Paolo Giordano: OSAMĚLOS PRVOČÍSEL

2. června 2012 v 20:18 | Veritas |  Libri
Nejprve jsem se dozvěděla o existenci filmu Osamělost prvočísel, a udělala jsem chybu, že jsem na něj nešla do kina, dokud ho ještě dávali. (Po internetu se totiž hledá dost blbě.)
Když se však ve středu tato kniha stala tou první, na kterou mi v knihovně padl zrak, a okamžitě jsem po ní instinktivně skočila, aby mi ta skvělá náhoda někam nezdrhla, musím říct, že jsem snad ráda, že jsem neviděla film. Knihy bývají asi v 99,78% případů lepší než filmy (vlastně... Proč se filmy ještě točí po té katastrofě zvané Eragon?). Původně jsem chtěla vidět film, protože zabere tak desetkrát méně času, nic víc. Netušila jsem, o co jde, ale věděla jsem, že by mě to zajímalo. Avšak kniha samotná je napsána tak perfektně, že se už snad nikdy raději nebudu pokoušet film najít, aby mi nezbořil ty detailně vykreslené, ponuré představy všech nešťastných protagonistů.
Osamělost prvočísel nade mnou vyhrála (tím myslím přečtení samotné - dohoda zněla nečíst beletrii, než bude po zkouškách) už jen tím, že mi dokázala odvést myšlenky od reality, i když to bylo v den, kdy bych to považovala za nemožné. Otevřela jsem ji jen tak na zkoušku, ale pak už se mi ji nechtělo zavřít. A cokoli jsem za ty 3 dny dělala jiného, stejně jsem pořád zůstávala myšlenkami u ní. Proto se s Vámi o ni nemůžu nepodělit. Pokud tedy patříte mezi lidi, kteří i v těch absolutně negativních, zdrcujících a bezútěšných příbězích dokážou najít jejich hodnotu a neutíkají před smutkem, kterého by jim kniha mohla přinést víc, než jsou ochotní zvládnout.
Možná je to jen tím, že jsem od loňského podzimu nečetla nic, co by nebylo odborně naučné, a tak teď Osamělost prvočísel přeceňuji (asi jako když se vrátíte ze třítýdenní dovolené v Německu a potom vám všichni muži v České republice připadají andělsky nádherní, protože místo, odkud jste odjeli, je v tomto ohledu víceméně ztracené). A věřte mi, je to hrozné, žít bez beletrie. Už nechci žádné učebnice!!! ... No to je jedno, každopádně asi i bez přeceňování patří Osamělost prvočísel mezi nevlivnější díla, která jsem četla a na která zkrátka nikdy nezapomenu. A tak chci do tohohle článku vměstnat všechno, co bych zapomněla velmi nerada.

Ještě jedna "malá" poznámečka: JSEM VZTEKY BEZ SEBE. Psala jsem se s tím článkem asi dvě hodiny a tenhle debilní systém mi pak všechno smazal s tím, že nejsem přihlášená. A pak že automatické ukládání - s tímhle bych se na místě adminů radši nechlubila ani ve snu.
Kdyby se mi to stalo poprvé, ani bych necekla, jsem trpělivá a mám z téhle jedné z mála dobrých vlastností skutečnou radost. Ale tohle je přinejmenším potřetí. Jeden z předchozích článků jsem si stačila uložit, takže jsem neprotestovala. S každým článkem jsou ale problémy, až se to jednou prostě stane, ani nebudete vědět jak (jak řekl Mattia). Stačí jednou nestisknout Ctrl + Cé a všechno je v háji. Odteďka píšu ve Wordu.
CO JE TOHLE ZA IMBECILNÍ DOMÉNU?!? Vy ostatní si to necháváte líbit, když píšete? Já mám neodolatelnou chuť mlátit, mlátit a mlátit, ale protože můj notebook za to nemůže, jsem na něj hodná a dusím to uvnitř svých žeber. Musela bych nejdřív nalézt hlavy těch lidí, kteří blog.cz "spravují" (to se právě ani NEDÁ ŘÍCT!), zmlátit nejdřív je, a pak je třeba ještě useknout, aby se náhodou nevrátili k tomuhle pustošení cizího úsilí, protože takhle promrhat náš čas můžou asi vážně jen oni. Tak ještě jednou... Komu z vás se to už stalo taky? (Hned na to téma udělám anketu; genetik Hugo de Vries zmizí nadobro.)
Chci tím zkrátka jen říct, že oproti vcelku příjemnému textu, který jsem tu měla dopsaný ještě před 10 minutami a který se mi LÍBIL, musíte teď počítat s jeho slabým odvarem, protože si nepamatuji 100 % formulací, které jsem tam psala, spíš jen něco kolem 64 %, což nestačí, teď navíc budou ještě poznačené veškerou zlobou, kterou v sobě zase díky blogu chovám a která mi zkrátila život o ty dvě hodiny, které byly k ničemu.
Tak do toho, cenzoři, smažte mi to tady, protože jsem urazila vaše hlavy, au, to bolí, není-liž pravda? JSTE VYPATLANÝ VEMENA!!! Jak jen můžete lézt se svým antitalentem na internet a…
Nechala jsem se unést moc daleko. Asi je to lekce za dnešní nicnedělání, ale nemyslete si, že to tak nechám...!
Tak, a teď konečně Osamělost prvočísel.


Alice cítila, jak se jí do tváří hrne stud společně s úžasnou jistotou, že s její samotou už je vážně konec.
Sešly do přízemí a prošly kolem automatů na občerstvení. Studenti tam vytvořili chaotickou frontu a někteří cinkali mincemi v kapsách džín.
"Zkrátka si musíš vybrat," řekla Viola.
Alice se otočila kolem své vlastní osy. Zmateně se rozlédla kolem.
"Támhleten se mi zdá hezkej," řekla a ukázala na dva kluky u okna, kteří se drželi trochu stranou od ostatních. Stáli vedle sebe, ale nemluvili spolu ani se na sebe nedívali.
"Ale kterej?" zeptala se Viola. "Ten s tím obvazem, nebo ten druhej?"
"Ten s tím obvazem."
Viola na ni upřela pohled. Její jiskřivé oči se rozevíraly jako dva oceány.
"Ty seš blázen," řekla. "A to víš, co udělal?"
Aice zavrtěla hlavou.
"Zabodnul si do ruky nůž, schválně. Tady ve škole."
Alice pokrčila rameny.
"Mně připadá zajímavej," řekla.
"Zajímavej? Je to psychopat. S ním skončíš leda tak nakrájená na kousky někde v mrazáku."
(str. 52)
Všechno, co sledujeme s příběhem dvou hlavních postav od jejich dětství po 24 let jejich iluzorní existence, sedm částí knihy na 244 stranách, by Alice nazvala "tíha následků". V ukázce uvedené výše se poprvé setkávají v patnácti letech, a jako by téměř každá situace byla špatně - každá sebemenší chyba nebo nedorozumění má na oba dva dlouhodobý, až doživotní dopad. Jsou dvě ztracené duše v hostilním světě, situováni někam do Itálie ke konci 20. a na začátek 21. století. Mattia Balossino ztratil asi v osmi letech dvojče a pocit viny ho celý život dohání k sebepoškozování; Alice Della Rocca nenávidí svoje tělo (až k mentální anorexii) a zde vina pro změnu padá na jejího otce, jenž ji v dětství nutil k nenáviděnému lyžování, při kterém si přivodila onen úraz, v jehož důsledku kulhá. Nenormalita jakožto důsledek traumat je spojuje, jako by byla jejich společným jmenovatelem, do křehkého a tak nějak nutného přátelství; přátelství a zároveň víc i míň než jen toho. Ani jeden z nich nemá v podstatě nikoho jiného, s kým by si byl tak blízký, a přitom jsou si pořád příliš vzdálení. Asociální génius Mattia se od světa distancuje k chladné spolehlivosti matematiky a Alici se téměř nedaří ji v jeho preferencích předstihnout, ať se sebevíc snaží a touží po tom.
Zde bych pomocí další ukázky bych chtěla vysvětlit, proč autor nazval své dílo právě tak působivě, Osamělost prvočísel. Mattia to popisuje na stranách 105 - 106:

(…) Mattia se naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkali prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se skutečně dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43. Když má člověk dost trpělivosti, aby počítal dál, zjistí, že výskyt těchhle dvojic je postupně stále řidší. Naráží na stále osamělejší prvočísla, ztracená v tom mlčenlivém a rytmickém prostoru tvořeném pouze číslicemi, a pocítí úzkostnou předtuchu, že dvojice, na něž až dosud narazil, jsou pouhým dílem náhody, a že jejich pravým osudem je zůstat samotná. Pak, když už to chce vzdát, když už se mu nechce dál počítat, nečekaně narazí na další dvojčata, pevně sevřená v objetí. Mezi matematiky panuje společný názor, že můžete postupovat, jak daleko chcete, a vždycky tam bude další dvojice, i když nikdo nedokáže říct kde, dokud ji neobjeví.
Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl. (…)
2760889966649. Pero zase zašrouboval a položil je vedle papíru. Dva tisíce sedm set šedesát miliard osm set osmdesát devět milionů, devět set šedesát šest tisíc šest set čtyřicet devět, přečetl nahlas. A pak ještě jednou, potichu, jako by si chtěl ten jazykolam osvojit. Rozhodl se, že tohle číslo bude jeho. Byl si jistý, že nikdo na světě, co svět světem stojí, se nad tímhle číslem nepozastavil a neprohlédl si ho. Pravděpodobně je až do téhle chvíle nikdo ani nenapsal na papír a už vůbec je nepřečetl nahlas.
Po malém zaváhání napsal o dva řádky níž 2760889966651. Tohle je její, řekl si. V jeho mysli získaly číslice bledou barvu Aliciny nohy ostře se rýsující proti namodralým zábleskům televizoru.
Mohla by to být prvočíselná dvojčata, napadlo Mattiu. Jestli je to tak…
...
Z téhle ukázky snad již bylo patrnější, jak umělecky text ve skutečnosti působí. (Mimochodem, Giordano byl šestadvacetiletý fyzik, když jeho Osamělost prvočísel sklízela největší úspěch - klobouk dolů!) Aby ta věta nezněla prázdně a hloupě, museli byste si knihu sami přečíst. Všechna ta kouzelná či roztodivná přirovnání, anebo naopak často bohužel trefná pejorativní slova, která člověka vylekají, jak tak bijí do očí, stojíce uprostřed téměř formálně seriózního, spisovného textu - všechno, co je na příběhu občas tak nechutné a celkově strašné, ho zároveň dělá realističtějším a vskutku dokonalým. Nejde o to, co se stalo potom, jde jen o tu spoustu zdrcujících situací a okamžiků bezvýchodně promrhaných možností, jež zarážejí hlouběji ke dnu jak postavy, tak možná i vás. Postav je tam přesně tak akorát, ale většina z nich člověku nepřinese žádný pocit typu "tohle bylo správně!". Celou dobu víte, co by se mělo stát, ale nikdy k tomu nedojde... A možná v tom je ta moc.

(Zbytek toho, co jsem zde předtím psala, si už bohužel nepamatuji, takže se musíte spokojit s žalostně polovičatým textem, se kterým já spokojená patrně nebudu. A věřte mi, je to ubíjející, opisovat tři pasáže dvakrát za sebou… Aspoň se ale naučím rychleji psát na klávesnici a možná i opravovat překlepy.)

Osamělost prvočísel bych ráda doporučila všem, kteří se zajímají o lidské nitro a větší životní problémy - smrt rodičů, stárnutí, dlouhé odloučení, odlišnost a nepochopení od okolí, lhostejnost či krutost vrstevníků apod. Chtěla bych to uzavřít poslední ukázkou, ale pokud nechcete, raději ji nečtěte, protože na rozdíl od dvou předchozích by mohla prozradit příliš mnoho:

Bývaly doby, kdy sedával na posteli vedle Alice, a když přelétl pohledem po jejím pokoji, mohl něco uvidět na polici a říct si, to jsem jí koupil já. Ty dárky tam byly coby svědkové cesty, tak jako fáborky vyznačující jednotlivé úseky nějaké trasy. Dokládaly pravidelný rytmus Vánoc a narozenin. Některé si ještě pamatoval: první deka Counting Crows, Galileův teploměr s pestrobarevnými ampulkami plujícími v průsvitné kapalině, kniha o dějinách matematiky, kterou Alice přijala s otráveným povzdechem, ale kterou si nakonec přečetla. Pečlivě si je schovávala a nacházela pro ně viditelné místo, aby mu bylo jasné, že je má pořád na očích. Mattia to věděl. Všechno to věděl, ale nedokázal se pohnout ze svého místa. Jako kdyby se tím, že uposlechne Alicino volání, mohl dostat do pasti, utonout a navždy se ztratit. Tak zůstal netečně a v tichosti stát a čekal, až bude příliš pozdě.
Teď kolem sebe neviděl jedinou věc, kterou by poznával. Podíval se na svůj odraz v zrcadle, rozcuchané vlasy, límeček od košile trochu nakřivo, a v tu chvíli mu to došlo. V téhle koupelně, v tomhle domě, stejně jako v bytě jeho rodičů, na všech těchhle místech už nebylo nic jeho.
(str. 238)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 2. června 2012 v 21:38 | Reagovat

Poslední ukázku jsem nepřečetl, přečtu si asi celou knihu. Já jsem také docela dlouho nečetl beletrii, v mém případě to je ale zaviněno mnohem víc leností. Když už konečně dokopu svou hlavu k tak nelíné aktivitě, jako je čtení, tak... čtu Kanta.  A přitom mám tolik knížek, které mohu číst. A proto pak brečím v autobusu nad tím, jak nádherně (a zvrhle) píše Hlaváček.

Blog mi nikdy nic takového neudělal. Obvykle se mi ale stane, že si omylem (protože mám ruku opřenou o touchpad) zavřu google chrome a pak musím psát znova...
Ale tu knížku si přečtu, ty ukázky na mě hodně zapůsobily.
(Ale co mě sere je tohle - když píšu dlouhý komentář, tak skoro vždycky "platnost formuláře vypršela")

2 Alétheia Alétheia | 3. června 2012 v 0:14 | Reagovat

[1]: Tak to se zase nikdy nestalo mně. Aj, jsem tak nevzdělaná, že ani nevím, co je touchpad - a dokonce ani google chrome.
Nevěřím tomu, že bys byl líný. Ale máš toho tolik, že to ani jinak nejde. S Kantem jsi ale hotový, ne?
Heeej, proč jsi tam dodal to "zvrhle"?!? To se tam tak nehodilo! (o=0 Škoda, že se komentáře nedají přepisovat. Hlaváček je cápek, děsně se mi líbila ta knížka, kterou jsem od něj měla vypůjčenou, a jak tak teď přemýšlím o té době, asi bys mohl zkusit Jiřího Karáska ze Lvovic - ten je TEPRVE zvrhlej! - a jeho Gotickou duši. Tu jsem strašně moc chtěla kvůli názvu; v knihovně mi pro ni došli do nějaké jiné místnosti a byl to teda hukot, promiň, že se vyjadřuji tak debilně, dneska už mám psaní celkem dost, zvlášť po mailu, co jsem Ti poslala teď... No prostě ta knížka neměla skoro vůbec děj a byla na mě značně složitá, ale myslím, že Tebe by nadchla. Už jenom ten začátek! - Myslím, že právě odtud jsou ukázky v učebnicích, hned na první stránce nám Jirka Karásek vrazí mezi oči nějakou dědičnou degenerativní chorobu, tak jsem se celkem usmívala. (o=0
Dobrou noc a sladké sny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama