muž zkříží ruce na hrudi a ustaraně si ji prohlíží.
"Chtěla jsem koupit něco, co bychom měli společné. Z čeho bychom mohli mít radost. A ty takhle -"
"Ale vždyť ses mě vůbec nezeptala! To jsi nad tím ani nepřemýšlela? Kdyby ses zeptala, řekl bych ti, nech vyvolat radši tu, kde sedíme u té fontány, čtvrtinový rozměr, rámeček si vyber, jaký chceš, pokud na něm nebudou srdíčka a ptáčkové, a všichni budou spokojení. Stálo by to dvě stovky, ani ne. Neměl bych nic proti, už by to mohlo viset."
"To ti tak věřím."
"Mohlo, protože bychom tady nemuseli zase řešit naši finanční situaci! To jsi koupila za ty peníze, které jsem ti dal včera?"
Žena dlouze, mučednicky vzdychne, ale neodpoví.
"Takže jo. Nevím, proč máš potřebu nosit domů takový šílenosti a ještě k tomu za ně utratit všechny prachy."
Žena si dá ruce v bok a bojovně nakloní hlavu dopředu. "Šílenosti, jo? Byl bys spokojenější, kdybych si za ně koupila nové boty?"
"Možná, protože i to je praktičtější než tahle obludnost."
"Tak dost, tohle já nebudu poslouchat! Myslela jsem to jako překvapení, ale tobě se člověk prostě nezavděčí, že ne?" Najednou jí vyhrknou slzy.
Už zase mě chce zmanipulovat, prolétne mu hlavou. "No jasně, začni brečet, já jsem na tebe totiž strašně zlej. Nikdy ti nedávám peníze a ty nemáš ani na jídlo, co? To známe. Divím se, že jsi nezačala brečet hned na začátku."
"Jak můžeš…" kroutí hlavou, měří si ho pohledem a vypadá rozhořčeně. "Copak se musíme pořád takhle blbě hádat?" ptá se žena.Tón, kterým to pronesla, se mu zdá nanejvýš vyčítavý.
"Nemusíme, neboj. Jdu zpátky do práce a radši přespím u sebe v kanceláři, takže tady budeš mít ticho. Ovšem pokud nebudeš rovnou dělat díry do zdi. Takhle navečer by to sousedy asi nepotěšilo, i když oni jsou nejspíš zvyklí díky tomu, jak tady pořád řveš."
"Jistě, jen jdi! A víš co? Už se ani nemusíš vracet."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama