Jen prázdná slova

28. července 2012 v 1:26 | Septen-Triones |  Scripsi
Kdo jsem? Tuhle otázku si teď pokládám nejčastěji, neboť jsem si myslel, že to vím, ale nedávná zkušenost otřásla zemí pod mýma nohama důkazem o opaku. Možná by to obě strany moc rády alespoň tušily... V tom tkví má jediná výhoda, ale třeba jí na tom ani nezáleželo.
Věděl jsem dobře, že tohle nepůjde napsat, že tohle nepůjde vysvětlit, že tohle nepůjde ani zapamatovat. Přesto se do toho tak umíněně pouštím, jako bych tím snad mohl změnit nějaké kapky minulosti, stékající za sebou v jenom úzkém pramínku jako ta obarvená voda na zrcadle, pořád dokola se opakující, hypnoticky uklidňující, jak mi kdysi popsala.


Nebo mi možná nic neřekla. Vůbec nepadlo slovo o světě, ze kterého pochází, ani o světě, ve kterém žije, který je její a jenž považuje pouze za svůj. Byla to ona, kdo tak překvapivě ovládl mlčení po tom důrazném zvuku zaklapnutí knihy. Kdo by to byl do ní řekl? Nikdy jsem ji neznal doopravdy, a tak ani nemůžu odhadnout, zda do toho jejího světa, jakkoliv imaginárního nebo infantilního, patřím také. Působila jako dítě. To je jeden z důvodů, proč s ní člověk nechce mít raději nic společného. Odrazuje tím svým divným přístupem, jako by se tak snad bránila, i když o tom bezpochyby sama neví. Byl jsem tenkrát myšlenkami úplně jinde, tudíž ani nevím, jak jsme se dostali na to místo, a upřímně řečeno - jako by to sama pronesla, dělává to často - to, co mi tenkrát přečetla, mě nějak změnilo. Nevěřil jsem ničemu z toho, ani předtím, vlastně skoro ani tehdy, ale kdykoliv potom jsem si na její text vzpomněl, jako bych chvíli nemohl dýchat tíhou těch slov, jejích slov. Jsem na pochybách, co když ji za to všechno nenávidím? Tolik se toho stalo, ale jen uvnitř mě. Jak vlastně mohlo?
Takže ten okamžik musel nějak zapůsobit, že jsem jejím slovům věřit začal. Slovům, kterým po celá léta přikládala veškerou váhu... Jako by je přímo žila, jako by slova utvářela všechno, co si dokázala představit, anebo to s jejich pomocí utvářela ona sama. Nebylo to omezující, naopak mohla dosáhnout daleko, vysoko i hluboko, k ostatním lidem i do pustiny osamělosti, kamkoliv si usmyslila. A je jen její vina, že se teď pokouším o totéž. Ta slova pro ni byla vším, vyžívala se v jejich obratech, neobvyklých spojeních a originálních formulacích, jako by tím snad něco mohla získat, avšak pro ostatní bylo cokoliv z toho, co jí přinášelo radost, naprosto bezcenné, skoro až neviditelné. Nám všem jsou slova cizí, když tak nad tím přemýšlím, ale možná si ji také idealizuji. Nemohla mít nad slovem nekonečnou moc. ...Nebo snad ano?
Dost, s tímhle musím přestat. Připozdívá se, a přesto se nedokážu zbavit toho napětí, viny, nedokážu si nic vysvětlit. Možná na tom už ani nezáleží, byl to zkrátka jediný krátký, podivný příběh. Četla ho z temně zelené knížky, kterou jsem sám nesměl vzít do ruky - další důkaz, že nic neznamenám, kterým bych se mohl ospravedlnit? - a nedovolila mi ani nahlédnout na stránku. Seděla tak upjatě přesně proti mně, vůbec nevím, jak v tom přítmí dokázala číst řádky. Možná si to celé jen vymýšlela v daný okamžik, v duchu se smála, dívala se na mě a bavila se představou, že věřím téhle další iluzi. Anebo uměla všechna slova nazpaměť, seřazená za sebou do výhružné, temné řady, řetězu svazujícím mysl do tísnivé bezmoci. Ale proč by se tedy pořád tak nevinně usmívala? Třásly se jí ruce i hlas, tedy musela vědět, jaký strach její slova vzbuzují. Přesto v nich samotných nic strašidelného nebylo. Jak tomu má člověk rozumět? Nebo se jí samotné ani porozumět nedá? I když jsem ji poznal, doposud nevím, kdo vlastně je.
A konečně, nejsem si ani jist, kdo jsem já sám.
Přiznávám se, že nelze neposlouchat, když nahlas předčítá. Vlastně "nahlas" je nadsázka, mluvila spíš polohlasem, ale dost blízko a v dostatečném tichu na to, abych ta slova mohl slyšet jen já a nikdo jiný. Její slova člověka zkrátka upoutají, jako by v nich snad bylo něco nadpřirozeného, a přitom to byla slova natolik obyčejná, že je denně může používat každý z nás, alespoň některá a do jisté míry. V jejím hlase také nemůžu hledat vysvětlení, protože nezní nijak zvlášť dobře. Není na ní vlastně vůbec nic hezkého, a přesto jsem tam vydržel až do konce a nepokusil se ji zastavit. Jako by bylo uklidňující, když čte. Ale zároveň obsah toho, co četla, nutil člověka ke strachu.
Možná to celé zamýšlela jako pomstu, koneckonců jen dvě zdi nás dělily od ostatních, kdo ví, v jakém stavu se nacházejících... Zdi, jež byly možná rovněž vystavěny ze strachu. A možná ani neexistovaly. V tu chvíli, kdy se čas nepřirozeně natahuje a mění citlivost lidí k sobě, se člověk nezaměří na okolí, detaily sice vnímá, ale jen ty důležité a ústřední. Třeba to, jak ukazováčkem s loupajícím se lakem přejížděla po stránkách svisle nahoru a dolů, aniž by si toho všimla; to, jak i zvuk mého dechu zněl hlasitě v porovnání s tím všeobjímajícím tichem; to, jak se jí pohybovaly rty, když v závěru mluvila čím dál víc potichu, anebo jak očima neplynule přeskakovala po řádku k dalším slovům. A už jsme u nich zase - je to snad nějaká divná posedlost?!?
Kéž by se dalo myslet na něco jiného. Jsou to všechno jen prázdná slova.
Nejsem zastáncem příběhů plných fantasie, a tak nechápu, jak jsme se k tomu textu od tupého čekání dostali. Nebo jak ji proboha mohlo napadnout něco tak strašně zvláštního jako číst mi příběh. A také jak si mohla myslet, že otevřením těch malých tmavě zelených desek dodá něčemu smysl. Byl jsem na odchodu, pryč z toho nudného večera, velkého nedopatření a příliš dlouhého čekání na něco, čemu jsem nerozuměl a pro co jsem nepřišel, a jak si tak uvědomuji, chystal jsem se odejít čím dál delší dobu, až se tohle mé rozhodnutí rozplynulo do těch slov a přidalo jim na síle. Moji pozornost vytrhlo ze zamlžení až to cvaknutí, kdy překlopila desky pevně k sobě, skončila se sklopenýma očima po dlouhé pauze, kdy mi dala zapamatovat si ten konec, chvíle, kdy na mne mohl zcela působit, a to sklapnutí se tam vůbec nehodilo, už jen kvůli opatrnosti, s jakou se předtím k té prokleté knížce chovala. A způsob, jakým se na mne pak zadívala skrz pavučinu mokrých tmavých vlasů, mi nedal na vybranou. Netušil jsem, že je takového pohledu schopna, nečekal bych od ní žádný jiný úsměv než úsměv dítěte. Je to zkrátka jedna z věcí, kterou si s ní nikdy nespojíte, jako by pro ni nebyl přirozený, a přesto k ní v tu chvíli seděl. Dostala, co chtěla, a nemusela pro to jít daleko - všechny ty zbytečné kroky k pomstě, zamyšlení a pocitu viny, dalšímu a dalšímu, jak postupně přicházejí v řadě za sebou a vysmívají se něčemu nekonečně hloupému, anebo naopak nekonečně promyšlenému. Proč ale? Nedává to nejmenší smysl. Ne kvůli ní. Nebyla člověkem, kterému by kdokoliv přisoudil cílevědomost.
Nechal jsem ji tam tak s naprostou samozřejmostí, stejnou, jako že už ji nikdy neuvidím nebo že už mi nikdy nevysvětlí, proč to přečetla.
Existují dva stavy, které jsou si tak blízko... Když mi předtím psala, anebo jsme se spolu jen tak obyčejně, někdy i povrchně bavili, vůbec by mě nenapadlo, že ji v jednom z nich uvidím a zanechám. Že ji přivedu na samý konec téhle cesty. Ale copak si za to nemohla sama?
A co je nejhorší, v tu chvíli jsem necítil nic z toho - vztek, nenávist ani nic podobného. Byl jsem jen nekonečně vzdálený, zmatený a - nejvíce ze všeho, kromě jiného - asi prázdný. Tak prázdně zmatený. To je však to jediné, co přetrvalo doteď - a zase kvůli té její pitomé knížce.
Byla to její vina, v tu chvíli jsem si toho byl plně vědom, ale teď jako by se s obrácením přesýpacích hodin obrátilo i vše ostatní - je to náhle moje vina. Úplně jasně to cítím. Kdo druhému odevzdal všechno, co měl, až do posledního výdechu? Kdo zneužil nepozornost koho a rozptýlil jeho zamyšlení v hluboké tmě plné egoismu, odkud už se nedá nic navrátit zpět? V jednom okamžiku je člověk živý, ve druhém si tak již nepřipadá. Ale kdo z nás dvou nyní žije doopravdy? Přestávám si být jistý tím, zda jsem naživu. Dýchám naprázdno, polykám, myslím, jím i žiji naprázdno, jen pro ten pocit zmatku přicházející z mé hlavy, který vyvíjí takový tlak na mé spánky. Jisté je, že to ona měla postranní úmysly, každá z nich vždycky má. A je to něco nebezpečného, co se člověk nikdy nedozví, dojde mu to totiž až mnohem později - jako mně teď - a tehdy už bývá pozdě navracet zpět to, co jsme někomu ukradli. Je to mocná zbraň a stane se jen racionalizací tvrzení, že můžeme proti druhým užívat jejich zbraní. Byla to ona, kdo zvítězil nade mnou, aniž bych se své prohře bránil, což je asi ta největší chyba, ale nyní jsem si vědom toho, že všechno vyznělo jako pravý opak téhle skutečnosti, a vědomí, že jsem jí ublížil, mě ničí a přivádí do kolen. Jsem už možná blízko tomu druhému stavu - anebo se člověk na jeho hranici ocitne pokaždé, když o těch dvou stavech začne přemýšlet? Nepředpokládal bych, že těch myšlenek přijde tolik. Tím, že jsem přistoupil na její podmínky a udělal, co chtěla, jsem se však také stal jejím nejhorším nepřítelem. Vzal jsem jí úplně všechno. Tak takhle se rodí zločin... A jak by mohl někdo odpustit zločin přivedení do prázdnoty?
Abych ukončil tyhle nikam nevedoucí myšlenky, je třeba napsat něco, co by ona sama bývala strašně moc odsoudila:
Dělám si legraci. Nikdo nad tím přeci nemůže tolik přemýšlet!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 20:46 | Reagovat

Co napsat? Napadá mě jen 'wow'. A až si to přečtu ještě několikrát, třeba mě napadne i něco inteligentnějšího. Je to úžasné a úžasně napsané.

2 Alétheia Alétheia | 2. září 2012 v 22:04 | Reagovat

Aha, tak to jsem ráda, že Tě k tomu nic dalšího nenapadlo, jinak bych to asi taky smazala. To byl zase jednou šílený nápad uskutečnit nápad ještě šílenější, takže vzápětí podle syndromu slohové práce a ještě něčeho dalšího, nového a mnohem horšího, což k prázdnému tématu není s podivem, jsem toho všeho začala litovat. Až mi v poslední době připadá, že tlačítko "Smazat" je na blogu vůbec ten nejlepší vynález, co myslíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama