Ensilumi satoi kahdesti...

13. února 2013 v 10:45 | Alétheia |  Diligo
Stála jsem před katedrálou a snažila se si z ní zapamatovat co nejvíc detailů. Jak moc dobrou paměť můžeme mít, pokud opravdu chceme? Je možné zapomenout i tenhle okamžik, nejkouzelnější ze všech, co zde zatím skrze mě plynuly?

Už několik hodin jsem se nedokázala soustředit na nic smysluplného, protože radost ze stále stoupajícího sněhu mě nutila pořád vyhlížet z okna. Já jsem se usmívala a nebe se stmívalo. Věděla jsem, že se na všechno vykašlu, protože z mého hlediska byl smysluplný jenom ten sníh tam venku. Na ničem jiném nezáleželo, potřebovala jsem si ho užít, potřebovala jsem ho oslavit. Nikdo jiný nemohl, a tak jsem tam utekla sama. Pryč od toho omezování, od všeho ignorování přírody. Mířila jsem k silnici a zbožňovala jsem každou vločku, která se mě dotkla. Místo, které je tak krásné i bez sněhu, teď působilo naprosto úchvatně. Minula jsem dívku, která říkala do telefonu, že už napadlo deset centimetrů. To bylo ještě víc, než kolik jsem se odvažovala odhadnout já.

Přicházela jsem k náměstí a nabrala do rukou sníh z jedné lavičky. Byl tak dokonalý, přesně z těch vloček, které jsou nejvíc potřeba. V tu chvíli jsem si vzpomněla na verš "první sníh padá dvakrát" a cítila jsem, že je to pravda - neboť úplně první sníh (27. října večer) se do rána téměř neudržel, a tak se člověk skoro neměl do čeho zamilovat. Dopoledne ještě spočíval v jemných vrstvách na některých kytkách. Kolem poledne z něj už nic nezbývalo. Zato teď sněží poprvé doopravdy tolik, že se ve sněhu dokáže udržet potřebné kouzlo, a hlavně zároveň mrzne dost na to, aby sníh co nevidět neroztál. Až teď se s ním dá hrát, až teď splňuje všechno, co si člověk od zimy přeje. A tenkrát jsem chtěla napsat, že první sníh opravdu padá dvakrát. Jenže jsem téměř dva měsíce neměla čas... A hlavně ani náladu.
A pak jsem stála před katedrálou. Začaly odbíjet zvony, bylo čtvrt na šest. Panovalo tu nádherné ticho, nikdo jiný sem nepřišel, nebo jsem nikoho takového alespoň nevnímala, dokonce mě nerušila ani žádná auta, která tu obvykle překážejí. A ten pohled byl nádherný. Sněhové vločky sypající se proti bledě žlutým reflektorům té stavby. Už nepadaly v tak velkých shlucích, ale přesto mi to nevadilo. Bylo zbytečné pokusit se cokoli z toho vyfotit, věděla jsem to, vycházejí z toho jenom špinavé šmouhy ve tmě, které o dokonalosti toho okamžiku naprosto nic neřeknou. Vzdala jsem to a šla jsem se dovnitř modlit, děkovala jsem za všechen ten sníh a prosila jsem, ať vydrží mrznout co nejdéle. Nevzpomínám si na to ostatní, možná že jsem děkovala za všechno, ale taky si to třeba už pletu s jiným dnem, nedávno předtím.
Strávila jsem tam asi čtvrt hodiny, protože když jsem vycházela, zvony odbily znovu. Odešla jsem na druhý konec prostranství, postavila jsem se přímo naproti středu schodů, prostřednímu portálu a středu rozety, co nejdál až ke zdi na opačné straně. Několik minut jsem hleděla na průčelí a snažila jsem se zapamatovat si z něj všechno. Pomyslný počet pater nebo jiné vertikální rozčlenění katedrály, tvar každého okna, výjev andělů obklopujících Pána, počet paprsků rozety i podobiznu hlavy nad ní, ačkoli ta byla moc daleko. Snažila jsem se zaznamenat všechny ty sloupy, zábradlí ochozu i ručičky na hodinách. Jak úzké je každé okno a jak ostrou má špičku, na kolik oblastí je rozděleno, čím jsou zakončené věže a kolik mají fiálů. Usilovala jsem o zapamatování toho všeho, protože paměť je přeci nekonečná, je naše, mělo by být možné ji využívat, jak chceme, a donutit ji tak ke komplexnějšímu vybavení všech detailů celku. Dělala jsem to kvůli kráse té katedrály, zkoušela jsem to kvůli kreslení, abych se nenudila na následující hodině angličtiny, a vlastně především kvůli dokonalosti toho okamžiku samotného. Radost nelze popsat, nemyslíte? Její intenzita se nedá s nikým sdílet. Mohla jsem si přát donekonečna, abych tou radostí mohla někoho nakazit, ale nikdo další by mi v tu chvíli nerozuměl, stejně jako já nerozumím lidem, kteří nemají rádi sníh a ztratili z duše všechny zbytky dětství, anebo nemají rádi katedrály. Případně obojí. Pro mě se tu ve stejném čase sešlo několik posedlostí najednou, pro ně by to bylo všechno jen na obtíž. Nakonec jsem běžela obejmout ginkgo, které vypadá tak smutně bez listů, a vrátila jsem se na cestu směřující pryč z náměstí.
Napadlo mě přejít doprava, abych si zapamatovala i stěnu hlavní lodě a kapli, která k ní přiléhá. Byla mnohem jednodušší, počítala jsem okna a začínala jsem mít radost ještě navíc z tohoto úsilí.
A bílou barvu v takových chvílích miluji víc než oranžové nebe. Vlastně počkat, je opravdu oranžové? Co když je v něm i něco fialového? A nepřestává to pokrývat svět nejčistší krásou... Vydala jsem se podél stejné silnice k té druhé budově, kterou zbožňuji. Říkejme jí třeba prostě Budova. Stála tam tak rozlehlá a opuštěná, že jsem zamířila do toho prostranství za ní, kterému se nedá říkat ani park, ani zahrada, ale nevím, jak to jinak nazvat. Uprostřed pod stromem se nacházelo další světélko. Nikdo tam nebyl, a tak jsem zkoušela zpívat písničku, která úplně ovládla tenhle můj podzim, abych její krásu spojila s krásou tohoto večera. A samozřejmě jsem takové výšky nedávala, zpívala jsem to asi níž, ale bylo mi to jedno. Nebyly tu snad ani ničí stopy. Brodila jsem se sněhem a po posledním pohledu věnovaném světlům té úžasné, pozoruhodné Budovy, kterou jsem si ovšem nezkoušela zapamatovat, jsem došla až k řece. Byla tu skoro nedotčená tma, všechno světlo sem dopadalo jen z protějšího břehu a místa, odkud jsem přišla. Dostala jsem se až k těm stromům rostoucím za domem, kde jsem tenkrát bydlela, okolo kterých jsem si často zkracovala cestu, a tam jsem se konečně začala válet ve sněhu - udělala jsem prvního andělíčka té zimy a vložila jsem do něj všechnu svou radost. Když jsem vstala, všimla jsem si, že se na mě z okna nějaké kuchyně někdo dívá. Přála jsem si, abych mohla tu radost předat i jemu.

Potom ta nádherná hodina nějak skončila a stala se jednou ze dvou mých nejšťastnějších vzpomínek na tohle místo. Veškerým rozumem jsem se donutila vrátit a dál se učit, i když to bylo beznadějné. Do rána (nebo spíš kolem druhé hodiny v noci) se na všech zasněžených trávnících objevili malí sněhuláčci. Přeci jen tu žije ještě hodně dětských duší - je nejdůležitější nezapomenout na oslavy prvního sněhu. Když napadne podruhé, vážně na ničem jiném nezáleží.





Od té doby sněžilo ještě možná čtyřikrát, nevím, přestala jsem to počítat, protože první sníh je ze všech nejdůležitější a protože žádný jsem si s nikým neužila tolik jako tehdy čtvrtého prosince. Nyní ale zase všechen sníh roztál a teplota je nad nulou místo pod nulou. Když bylo po všem, teploměr ukazoval třináct stupňů a svět venku byl mokrý, teplý a odporný. Takhle vypadá dekadentní leden v době, kdy si lidé zničili svou Zemi?!? Je mi z toho těžko a nechce se mi nic dělat, i když zrovna teď už bych mohla dělat cokoli. Chtěla jsem jít ven fotit... A mezitím jsem o tu atmosféru přišla.
Proto teď píšu o čtvrtém prosinci. Ne, paměť je vážně hluboce neschopná. Vědomí toho kouzla se zachovalo, ale nic moc z těch detailů - a ani z věcí, co se děly mezitím - jsem si nezapamatovala. Hned druhého rána vypadala moje kresba oproti skutečné katedrále úplně špatně. Kéž bych se tam co nejdřív vrátila...



Nyní sněží popáté, tedy pokud je to pravda, a vše je jinak. Vše je překrásné. The Swan Song je překrásná. A v každé té sněhové vločce spočívá naděje. Představuji si, jak ze mě tryskají virtuální barevné gejzíry lásky ke všemu tomu sněhu, dokud se energie mé radosti úplně nevyčerpá. A ta radost z toho, když začne sněžit a sníh neroztává, mě vynáší tak vysoko... I když vím, že pokud do zítřka vše zase roztaje, potopí mě to mnohem hlouběji. Sníh je tak labilní jako já. - A proto na něm tolik trvám?
Předběhla jsem téma týdne vzpomínek o dva týdny, ale je mi to jedno. Vše je úplně jedno. Když začne sněžit, není nic důležitějšího. Vše ostatní musíme odložit. Nesmíme ztratit dětskou lásku ke sněhu. Bylo by to příliš nevratné a krátkozraké. Nesmíme ztratit lásku k bílým zimním nocím, k bílé noční fantasii... ♥ (o=0 A nesmíme zapomenout na tu spoustu naděje schovanou pod obrovskými masami sněhu, což je kombinace výroků dvou lidí s podobným jménem, jednoho génia a jednoho anděla. A tu naději cítím pořád. Za chvíli se uvidíme znovu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama