Schopnost přemýšlet bez přemýšlení

5. srpna 2012 v 20:32 | Alétheia |  Cogitatia
Už zase nemám na vybranou. Poslední dobou se nějak nevysvětlitelně často vyskytují na blogu.cz témata týdnů, která nejenže stojí za pozornost, ale dokonce o nich prostě musím psát. Asi proto, že jsou značně důležitá pro můj vnitřní svět. A genialita mě dostává snad ze všeho nejvíc.
Nečekejte nic zajímavého nebo dobrého, píšu jen z povinnosti a absolutně nevím, čím začít, jak pokračovat a kde skončit. Je to jen pokus, těžko říct o co. Asi o to, abych chytila tohle téma oběma rukama, než mi uletí někam do minulosti, a přesto je na tom vidět, jak násilně jsem se nutila něco vysliznout, jen z nutnosti, posedlosti a ničeho jiného. (Ostatně nebývá to tak často?) A to přitom nad ním přemýšlím už 2 dny - jak to udělat, abych nenapsala příliš moc - ale abych napsala alespoň něco?

Genialita je schopnost přemýšlet bez přemýšlení.
Těžko vysvětlit, jak jsem to tenkrát myslela, když jsem si tu větu zapsala do Notýsku. Nechci tím říct, že nemám tušení, co jsem tím myslela, naopak to pořád dobře vím, ale spíš se to obtížně vysvětluje. Genialitu jsem vždycky obdivovala, možná dokonce nejvíc ze všeho... A jak jsem o ní tak přemýšlela, vytvářela si různé představy, jak si ji vysvětlit, došla jsem k tomuhle.
Byl to jeden z 10 aforismů, které mi pomohly vyhrát druhé místo v nějaké soutěži. Nic jiného jsem nikdy nevyhrála, pokud nepočítáte slalom na lyžích v mých jedenácti (? Asi...) letech na horách s rodinou a známými, a to teď opravdu nepočítám (i když jsem byla dobrá! (o=0 ...). A ještě k tomu jsem skončila na druhém místě. Zní to kriticky? Měla jsem obrovskou radost. Nemohla jsem tomu uvěřit a tu radost cítím doposud, kdykoli si na tu soutěž vzpomenu. Je to úžasný pocit, když se vám něco povede...
Ale po dvou letech mě začala poněkud drasticky srážet skutečnost, že nedokážu být první vůbec v ničem. Narodila jsem se jako inteligentní sebevědomé dítě a na tom, že jsem chytrá, jsem si dost zakládala. O to sebevědomí mě připravily miloučké děti na základce; o iluzi, že jsem chytrá, celé gymnázium. Možná jsem chytrá, ale rozhodně ne dost - a ani zdaleka ne tolik, jak bych si přála. Byl to tvrdý dopad na hubu a dodnes jsem se z něho nevzpamatovala. Přinejmenším jednou denně pocítím, jak jsem k ničemu...
Ale abych mířila direktivněji k pudlímu jádru, chci zkrátka říct, že nedokážu dosáhnout dokonalosti ani v tom, co mi hodně jde. Normálnímu člověku by to asi nevadilo, ale já už moc normální nejsem. Když má někdo sebevědomí nejen na nule, ale dokonce v záporu, odvozuje své sebehodnocení z úspěchů, na kterých přehnaně pevně visí. Jenže se vždycky najde někdo lepší, s kým se můžeme srovnávat - a ve srovnání s ostatními jsou všechny úspěchy vlastně maličkosti, není-liž pravda?
Dlouho jsem žila s představou, že každý z nás má vlohy alespoň pro jednu jedinou věc z tisíců různých - ať už tvůrčí činnosti, sport, schopnost prostorové představivosti nebo cokoli jiného. I kdyby to nebyla pravda, nemuselo by mi to vadit, protože vlohy jsem na začátku díky Bohu měla. Jenže ... Ono to vůbec nemusí stačit!
Důležitý problém, na který teď musím upozornit, je nadužívání či zneužívání slova "talent" ve společnosti. Z hlediska psychologie existují 4 stupně. První jsou vlohy. To je to, s čím se narodíme, např. když máme cit pro hudbu. Rozvíjíme-li je dostatečně již od (útlého?) dětství, posuneme se "na vyšší level" a rázem jsme na stupni nadání. Je docela možné, že tady se zasekne většina populace, proto by mělo i nadání být obdivuhodné. Talent je ovšem ještě o hodně výš i dál v lidském snažení. (Mimochodem, slovo "talent" původně znamenalo boží dar - jímž by se samozřejmě nemohlo chlubit příliš moc lidí!) Nějaký umělec - nevím již kdo, ale byl to určitě cápek - prohlásil jednou, že talent pro umění je ze 2 % inspirace a z 98 % transpirace (tj. vypařování tekutin - v našem případě prostřednictvím potu, zkrátka dřina). A je to pravda, co by byli olympijští vítězové bez nekonečného množství hodin strávených posloucháním křiku trenérů a usilovným zlepšováním sebe sama znovu a znovu, pořád dokola? Podle jednoho článku, který jsem četla v American Science, se člověk stane expertem v daném oboru - třeba hře šachů nebo hře na hudební nástroj - po deseti letech zabývání se daným problémem; podle našeho vyučujícího obecné psychologie v podstatě tehdy, kdy udělá všechny možné chyby, které se v dané oblasti udělat dají, a tak se nad ně nejspíš nějak povznese. Talent je až moc vysoko na to, abychom ho hledali u každého. Připadá vám dosažitelný?
... A čtvrtým stupněm je genialita.
Tak daleko, tak vysoko nad realitou. Jedná se o genialitu v dané oblasti, které člověk dosáhne s neuvěřitelnou porcí vloh a ještě neuvěřitelnějším množstvím času věnovanému zlepšování sebe sama. Musí to být obrovský vnitřní boj, až potom je asi možné říct, že něčí dílo nebo práce je geniální.
- Anebo ne?
Géniové, kteří se narodí extrémně inteligentní, což pro naši společnost znamená, že mají IQ nad 140, možná nemusejí s předchozími stupni vloh až genialitou souviset, možná je to jen jiné označení samo o sobě. Třeba jsou tak strašně moc inteligentní, že jim to naopak ubralo v sociální oblasti (a v této souvislosti si musíte vzpomenout na teoretického fyzika ze seriálu The Big Bang Theory, doktora Sheldona Coopera, jenž trpí Aspergerovým syndromem... Nebo jím spíš trpí jeho okolí, on sám je se sebou docela spokojen. Aspergerův syndrom však nevypadá vždy takhle, naopak se může u každého jedince úplně lišit a většinou s sebou genialitu vůbec nenese!!!) nebo v čemkoli jiném.
A poslední zmínka vztahující se k psychologii, když už jsem s ní začala: Existuje termín "pangenialita", který označuje skutečnost, že člověk se ukáže být geniálním ve všech oblastech, které se jen naskytnou. Pro příklad nemusíme chodit daleko - u nás to byl Jára Cimrman, jenž se od divadla přes zubní lékařství a vynálezy dostal mimo jiné až k psaní operet. Od počátku tohoto tisíciletí je, doufám, v Evropě relativně známá dětská fantasy série knížek o Artemisovi Fowlovi od irského autora Eoina Colfera - Artemis, jenž od svých dvanácti let (kdy mu bylo naměřeno nejvyšší IQ v Evropě) dokázal věci, o kterých se jiným ani nesnilo. A pro nejlepší příklad musíme zajít nejdál, nazpátek historií - budiž jím skrz naskrz časem navždy Leonardo Da Vinci, který se prý ve Florencii přišel ucházet o práci s obdobou dnešního motivačního dopisu, ve kterém vyjmenoval různá pole působnosti, ve kterých by se ochotně uchytil, a na konec připsal něco jako " A také mi trochu jde kreslení" (!!!). Není to ... Dokonalé?
Myslím, že většinou, když se řekne "génius", představíme si právě takového člověka, který je nadpozemsky inteligentní a vyniká ve všem, na co sáhne (aniž by mu to kazila neschopnost normálního života?). To je tedy pangenialita.
Páni, musím si dát přestávku, nějak se to slibně prodloužilo do něčeho jakž takž smysluplného, nebo se mi to možná jen zdá. Nerada bych to zkazila...
Otázkou teď je, jak souvisí genialita vymezená hranicí IQ 140, genialita co se týče třeba skládání hudby a pangenialita, kterýžto pojem stejně skoro nikdo neužívá ani nezná, jež nejspíš zahrnuje úplně všechno myslitelné - IQ sahající do závratných výšin, schopnost zvládnout cokoli a zapsat se do historie čímkoli, co si člověk jen přeje. Nedovedu si představit nic úžasnějšího, vážně ne. Je to totéž? Dokážou být zázrační šachisté také mimořádně - zase to slovo - talentovaní třeba v oblasti hudby nebo jiného umění? Může se geniální matematik vypořádat i se vším ostatním?
Pochybuji, že by cokoli z těchto fenoménů bylo tak jednoduché, aby to šlo vysvětlit, a už vůbec ne obecně vymezit, když je všechno tak individuální. I tohle souvětí bylo kulaté kolečko o ničem a ovšem.
IQ a inteligenční testy jsou jen taková pomůcka, často se žertem říká, že inteligence je to, co měří inteligenční testy, ale že v běžném životě vše funguje jinak. V praxi se možná uplatní ještě širší odvětví inteligence, než jen těch dejme tomu sedm Gardnerových (co to jen bylo? ... Verbální, matematická, prostorová, hudební, pohybová, ... A prostě ještě 2!), mám pocit, že se nejčastěji zapomíná na emoční inteligenci, která bohužel často i těm nejinteligentnějším lidem zoufale chybí. Jsou i přesto inteligentní?
Když se vás už asi potřetí ptám, klidně můžete odpovědět do komentářů, co si myslíte. Učiňme co nejdříve každý názor viditelným....
Dál je tu kreativita, která se možná někdy zahrnuje a jindy ne, každopádně myslím, že ji dnešní společnost velmi zanedbává a zároveň je to obrovská chyba.
Celkově by se dala inteligence nenásilně definovat jako "schopnost řešení různých situací", což nezní nijak hrozně, ale pořád se na těch čtyřech slovech moc není čeho chytit. A genialita je, když je to o hodně, hodně, hodně, hodně, hodně výš, než co byste považovali za možné.
Myslím, že kdybych byla geniální, byla bych sama se sebou tak spokojená, že už bych snad ani nepotřebovala nikoho jiného. Není to snad ani nesplnitelné přání, je to spíš jen taková totálně ujetá představa, která je úplně, absolutně mimo mísu. (o=0 Geniální osobnosti prostě nekonečně obdivuji, ačkoli to vlastně není zcela jejich zásluha (a teď bychom se zase mohli přít o to, jakou váhu má výchova, a jakou geny...), přicházejí ke svému IQ jako slepí k houslím, nevědí o tom, že je obdivuji, a ještě k tomu mě nehorázně přitahují, tedy pokud jsou to kluci. To je docela smutné vzhledem k tomu, že geniálních lidí tak, jak teď myslím, je dost málo. (Jinými slovy, takhle se člověk sám od sebe vyškrtne z přírodního výběru. (o=0 Nároky jsou blbost...!) Kolik jste kdy potkali géniů, u kterých jste si byli jistí, že geniální jsou? A o kolik lidí víc bylo geniálních, aniž byste to poznali na 100 %?
Sheldon je boží. A Artemis je vskutku dokonalý. Z každého z nich bych se asi zcvokla. Ale největší zármutek pak člověku přináší vědomí, že ani jeden z nich neexistuje...!

Abych se nějak vrátila k tématu nesmyslně rozepsanému poměrně na začátku, protože už chci odejít - srazilo mě vědomí, že nejenže jsem v inteligentní společnosti spolužáků na gymnáziu, kde se pohybuji, jen podprůměrná (ne-li hůř...!), ale co je ještě žalostnější - nedokážu dosáhnout dokonalosti ani v tom, na čem mi záleží nejvíc ze všeho, nejsem schopná v tom daném poli překonat ostatní, i kdyby jim samotným na tom záleželo méně, a neumím to ani nijak změnit. Nemyslím to teď tak, že bychom nějak soutěžili. Prostě jsem jen chtěla uspět, sama pro sebe, abych si mohla sama sebe o něco málo víc cenit. A když se to pak nepodaří, je to tak nějak truchlivě zdrcující: Znáte ten pocit, kdy uděláte úplně všechno, co je ve vašich silách, a pak dostanete čtrnáct bodů z patnácti? Dvojku místo jedničky? V tom jediném, o co vám doopravdy šlo? Zatímco někdo jiný, kdo se o to nezajímá ani z poloviny tolik, co vy, vás předčí? No, tak to je přesně to, co teď myslím. Když si člověk sám sebe moc neváží, z nějakého důvodu potřebuje takový pozitivní výsledek, aby ho vynesl o něco výš - jenže k tomu prostě nějak nedojde... Čímž nechci říct, že bych toho, kdo je lepší než já, za to iracionálně neměla ráda a vážně s ním nějak soutěžila, ne; prostě mě jen sráží ta moje permanentní neschopnost, a tak se pořád víc sama utápím v té bažině odsuzování se za to, že nejsem dost dobrá.
Samozřejmě, že nejde o to, být v něčem dokonalí - dokonalý, dokonalá, dokonalé. Člověk ani vůbec nepotřebuje být geniální, a přesto může být celkem snadno šťastný. Když se pak snažíte uspět co nejlépe v záležitosti, jež je vám blízká, a jste takhle nepatrný kousek od dokonalosti, nemusí vám to vůbec vadit. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě ta skutečnost, že nejsem dokonalá v ničem, vůbec v ničem, celkem ničila. Pronásleduje mě pořád, protože vím, že jiná příležitost už nebude. Není to k vzteku, k pláči nebo k letargickému zírání do zdi, že se narodím jako celkem přijatelné miminko, se kterým je všechno v pořádku, ale po devatenácti letech se ukáže, že nemám vůbec na nic?
Jsem si poměrně jistá, že mám pro něco vlohy, dokonce že jsem je rozvinula v nadání. Talentem si už tolik jistá nejsem, spíš se většinu času obávám, abych si to jen nenalhávala ze zoufalství. Skoro nikdy si o sobě nemyslím příliš moc a nepřeceňuji se, ale když jde o věci, ve kterých jsem alespoň trochu dál, mám k tomu sklony, a toho se dost bojím. Už se mi to stalo, dokonce jak jsem výš psala o tom soutěžení, tak když jde opravdu o soutěž, najednou se ze mě stane nelidská bestie a smýšlím o ostatních lidech, kteří se pokoušejí o totéž co já, jako o nebezpečné konkurenci a dokonce jim i závidím, i když sama o sobě jinak závidět neumím. Pak jsem za to na sebe náležitě naštvaná, ale nedokážu to změnit... A pak, když se ukázalo, že ostatní byli vážně lepší, dostane mě to jen níž v mém sebehodnocení a vyčítám si, že jsem si o sobě cokoli vůbec kdy myslela. Nechci si o sobě nikdy nic myslet, protože sama do krve nesnáším arogantní lidi. Jen nevím, zda někdy něco nehodnotím neadekvátně a bojím se, abych to neudělala.
Jenže nejhorší na tom je, že i kdybych měla nejen nadání, ale i talent, nejspíš by to pořád ještě nestačilo...!
Záleží samozřejmě na oblasti, které se člověk věnuje. A taky, abych nepříjemně utnula související věty něčím úplně jiným, už je hrozně pozdě a musím se nějak dohrabat ke konci. Takže chci říct, že i když to vůbec nezapadá do kontextu a nevím, proč jsem do tohohle článku zbytečně nacpala tyhle najednou nesouvisející odstavce, tak genialita je prostě dokonalý dar, kterého člověk sám od sebe dosáhnout nemůže, ale který může být zároveň velmi nebezpečný v "rukou" někoho, kdo z těch různých druhů inteligencí nedostal tu emoční. Hih.
A zabijeme to ještě víc?
Kdybych uměla přemýšlet bez přemýšlení, jak jsem kdysi toužila, určitě bych se pak mohla přestat nenávidět a zase si sama sebe vážit. Jenže je nanejvýš hloupé odvozovat sebe samotnou z něčeho takového, protože nic takového tu nikdy ani nebude.
Proto vězte, že jste šťastní, pokud jste se sebou spokojení takoví, jací jste, i když nejste prudce inteligentní, ale jen nadprůměrně inteligentní, a občas prohrajete šachy. Protože ve výsledku na inteligenci ani genialitě vlastně vůbec nezáleží.
Nuže, zazděno??? (o=0
Jsem ráda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alétheia Alétheia | 20. září 2012 v 19:12 | Reagovat

Děkuju (o=0

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama