Andílek s bílými tlapkami

11. srpna 2012 v 21:59 | Alétheia |  Diligo
Kočky jsou dokonalé až na jednu jedinou chybu: Moc dobře to o sobě vědí.

Neodpustila bych si, kdybych nenapsala článek o své kočce, kterou miluji nade vše(chny). Vím sice, že to bude ubohý článek vzhledem k tomu, že pořád nemám v počítači fotky, ale přesto to chci alespoň zkusit - konec konců, podle těch popisů, ve kterých se budu rozplývat nad tím, jak nehorázně roztomilá a překrásná moje kočka je, to musí pochopit každý, i kdyby sebevíc nechtěl. Abych vás nestrašila příliš suchým textem, zkusím do něj alespoň vecpat několik mých oblíbených citátů. Jedním už jsem začala, ostatní budou pocházet z úst nebo z pera slavných osobností (a knížky Adorable CATS, Ježíšku, děkuji Ti! ... A vlastně spíš i Výroky slavných o kočkách, protože ta čeština je pro mě přeci jen jednodušší).
Ne, počkat, to by nebyla dostatečná óda na moji kočku. Takže ještě jeden zcela pravdivý výrok ode mě:

Na světě existuje jen jedna bytost, která je roztomilejší než moje kočka: Moje kočka, když byla ještě koťátko.
Taky já

Přestože jsem bez kočky žila zhruba šestnáct let - a nebylo to živoření, ale vskutku život - teď si již nedokážu vysvětlit, jak jsem to mohla vydržet. Nikdy bych takové strádání už dobrovolně nepodstoupila. Od té doby, co jsme si před čtyřmi lety a sedmi měsíci pořídili mourovaté koťátko s dlouhou a nekonečně hebkou srstí, jež by člověk nejraději snědl (ne ty chlupy, ale to koťátko!), už si ani nedokážu představit, že někdy budu žít bez kočky. Je to trochu jako vzdát se knížek ke čtení, noci ke snění nebo čokolády... Proboha, ne, je to mnohem horší - život bez kočky! Nechápu. Kdybych uměla závidět, záviděla bych Emily Strange, že má hned čtyři černé kočky. Ale nemít žádnou?!? Proberte se, pořiďte si kočku a poznejte, co je láska...

Štěstí není jako motýlek, který zlehounka usedne na mé rameno. Štěstí mi skočí na klín a dožaduje se, abych ho podrbal za ušima.
Anonym

Kdybych byla alergik, hodila bych si smyčku a koukala bych se znovu narodit a začít ještě jednou v jiném těle, kde nebudou překážet nějaké granulocyty přecitlivělé na IgE, abych mohla mít dokonalé, roztomilé, nepopsatelně úchvatné koťátko.
Ale tím trošku odbočuji od mojí kočky.
Moje kočka je absolutně nejkouzelnější bytost na světě. Nikdy mi to nevyvrátíte, protože to byste ji museli vidět a žít s ní. Většina koček vyroste, zestárne a stane se poněkud trapně línými. Moje kočka je ovšem pořád roztomilá, tak strašně moc, že není možné se na ni neusmívat...

Nemůžete se dívat na spící kočku a být napjatí.
Jane Pauley

...a nechápu, jak je možné, že jí ta roztomilost zůstala. Teď zrovna spí, ale kdybych ji vzbudila a chtěla po ní, aby mi to potvrdila, tak bude všemi čtyřmi souhlasit.
Abyste si ji dokázali alespoň trošku představit, je poměrně malá, ale má hmotnost téměř 4 kg. Má černý hřbet, občas se v něm najde i nějaký světlejší chlup, na bocích přechází v mourovatou (tygrované mourování, i když trochu modifikované) a bříško, hřívu na krku, bradu a čumáček až na čelo má čistě bílé. Vypadá tak krásně, že se to ani nedá popsat. Kromě toho má bílé tlapičky a jedno místo na pravém kotníku, což mi přijde docela legrační. Každý chlup má průměrně asi 8 cm, ale místo aby se to projevilo tak, aby vypadala jako směšný tlustý smeták na podlahu jako některé peršanky, má luxusní ocas, tak široký, dlouhý, jemný a nepopsatelně vznešený a elegantní, že ji dokáže přetrumfnout jedině lemur (délkou), ale všechny ostatní kočky oproti ní mají vyloženě komicky malý ocásek (nic proti nim, na délce přeci nezáleží... Ale kdybyste ji viděli!). Každý rok se tak trochu škodolibě smějeme kocourovi bratra mé matky, který je sice dvakrát větší než ona, ale ocas má dvakrát slabší. Hih, chudáček! (o=0
Zpátky k těm chlupům - každý z nich je dokonalý, na spoustě z nich je vidět to krémovo-černé pruhování v důsledku střídání exprese a následné produkce pheomelaninu a eumelaninu v melanocytech; kromě toho jsou její chlupy, zejména ty lehčí, co jsou tak lehké, že létají, všude, úplně všude, v jídle, v očích, v nose, v puse...

Kočky jsou zkrátka malé továrny na chlupy.
James Davis

Nemůžu odejít z domu bez chlupů na oblečení. To není stížnost; to je nutnost. Nosím hodně černé oblečení, ale kdyby na něm nebyly bílé chlupy, nebylo by to ono, takže vždycky musím před odchodem zvednout kočku a chvilku si ji chovat v náručí... A pak teprve můžu jít.
Abych to zkrátila, tady jsou alely pro srst mojí kočky:
ww S_ oo BB DD A_ TiTi spsp tata ii wbwb ll. - No není nádherná?
Sice moje kočka není z žádného ušlechtilého rodu (ušlechtilý rod v tomto případě znamená desetitisícovou cenu mazlíčka plus rodokmen s trapným jménem dokazující spoustu rozličných dědičných vývojových, srdečních a jiných chorob v důsledku eufemicky řečených incestů - šlechtění - děkuji, nechci...), ale pokud vím, její otec je britský modrý cápek a její matka je určitě strašně hustá, že ho dostala. (o=0
Moje kočka měla ještě tři sourozence, ale žádný z nich nebyl tak tmavý. Vždycky jsem chtěla černou kočku (takovou, které by se vypatlaní lidé báli, když jim přeběhne přes cestu, a určitě bych ji k tomu přebíhání ani nemusela vycvičit...), tak jsem poprosila kamarádku, zda by mi nemohla rezervovat tu nejtmavší, a zázrak započal... Z těch šestnácti let, o kterých jsem psala výše, se nesly poslední dva roky již ve jménu přemlouvání rodičů a ujišťování se, kdy už teda budeme moci mít kočku. Poslední dva měsíce, kdy jsem už o těch čtyřech koťátkách věděla, byly pak přemlouváním napěchované k prasknutí. Pokud si dobře vzpomínám, po rybičkách, křečcích a jedné andulce byl u kočky jediný problém - kdo se o ni bude starat, až pojedeme na dovolenou.
Proboha, to je jedno, klidně celý život už na žádnou dovolenou nepojedu, jen abych mohla mít kočku...!
A tak je tady. Je ...

I ta nejmenší kočka je mistrovské dílo.
Leonardo da Vinci ♥

Přesně tak, moje kočka je "mistrovské dílo". Dokonalost sama. Idea ve světě bez ideí. ♥
Sice pořád píšu "moje kočka" nebo "naše kočka", ale skutečnost se má tak, že kočce, a to každé kočce bez výjimky, patří naprosto všechno, co se v jejím teritoriu najde a o co projeví zájem. Není to moje postel, na které teď píšu, je to postel mojí kočky, kterou mi však každou noc pronajímá, a občas je tak milostivá, že tu spíme obě, buď nemám to srdce ji večer vyhnat, anebo schválně otevřu dveře, aby přišla, a to pak vyskočí na postel, chvíli váhá, ťape po peřině a uvelebí se tam mezi mými koleny, načež se čtvrt hodiny myje. Nejlepší je, když začnou zpívat ptáci a ona přeleze k mojí hlavě, kde mě probudí, když se snaží okusovat kytky. Nebo ji třeba v půl druhé v noci napadne, že si bude hrát s nějakou plastovou věcí, a jak tak do ní strká tlapkou, dělá to na podlaze docela rámus...
Zpět k tématu vlastnictví! Mnohem spíš kočka má nás. Lidé jakožto pohybliví tvorové, kteří ji krmí, kartáčují, a když chce, podrbou ji pod krkem nebo jí posílají hračky, anebo ji třeba půl hodiny ustaraně hledají po celém bytě a ona se tím ve své skrýši královsky baví, jsou tudíž její služebnictvo.

Chcete-li dobře vycházet s kočkou, jednejte s ní jako se sobě rovnou - nebo ještě raději jako s nadřazenou bytostí, vždyť ona to o sobě stejně ví.
Elizabeth Petersová

Tady je vidět, jak moc je kočka nad věcí oproti psům, kteří by se důvěřivě, naivně a slepě strhali i pro toho nejpodlejšího člověka na světě. Ale nechci tu srovnávat kočky a psy, chtěla jsem jen poukázat na to ve své podstatě nesprávné přivlastňovací zájmeno.
Pokud si to chcete vysvětlit jinak, někde ve Svůdcově deníku od Sörena Kierkegaarda se nachází pasáž o tom, že nazvat někoho (snoubenku) "má" (jako moje), znamená, že ve skutečnosti patří on jí, absolutně se vším a bezvýhradně. Takže naše kočka je kočka, která nás má ve svém vlastnictví. (A všichni jsme tak naprosto spokojení (o=0.) V souvislosti s touto problematikou si vždycky vzpomenu na hodiny biologie, kdy nám často náš profesor připomínal tu jazykovou chybu - "nemůžete mít děti, ty děti vám nepatří, jsou živé bytosti a mají svoji vlastní vůli. ... Nemůžete mít sex - můžete třeba mít housku, ale ne sex, ten je přeci abstraktní..." - tohle je problém převzatý z hloupě jednoduché a omezené angličtiny, kde si skutečně anglicky mluvící lidé myslí, že "mají sex".

Ale zpátky ke kočce!

Říká se, že měřítkem literárního nadání autora je vymyslet vhodný titul. A já se ptám: "Umí dát jméno kotěti?"
Samuel Butler

Tohle je vždycky od začátku docela výzva. Jméno naší kočky jsme hrozně dlouho řešili a probírali v rodině. Záměrně ho tady neuvádím, aby to moje kočka neinterpretovala jako zásah do jejího soukromí (a nezavolala si právníka). Je to vždy tak nějak posvátné, vymýšlet jméno pro budoucí zvíře, anebo dokonce dítě. Už nyní vím, že se můj chameleon bude jmenovat Amadeus, i když ještě ani zdaleka nemám nakoupené terárium, ve kterém by mohl bydlet.
Kdysi, když jsem se se svým nejlepším kamarádem bavila o tom, že bych chtěla mít kočku (a on v té době kočku ještě měl), říkal, že slyší na své jméno. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale prý vždy otočila hlavu, když se o ní někdo bavil a vyslovil v řeči její jméno.
Naše kočka sice slyší úplně dokonale, ale reaguje jen tehdy, když se jí to hodí...

Kočka přijde, když ji zavoláte - pokud nemá na práci nic lepšího.
Bill Adler

...Typicky ve chvíli, kdy se chystám otevřít balíček s tyčinkou za odměnu, nalámat ji na kousky a nakrmit ji s nimi.
A to mi připomíná, že není roztomilejší pohled, než když naše kočka panáčkuje, například když stojí na zadních a brousí si drápky o rám mezi kuchyní a obývákem (už jsme skoro na omítce, jen tak dál, ať to rodiče konečně donutí k rekonstrukci bytu! (o=0 ...), anebo když se opře předními tlapkami o žehlicí prkno, podívá se, co je nahoře a v zápětí (když zjistí, že nic) tam vyskočí. Taky nemá moc ráda, když ji nosíme dlouho v náručí (dlouho je víc než 10 vteřin) a ona nad tím nemá kontrolu, ale má ji, když jí jednou rukou podepřeme zadní nohy, takže na ní stojí, a druhou paži jí protáhneme pod předními tlapkami, takže se o ni opírá jako o zábradlí a shlíží dolů a má přehled o všem. Takhle vydrží dlouhou dobu, a protože je jí tak vidět to úžasné, oslnivě bílé bříško, tak hebké, že by se v něm člověk nejradši utopil, je to taky nejroztomilejší pohled. Další takový je, když spí a převalí se na bok nebo na záda, tlapky jí visí ve vzduchu, široce se usmívá, aniž by o tom věděla, bílá srst na bříšku je rozčepýřená nahoru a třeba ještě nastavuje bradu tak, abych ji pohladila pod krkem, a přede.

Kočkám nikdo nemusí radit, jak si užívat života, protože v tomto ohledu jsou naprosto geniální.
James Mason

A taky když se se mnou pere a lehne si na záda, připravená okamžitě se převalit jako sud podle toho, na které straně se objeví moje ruka. Pochopte, řeč těla koček spočívá ve skutečnosti, že nejroztomileji a k zulíbání vypadají v okamžiku, kdy mají největší vztek a chtějí vás zabít. (To nezkušeného pozorovatele docela zmate.) - I když Paula tvrdí něco jiného...:

S kočkami je ta potíž, že se tváří naprosto stejně, ať pozorují mola, nebo vraha se sekerou.
Paula Poundstoneová

...Souhlasím v tom smyslu, že kočky se permanentně usmívají, protože jsou tak stvořené. Stejně jako kachny nebo třeba žabičky. (Anebo krokodýlové.)
Kouzlo ale spočívá v tom, že naše kočka je schopná být roztomilá a vtipná zároveň, a to téměř pořád. Roztomilá a vtipná je, když se připlácne k zemi, chystá se zaútočit a myslí si, že je nenápadná. Jako kotě se takhle jednou schovala pod noviny a v domnění neviditelnosti jí bylo úplně jedno, že na jedné straně kouká její čumáček a na druhé prudce švihající, úplně boží ocas. Taky je roztomilá, když se chystá odpočívat na podlaze (v horku) a skrčí se do polohy bochníku, sfingy nebo autíčka (vše je to dost podobné, jen sfinga má přední tlapy směřující dopředu; naše kočka je většinou také skrčí pod tělo, takže je úúúplně roztomilá). Anebo když chce spát přehozená přes opěradlo pohovky, na každé straně jí bezvládně visí dvě nohy a hlavu má položenou na opěradle (tátův kamarád, který ji jednou hlídal, tomu říká "monorail cat" - jednokolejná kočka (o=0 ... Užíváte ten výraz taky?). A vůbec nejlegračnější je, když chce někoho zastrašit a myslí si, kdoví jak v tom není hustá - nahrbí se a s přísně a naštvaně zlým výrazem skáče po straně směrem ke mně, aby zaútočila, což samo o sobě působí tak komicky, že se prostě musím smát, ale ve chvíli, kdy se i jakkoli malinko pohnu, zbortí se tahle její uměle vybudovaná odvaha v prach a kouká co nejrychleji utéct.
Stejně by se dalo psát o nejvtipnějších okamžicích... Když šel jednou bratr v noci na záchod, spatřil kočku, jak se rozkošnicky rozvaluje po ubruse na stole (protože to je jediné místo, kam nesmí). Ještě několik vteřin ji tak pozoroval, než si ho všimla, ale pak se bleskurychle sebrala a vystřelila pryč, pro jistotu do jiné místnosti, až se ubrus z poloviny shrnul.
Já jsem zažila další vtipný okamžik asi před 3/4 rokem, když jsem se vrátila s oslavy něčích narozenin pozdě v noci a tak pozdě vždycky nechávám spát kočku u sebe. Usínám na břiše čelem ke zdi, ale kvůli topení nestála moje postel úplně u zdi, nýbrž tam byla ještě tak dvaceticentimetrová mezera. Najednou se ze tmy mezi dvěma prkny postele vynořil obličej kočky a se zájmem si mě prohlížel. Vypadala tak legračně, že se to vůbec nedá popsat. Je mnohem zvědavější, než by člověk považoval za možné. Přineste domů něco nového, a pokud nespí, okamžitě to začne očichávat. Položte na zem papír a můžete si být jisti, že si na něj lehne. A pokud necháte na zemi tašku, musí vám být jasné, že jakmile ji zvednete a budete ji chtít odnést pryč, berete udivenou kočku s sebou. Tašky jsou totiž vždycky její!
Hrajeme několik druhů her. Například stačí dívat se na ni mezi prkny postele, upřeně a bez hnutí, aby to interpretovala jako pokus o útok, takže se vymrští (někdy tak nečekaně, že se vážně leknete) a půjde po vás, ale ve chvíli, kdy na to chcete přistoupit, dá se okamžitě na ústup, protože má strach. Někdy se jen předháníme v tom, kdo z nás dokáže víc naklonit hlavu na stranu (když jdete kolem místnosti, ve které kočka je, a podíváte se na ni, nasadí takový nevinností přetékající výraz "děje se snad něco?"; máma tomu říká, že má místo obličeje otazník), ale ona většinou vyhrává, i těma vykulenýma, nádhernýma očima. Má neuvěřitelnou spoustu hraček, nad které už se ale povznesla a většinou si oblíbí nějakou věc, která je úplně nejnudnější - zmuchlaný papír určený na vyhození, víčko od láhve, gumičku... Paradoxně si s takovými věcmi dokáže hrát nejlépe. Jako kotě měla hodně ráda myš, což byla její první hračka (taková z lýkového provazu), dost toho pamatuje, ale kočka ji někam ztratila. Později měla úplně nejraději červený nafukovací balónek (a po jejím prvním použití se už nikdy nedal nafouknout...), původně jsem jí ho hodila jen tak, aniž bych čekala větší účinek, ale oblíbila si ho tolik, že si s ním vydržela hrát celé hodiny, bylo to až neuvěřitelné. Takového úspěchu nedosáhly ani rolnička, bílá bužírka, červená stuha z obchodu Leonidas, gumička a cokoli jiného, co jí kupujeme k narozeninám. Často si hrajeme zkrátka tak, že si posíláme věci, a z mojí kočky by byl nejlepší brankář na světě, vychytá úplně všechno. A moje nejoblíbenější hra je, když má kočka bojovnou náladu a chystá se vystartovat, ale s pohledem upřeným na ni se pomalu schovám za pohovku, takže mě nevidí. Potom tam začnu třeba škrábat o podlahu, prostě dělat nějaký zvuk, a ona už to nevydrží a jde se opatrně a bez jediného zvuku podívat. A jakmile přijde, zkusím ji chytit a ona šíleně rychle zdrhá na původní sledovací místo. Je tak legrační!
Když byla mladší, a vlastně ještě o hodně déle, měla jsem téměř pořád poškrábané ruce. Mohla bych se na ni vykašlat a neprat se s ní, když se prát chce, ale když ono to nejde, protože je to tak zábavné! Vždycky mi předními tlapkami obejme zápěstí a zakousne se mi do kůže mezi palcem a ukazováčkem. Někdy se převalí na záda a pořád mi drží ruku, to pak zadníma nohama kope do mé paže, nevím proč. Anebo ji můžu pohladit na bříšku. Když ji pak nechám (třeba na její židli), občas se na mě ještě vrhne, když jsem na odchodu, a chytne mě za nohu. Otočím se, ale pak zase utíká zpátky. A znovu, pořád dokola. Je tak vtipná...
Naše kočka běhá hodně rychle. Jen jí činí potíže start, protože máme skoro všude plovoucí podlahy (a když ne, tak rovnou hladké dlaždičky), takže je asi vteřinu slyšet, jak škrábe drápky o zem a snaží se rozběhnout a nejde to. To je taky vtipné - všechno co dělá, je vtipné. Tenhle rozběh byl začleněn jako typický znak pro rozlišení druhu "kreslená kočka" podle knížky Nefalšovaná kočka od Terryho Pratcheta (nebo jak se jeho jméno píše), kterou vám podmanivě doporučuji, protože v ní jednou vzdal všechny ty fantasy příběhy a zkusil psát vtipně - a dopadlo to přímo brilantně, u téhle knížky se člověk nasměje tolik, až nechápu, proč ji ještě nemáme doma. Kreslená kočka je druh kočky podle kreslených seriálů (Tom a Jerry), kde se Tom vždycky rozebíhal několik vteřin na místě a přitom se mu protáčely nohy kolem svých os. Zdálo by se to nemožné, ale plovoucí podlaha dokazuje opak.
A kromě toho, že je za všech okolností nekonečně roztomilá a za většiny okolností nepopsatelně vtipná (už jako kotě dala mému bráchovi facku, bylo to super... No a tak...), dokonce krásně voní! Možná je to tím, že nechodí ven, protože když se outdoorové kočky protáhnou kdejakým kvetoucím křovím, je to z nich cítit, ale naše kočka je celý život indoor cat a voní buď jako čerstvě upečený perník, nebo jako vanilkový puding. Obojí je tak lahodné, že jsem z toho úplně uchvácená; v poslední době se dokonce ukázaly další vůně, ale ty už si nepamatuji (máma tvrdila, že kočka voní po mátě, ale možná je to tím, že mám mátovou tyčinku na rty, a když pak dám kočce pusu, tak to ode mě převezme).
Ten předchozí odstavec mi ještě připomněl, že naše kočka vydává hrozně roztomilé zvuky. Místo aby mňoukala, tak si téměř nikdy na nic nestěžuje (a pak se divíme, když ten strýčkův kocour mňouká několikrát během minuty jen proto, že jídlo ještě není v misce), ale často brouká, většinou když nás vítá - anebo právě před výskokem nahoru - řekne něco jako "brum", ale do písma se to převést nedá, protože tak roztomilá písmenka neexistují. Je to takový krátký vzletný zvuk, který člověka vždycky hrozně potěší a nutí ho napodobit to taky a mluvit na ni stejným hlasem, jakým se mluví na miminka (až na to, že naše kočka je mnohem inteligentnější než miminka). Jako by tím chtěla na sebe upozornit, anebo se tím způsobem třeba diví, když spí pod mojí peřinou a já na to místo zlehka položím ruku. Mňouká jedině ve chvíli, kdy je zavřená v přepravce a jedeme autem, protože se bojí, že míříme k veterináři. Nechápu, proč se ho bojí. Když byla kotě, vůbec jí nevadil. Ale jak stárla, začala se bát takové spousty věcí, že je to někdy až k smíchu.
Poměrně racionální strach je strach z vysavače (a to jen když se zapne na vyšší obrátky). Takového rámusu bych se bála i já, kdybych nevěděla, co to je. A tady se ukázalo, jak moc je naše kočka inteligentní - dokázala si otevřít sama dveře, když můj bratr spustil vysavač u sebe v pokoji a nevšiml si, že tam kočka je. Vylétla zpod postele, a protože se dveře otevírají ven, vyskočila výš, než je klika, a při dopadu ji stiskla. Bohužel při tom taky strhla z vedle stojící skříně plakát DIVOKÝHO BILLA, což byl jediný, který jsme doma měli, ale to nevadí, alespoň bylo co obdivovat. Je to strašně moc inteligentní úkon!
... Naopak to obrovské množství věcí, zvuků a pohybů, kterého se bojí teď, už působí celkem hloupě. Nejprve kromě vysavače začala trpět fobií z koupelny (kudy přitom jako malá s oblibou prolézala až na záchod, nějakou dírou pod vanou, takže když šel ráno někdo na záchod, přišla ho tam přivítat), a teď je toho tolik, že to snad ani nebudu rozepisovat. Bojí se cizích lidí a drze na ně syčí. (Poznámka v žákovské knížce.)
Možná je to ale tím, že z nich cítí skrytou hostilitu, není-liž pravda? →

Lidé, kteří nemají rádi kočky, se v příštím životě narodí jako myši.
Faith Resnicková
... To doufám. Aspoň bude s čím si hrát.

Čas strávený s kočkami nikdy nepovažuji za ztracený.
Sigmund Freud ♥

...Ááá, víte že Freud měl moc rád kočky? Další důvod, proč mám moc ráda já jeho! ... Ale vážně, je to jeden z nejhezčích výroků, co jsem od něj kdy četla. A od té doby si toho taky všímám. I když je sebepříšernější den a musím se učit sebevíc věcí na sebetěžší testy ve škole, stojí za to se na půl až tři čtvrtě hodinky na všechno vykašlat a skončit zalehnutá kočkou na pohovce, protože když tak vidím, jak usíná a je spokojená, uklidní mě to... A všechny ty věci, kvůli kterým jsem se stresovala, nemají v porovnání s její spokojeností vůbec žádnou hodnotu. (o=0
... O to smutnější pak je, když se ve vteřině sebere, seskočí a je tatam. Ale cesty kočičí jsou nevyzpytatelné.
Vždycky, když ke mně takhle přijde a mazlí se, tak vím, že je prostě anděl. Vůbec nevím, co bych bez ní dělala, a vědět to nechci. Pořád dokola jí opakuji, že ji miluji, jen proto, že se bojím, aby na to náhodou nezapomněla, pokud to jednou neřeknu. A moje nejšťastnější vzpomínka pochází z asi předminulého roku, kdy jsme se vrátili z Berlína a vyzvedli kočku od tátova kamaráda, který ji hlídal skoro týden, z čehož byla nesmírně vyděšená a snad i dotčená, takže nám v následujících třech dnech nezapomněla při každé příležitosti dokazovat, že nás má opravdu ráda. Všechno to, co se říká o lhostejnosti koček, je jen takový vtip, ale ve skutečnosti to není pravda. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme ji dostali z balkónu, kde se celé ty dny krčila, a máma ji vzala do náručí a naše kočka se k ní tulila s takovou úlevou, jako by ji už nikdy nechtěla opustit. Celou cestu zpátky v autě žalostně mňoukala v přepravce, abychom ji pustili ven, a další den se mi tak intenzivně otírala o obličej, že víc už to ani nešlo. Tehdy jsem s ní byla nejšťastnější. Samozřejmě, že kočky mají rády své lidi. A takhle jim to také ukazují. Totéž, co je pro nás objetí, je pro ni tohle značkování.

V přítomnosti kočky je něco, co zmírňuje bolest pramenící z osamění.
Louis Camuti

Svatou pravdu máš. A taky bolest celkově, protože kočičí předení prý, i když nikdo neví, jak vzniká, urychluje hojení zlomených kostí. A ten druhý úžasný účinek jsem zapomněla, každopádně proti depresi je kočka nejlepší také, tím si můžete být stoprocentně jistí. Ještě než jsem přestala mít ráda Jiřinu Prekopovou, četla jsem její skvělou knížku Empatie, kde popisovala zážitek z dětství, v němž její matka bezmocně plakala a nemohla přestat, až přišla kočka, vyskočila na stůl a olizovala jí obličej tak dlouho, dokud ji neuklidnila. Hustá kočka... Kočka a nejlepší kámoš.
Ne, ve skutečnosti by bylo podhodnocení říct, že je moje kočka pro mě totéž jako nejlepší kamarádka nebo nejlepší přítel(kyně). Odhlédnuvši od skutečnosti, jak těžké je už jen tyto pojmy definovat a vymezit kamarády a přátele (copak to nemáte každý jinak?), musím uznat, že moje kočka je pro mě mnohem víc. Nejlepší kamarádka přestala být nejlepší ve dvanácti letech, od té doby jsem žádnou nejlepší kamarádku neměla. Mám spoustu skvělých přátel, až říkám, že jsou nejlepší úplně všichni (a zároveň nikdo), ale kočka je vážně mnohem bližší. Bez některých skvělých přátel jsem dokázala vydržet více než půl roku, ale tři týdny bez kočky pro mě byly utrpením a potřebovala jsem domů.
Proboha, nevím, co budu dělat na koleji... Á, ovšem, pořídím si chameleona. Nebo gekona. - Ale to není totéž! ... Doufám, že alespoň přijedu oslavit její narozeniny. Páté... Tolik to letí!

Jestliže se chceš stát autorem psychologických románů a psát o lidských bytostech, nejlíp uděláš, když si opatříš dvě kočky.
Aldous Huxley

... No, já plánuji mít tři, takže snad ještě není všem dnům konec. (o=0

Moje kočka je ale to nejlepší, co mě v životě potkalo, zároveň s mým gymnáziem, oba se tak nějak překonávají jak v počtu snů, tak v počtu myšlenek... A stráveném čase. Mohla bych napsat stotisíckrát víc, a přesto to pořád nebude všechno. Doufám, že tahle óda na naši kočku byla alespoň trochu přesvědčivá pro lidi, kteří by snad měli tak hloupý nápad jako nemít kočku. Chyba; kočka je ta nejlepší, koho můžete přivést domů. A už nikdy ji nebudete chtít opustit....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 23:10 | Reagovat

Mačka je nádherné zviera, ale oveľa radšej mám psov.

2 Verča Verča | E-mail | 5. června 2014 v 22:05 | Reagovat

Moc krásné.:-)
Ad citáty: líbil se mi zejména ten od J. Masona a tvůj o roztomilostí koťátka.:-)
Ano, kočky jsou prostě dokonalé. Mohla bych tady psát ódy na čičinky, které jsem v životě měla možnost poznat, ale vím, že bych tu bezprostřední, bezpodmínečnou lásku, jaké mají kočky nekonečně mnoho, stejně zcela vyjádřit nedokázala.
To se nedá verbalizovat. Musí se to prožít...

3 Alétheia Alétheia | 11. června 2014 v 23:50 | Reagovat

[2]: Jé, díky, to mě těší! (o=0 Máš naprostou pravdu. Kočky jsou úplně dokonalé. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama