Červen 2012

Rok a den

29. června 2012 v 15:38 | Alétheia |  Diligo
Kááámo! Dneska je to rok a den, co jsem začala hrát na klávesy! (o=0 Jůůů, díky!!!
Nevím, jestli jsem za tu dobu něco stihla, protože mi v tom dost překáží škola a bude překážet i dál. Koneckonců, škola je důležitější. Říkají to všichni včetně mě (já dokonce říkám, že vzdělání je nejdůležitější, a pořád tomu bezmezně věřím), ale málokdo další chápe, že klavír je zas naopak mnohem víc naplňující než jakákoli škola. Z té má člověk radost jen občas, když se mu něco extrémně povede, ale to je vzácné, mnohem častěji je na tahu stres. U kláves nic takového nehrozí, naopak přinášejí radost skoro pořád, a tak člověka drží nad hladinou toho stresu, až si připadá jako pneuston, čímž se vracím ke škole, ale klávesy naopak odvádějí pozornost od školy jinam, k něčemu nádhernému. A k otázce - Jaké to je? Povznášející. Hrát na klávesy je prostě povznášející až do malých nebes....

Karmínový kontrast

21. června 2012 v 0:00 | Septen-triones |  Somnia scribenda
Dívám se do zrcadla, když mi po obličeji začíná pozvolna stékat krev.

Díra

3. června 2012 v 0:21 | Alétheia |  Somnia scribenda
Dívám se na svůj levý loket z takového úhlu, z jakého by to obvykle nebylo možné. Dole u lokte je otvor, který vede dovnitř mé paže. Natočím paží směrem ven tak, abych se mohla podívat dovnitř. Je tam tma, až příliš černá tma. Žádné příčně pruhované překážky, který by ten prostor zaplnily, spíš vyschlý vzduch.

Paolo Giordano: OSAMĚLOS PRVOČÍSEL

2. června 2012 v 20:18 | Veritas |  Libri
Nejprve jsem se dozvěděla o existenci filmu Osamělost prvočísel, a udělala jsem chybu, že jsem na něj nešla do kina, dokud ho ještě dávali. (Po internetu se totiž hledá dost blbě.)
Když se však ve středu tato kniha stala tou první, na kterou mi v knihovně padl zrak, a okamžitě jsem po ní instinktivně skočila, aby mi ta skvělá náhoda někam nezdrhla, musím říct, že jsem snad ráda, že jsem neviděla film. Knihy bývají asi v 99,78% případů lepší než filmy (vlastně... Proč se filmy ještě točí po té katastrofě zvané Eragon?). Původně jsem chtěla vidět film, protože zabere tak desetkrát méně času, nic víc. Netušila jsem, o co jde, ale věděla jsem, že by mě to zajímalo. Avšak kniha samotná je napsána tak perfektně, že se už snad nikdy raději nebudu pokoušet film najít, aby mi nezbořil ty detailně vykreslené, ponuré představy všech nešťastných protagonistů.
Osamělost prvočísel nade mnou vyhrála (tím myslím přečtení samotné - dohoda zněla nečíst beletrii, než bude po zkouškách) už jen tím, že mi dokázala odvést myšlenky od reality, i když to bylo v den, kdy bych to považovala za nemožné. Otevřela jsem ji jen tak na zkoušku, ale pak už se mi ji nechtělo zavřít. A cokoli jsem za ty 3 dny dělala jiného, stejně jsem pořád zůstávala myšlenkami u ní. Proto se s Vámi o ni nemůžu nepodělit. Pokud tedy patříte mezi lidi, kteří i v těch absolutně negativních, zdrcujících a bezútěšných příbězích dokážou najít jejich hodnotu a neutíkají před smutkem, kterého by jim kniha mohla přinést víc, než jsou ochotní zvládnout.
Možná je to jen tím, že jsem od loňského podzimu nečetla nic, co by nebylo odborně naučné, a tak teď Osamělost prvočísel přeceňuji (asi jako když se vrátíte ze třítýdenní dovolené v Německu a potom vám všichni muži v České republice připadají andělsky nádherní, protože místo, odkud jste odjeli, je v tomto ohledu víceméně ztracené). A věřte mi, je to hrozné, žít bez beletrie. Už nechci žádné učebnice!!! ... No to je jedno, každopádně asi i bez přeceňování patří Osamělost prvočísel mezi nevlivnější díla, která jsem četla a na která zkrátka nikdy nezapomenu. A tak chci do tohohle článku vměstnat všechno, co bych zapomněla velmi nerada.

Ještě jedna "malá" poznámečka: JSEM VZTEKY BEZ SEBE. Psala jsem se s tím článkem asi dvě hodiny a tenhle debilní systém mi pak všechno smazal s tím, že nejsem přihlášená. A pak že automatické ukládání - s tímhle bych se na místě adminů radši nechlubila ani ve snu.
Kdyby se mi to stalo poprvé, ani bych necekla, jsem trpělivá a mám z téhle jedné z mála dobrých vlastností skutečnou radost. Ale tohle je přinejmenším potřetí. Jeden z předchozích článků jsem si stačila uložit, takže jsem neprotestovala. S každým článkem jsou ale problémy, až se to jednou prostě stane, ani nebudete vědět jak (jak řekl Mattia). Stačí jednou nestisknout Ctrl + Cé a všechno je v háji. Odteďka píšu ve Wordu.
CO JE TOHLE ZA IMBECILNÍ DOMÉNU?!? Vy ostatní si to necháváte líbit, když píšete? Já mám neodolatelnou chuť mlátit, mlátit a mlátit, ale protože můj notebook za to nemůže, jsem na něj hodná a dusím to uvnitř svých žeber. Musela bych nejdřív nalézt hlavy těch lidí, kteří blog.cz "spravují" (to se právě ani NEDÁ ŘÍCT!), zmlátit nejdřív je, a pak je třeba ještě useknout, aby se náhodou nevrátili k tomuhle pustošení cizího úsilí, protože takhle promrhat náš čas můžou asi vážně jen oni. Tak ještě jednou... Komu z vás se to už stalo taky? (Hned na to téma udělám anketu; genetik Hugo de Vries zmizí nadobro.)
Chci tím zkrátka jen říct, že oproti vcelku příjemnému textu, který jsem tu měla dopsaný ještě před 10 minutami a který se mi LÍBIL, musíte teď počítat s jeho slabým odvarem, protože si nepamatuji 100 % formulací, které jsem tam psala, spíš jen něco kolem 64 %, což nestačí, teď navíc budou ještě poznačené veškerou zlobou, kterou v sobě zase díky blogu chovám a která mi zkrátila život o ty dvě hodiny, které byly k ničemu.
Tak do toho, cenzoři, smažte mi to tady, protože jsem urazila vaše hlavy, au, to bolí, není-liž pravda? JSTE VYPATLANÝ VEMENA!!! Jak jen můžete lézt se svým antitalentem na internet a…
Nechala jsem se unést moc daleko. Asi je to lekce za dnešní nicnedělání, ale nemyslete si, že to tak nechám...!
Tak, a teď konečně Osamělost prvočísel.