Zoufalství z pohledu existencialismu - jak překonat nemoc k smrti?

31. ledna 2012 v 20:59 | Fronésis |  Cogitatia
... A teď naopak z té temnější stránky, která se zdá být tak působivá.
Nevím, čím to je, ale téma týdne je zase potřeba rozpitvat až do morku kostí, takže do toho, než mě přejde inspirace a volný čas. Zoufalství je pojem, který naprostá většina z nás nechápe správně, protože se dá pohodlně užívat v nesprávném významu. Až do minulého roku jsem to tak dělala taky... Vlastně ne, dělám to tak dodnes, ale teprve v minulém roce jsme se učili, co to skutečně znamená.
Nejkratším způsobem vyjádřitelné - to abyste nemuseli číst článek plný keců - zoufalství je nebytí sebou samým.
No netýká se snad tenhle problém téměř každého???
Zvlášť v dnešní době, která nás postupně a nenápadně odvádí dál a dál pryč od toho, co je správné...
Pokračujme tedy pohádkou z doby, kdy bylo ještě všechno hezké, žádné příšerné obchodní domy tu nestály a hloupé děti trávily čas venku místo na fejzbuku. (To abych taky jednou konečně někoho naštvala. (o=0 ):

Byl jednou jeden malinký roztomilý chlapeček - v devatenáctém století. Narodil se v Dánsku roku 1813, naštěstí do relativně bohaté rodiny, jinak bychom dnes nemohli být na větvi z knížek, které vydal v dospělosti. Jeho tatínek byl bigotní, a tak s ním chlapeček prožil celkem těžké dětství. Ten chlapeček se jmenoval Søren Kierkegaard.
Tady nastává první problém, protože by se jeho jméno mohlo zdát nečitelné. Je vlastně pro nás Čechy skoro legrační, vyslovuje se tak, že při "ø" nastavíte ústa na Ó, ale vyslovíte É, takže vznikne takové potemnělé E, přičemž zbytek křestního jména je stejný. A přijmení by mělo znít asi [Kírgegór]. (Pořád lepší než francouzština.) Tak dál:
Søren poměrně záhy zůstal sám s bratrem, protože jak se tak stává, velká část jeho rodiny zemřela. Díky uspokojivému dědictví měl však Søren možnost vystudovat filosofii, literaturu a možná ještě další obory, stejně jako vydávat knihy z vlastními prostředky. Možná je tenkrát lidé nedocenili, ale později se ukázalo, že Kierkegaard je jeden z největších filosofů, kteří kdy žili.
Považuje se za zakladatele existencialismu, vycházel ze Sókrata, kladl důraz na člověka jako individuální osobnost oproti zcela bezvýznamnému zahrnutí do společnosti (kritizoval za to zejména Hegela) a silně ho ovlivnila otcova výchova v křesťanství. Právě to někteří lidé nedokážou v jeho dílech překonat a mají s Kierkegaardovým vyznáním problém, ale to nás teď netrápí. Stále visí ve vzduchu otázka, co je to zoufalství.
A pro odpověď je nejdůležitější Kierkegaardova knížka Nemoc k smrti. Nezní to poutavě? Zaujala mě jménem, aniž bych ještě vůbec věděla, o co jde. Nemusíte ji číst, taky jsem se k tomu ještě nedostala, ale rozhodně by to byla jedna z nejlepších věcí, kterou byste vůbec číst mohli, kdybyste se rozhodli radikálně učinit svůj život lepším.
Ale popořádku.
Hned někde v úvodu Kierkegaard píše: "Zoufalství je nemoc k smrti." Jenže co se tím myslí?
Ve své filosofii - kromě spousty jiných věcí, kterými se v ní zabýval - vychází z toho, že jen málokdo je skutečně sebou samým. Stát se svým já není ani samozřejmé, ani snadné, ba naopak se to lidem nemusí podařit vůbec. (On je totiž háček v tom, že se o to nejen nepokoušejí, nýbrž nad tím dokonce ani nepřemýšlejí a nijak jim to nevadí - nebo si to alespoň nalhávají). A protože se potřebujeme sami se sebou setkat, jsme zoufalí, když se to neděje a když se sami sobě nijak neblížíme. Zoufalý tak může být každý. Můžeme se narodit zoufalí nebo se jimi v průběhu života stát a můžeme i zemřít zoufalí, pokud se nevydáme na správnou cestu. A proto nemoc k smrti - zoufalství nás postupně ničí a vskutku jako nemoc funguje. (V souvislosti s duší.)
V praxi se však slovo zoufalství používá bez tohoto filosofického hlediska, obvykle v kontextu negativních událostí, spojené s bezmocí a pocity prázdnoty... To vše k zoufalství podle Kierkegaarda může patřit také. Často slyšíme nebo říkáme: "Nemůžu najít klíče, už jsem z toho zoufalý." nebo "Jsem zoufalá, protože se pořád tolik snažím zapůsobit, a on přitom ani neví, že existuju!" či "Ty jedeš zoufale pomalu, přeřaď na trojku." a "Dnešek byl zoufale nudný, už aby(ch) byl(a/o)...." apod. Jistě byste teď měli uznat, že i když takovým větám všichni rozumíme, je v nich slovo "zoufalství" oproti tomu, o čem píše Kierkegaard, značně zlehčené a ani zdaleka ne tak vážné. Když nejsme sami sebou, je to podstatně horší. Můžeme být zoufalí z toho, když dostaneme UŽ ZASE pětku z laborek. Ale ve skutečnosti je za ní ono mnohem hlubší zoufalství a pětkou se to jen snadněji vysvětluje. Je jednodušší uvěřit, že jsme zoufalí kvůli neúspěchu v dané situaci, než odkrýt tu příšernou pravdu, že jsme zoufalí kvůli neúspěchu v celém životě, neúspěchu, který se týká nás samých a selhání v bytí sebou.
Možná vám to teď připadá přehnané, ale je to tak: Jak můžeme klidně žít, když nejsme spokojení ani se sebou samými? Jak bychom vůbec kdy mohli být spokojení v čemkoli dalším, dokud k tomu nemáme ani to základní?
Největší chyba je, jak už jsem psala, když se nad tím člověk ani nezamyslí. Povrchní lidé se sebou možná nemůžou být nespokojení, protože nad sebou nepřemýšlejí, ale smutnější to s nimi je. Pokud takový člověk řekne, že je se sebou nespokojený, myslí tím zpravidla svoje tělo, nikoli sebe! - Tedy že by chtěl mít větší svaly nebo shodit pár kilo, změnit barvu vlasů či si nechat implantovat silikony do prsou. A to už je vzhledem ke skutečnému zoufalství opravdu absurdní. Protože jediné, na čem záleží, je stát se (mám problém s tím, jak to nejde skloňovat a zní to divně, ale budeme si muset zvyknout..), bez čehož se zoufalství nezbavíme.
Mimochodem: Muži zoufale chtějí být sami sebou, zatímco ženy zoufale nechtějí být samy sebou. Něco na tom je...
Jedna otázka: Byli jste někdy skoro na dně? Myslím tím ten pocit, že už těžko může být hůř a že tohle nemůžete zvládnout? Jo? V tom případě druhá otázka: Cítili jste to v tu chvíli? To, že nejdřív budete muset udělat něco sami se sebou, než dokážete udělat to ostatní?
Jestli jo, tak to je ono.
A k tomu obrázku: Hledat já je jako vstoupit do labyrintu a projít až na konec. A jakkoli jednoduše to zní, může to být to nejtěžší v celém životě. Zejména je třeba najít dostatek odvahy do labyrintu vůbec vstoupit. Ale pokud tam vstoupíte, je jisté, že tam někde na konci je. Jenomže k němu vede mnoho a mnoho cest, některé jen dlouhé, jiné nesmírně komplikované (což tady na tom obrázku zrovna není), a tak není jisté, zda na ten konec dojdete.
A nemocí k smrti se rozumí, že nás to zoufalství pomalu, ale jistě zabíjí. O to horší je, když si toho ti nejzoufalejší vůbec nevšímají. Já totiž mizí velice nenápadně a nikdo si nevšimne, že už tady vlastně není.
A nejhorší je, že většinou, když lidé cítí, že by na životě něco změnit měli, vlastně ve svém zoufalství a utrpení setrvat raději chtějí, protože je to jednodušší než se sebou něco udělat, než se sami snažit se zlepšit, než jednat a vynaložit na to energii. Znáte to, jak pořád mluvíme o tom, že něco uděláme, místo abychom se do toho konečně pustili? Jak o prázdninách máme jeden jediný úkol, ale necháme ho až na poslední hodiny před kritickou chvílí (a mezitím si stačíme život úplně postavit na hlavu)? Jak několik povinností vyřešíme tím, že raději nesplníme ani jednu z nich? Mohla bych pokračovat donekonečna, protože jsem skvělou ilustrací té největší lenosti. Ale spíš je třeba to nějak shrnout, jenže to bude nejhorší:
Často si lidé ve svém zoufalství skoro až "spokojeně" (paradoxně) prodlévají, protože je pro ně jednodušší jen vyčerpaně setrvávat ve známém utrpení, než aby sebrali odvahu a sílu k tomu se změnit a zasloužit se o to být lepší. Když jim chce pomoci někdo jiný, ještě se za to dostane na žebrotu, protože trpící člověk nemůže snést, že má jeho potenciální pomocník pravdu - dobře ví, že ji má, ale právě proto, že mu ji ukazuje, ho nemůže vystát. Ono je totiž kruté poznat svoje nejtemnější stránky, a proto si skoro každý den lžeme, že je všechno v pořádku, že nám vlastně nic nevadí, že je to tak normální... A i kdybychom si nelhali a věděli, jak moc v nepořádku náš život je, jak neuspořádaně dopadl a jak nesprávně (ne)fungujeme, je mnohem menší břemeno to před sebou po většinu času skrývat a jen občas to nechat vyplout na povrch, oddat se tomu, zkusit se z toho vybrečet a brečet až do usnutí a druhý den znovu i sami před sebou, nejen před ostatními, předstírat, že už jsme zase v pořádku.
Zajímalo by mě, jestli to taky znáte...
Zoufalství a utrpení - teď mi došlo, že tu užívám dvě slova. O utrpení tenhle článek nemá být, ale koukám, že se už sápe mnohem dál než měl. Jenže to nemůžu nenapsat, když to souvisí. Předpokládejme, že utrpení všichni rozumíme. Samozřejmě mám celou dobu na mysli to psychické utrpení, někdy až přecházející do deprese. Ale pořád, jakkoli nesnesitelné utrpení je, se v něm člověk vyzná, pokud ho zakouší často, takže si ho nechce nechat vzít, ani z něj vystrkovat hlavu a snažit se vzdálit, protože kdo ví, co by ho tam venku čekalo (možná ještě horšího). Dokonce si z něj někdy schválně utvoří podmínku pro své fungování, neboť utrpení může být inspirativní - hrabat se ve svých emocích přináší mnoho námětů k přemýšlení nebo třeba uměleckým dílům, taky jsem to tak dělala a dělá to spousta lidí. Někdo může mít pocit, že když netrpí, tak jeho tvůrčí potenciál nestojí za nic, nebo dokonce že když netrpí, jako by ani nežil. A utápí se v tom schválně, jako by se v tom vyžíval, jenže zvráceným způsobem, opačně. Když vám začne být smutno, nepouštíte si taky ponuré písničky? A nesnažíte se schválně být sami, abyste si mohli nerušeně vyvolávat v hlavě tytéž depresivní myšlenky pořád dokola?
Je úžasné, když člověka vědomí, že si utrpení z velké části způsobuje sám, přivede ke skutečné změně. Taky je ale neskutečně snadné do toho spadnout znovu - prostě jen tak nicnedělat a později si díky tomu mít co vyčítat, až na výčitky dojde znovu (a to vždycky dojde). Je to už takový důvěrně známý pocit, když to znovu začíná... Ale tím se právě nesmíme nechat odradit, a jakmile ho cítíme, musíme se snažit vyhnout se všemu, co bychom obvykle udělali k jeho podporování.
Tím už se dostáváme spíš k existenciální psychoterapii, protože tam je asi využití existencialismu a jeho poznatků největší. Nuže, měla bych existencialismus konečně definovat, což je pro mě překvapivě nejtěžší... Každopádně nečekejte nic univerzálně pravdivého, chtěla bych vycházet hlavně z toho, co vím a co mi připadá důležité.
Existencialismus je filosofický směr zabývající se člověkem jako individuálním jedincem, přičemž je ze všeho nejdůležitější stanovit skutečné hodnoty důležité během jeho existence, přijít na to, co jediné má skutečně smysl a jak by tedy člověk měl žít. Obvykle se v situaci, kdy vám zemře člen rodiny, anebo zjistíte, že veškerá práce, kterou jste kdy vykonávali, byla naprosto zbytečná, nebudete zabývat nepodstatnými věcmi, ani tím, co po vás vyžaduje společnost. Ocitnete se v úzkosti, uvědomíte si konečnost vašeho života a budete potřebovat něco, co vás udrží nad vodou a umožní vám dál pokračovat. Budete se muset zaměřit sami na sebe a najít odpověď na to nejdůležitější - co teď? Jak mám žít dál? A i když neumím existencialismus definovat správně, nejspíš jste ho z téhle charakteristiky přesto mohli pochopit. (Pro filosofii může mít existencialismus různé podoby v závislosti na různých filosofech, kteří vyzdvihli na světlo různé související otázky.) Pak je také zjevné, proč ho využívá psychoterapie.
A nakonec, je tolik věcí, co nás v zoufalství podporují... O moderní době jsem psala už na začátku. Je takovým časovým obdobím, které člověka v zoufalství přímo podporuje. Protože víra zmizela, zcela zjevně člověku něco chybí, ale není odmalička veden k tomu, aby po tom pátral. Skutečnost, že je pro nás všechno snadno dostupné a nemusíme kvůli tomu lovit ani obdělávat pole, stačí jen vydat se s penězi do nejbližšího supermarketu, není jen výhoda k ušetření času, ale i nevýhoda k získání času, který neumíme smysluplně vynaložit. Právě díky tomu, že vůbec tolik volného času máme, je také čas na depresi, což před staletími prakticky nebylo možné. Jako by lidé s postupujícím pokrokem systematicky odstraňovali ze svého života většinu přirozenosti (naštěstí ještě dost zbývá a mnohé překonat nedokážeme), aniž by brali ohled na to, že jim to zároveň ubližuje. Připadá vám přirozené místo příjemného večera s přáteli strávit několik hodin až do noci na ubohé sociální síti, která to rozhodně vynahradit nedokáže? A nevadí vám, že je v naší zemi skoro až neslušné uvažovat o smrti a mluvit o ní s ostatními? Ale ona tu pořád je...
A tak dále, a tak dále. Tohle nechci dál prodlužovat, protože už tak je tento článek dost dlouhý a jistě vás napadne spousta dalších příkladů. Jen sem ještě umístím poměrně novou písničku - písničku o tomhle všem (v té pomalejší části, pokud stihnete poslouchat), která je tak dlouhá, že na ni asi nebudete mít trpělivost, a tak silná, že ji asi stejně nezvládnete celou vstřebat, ale kdybyste vydrželi až do konce, doporučuji pro účely tohoto článku zaměřit se v té pomalejší části na okamžik, kdy někdo říká: "How can you "just be yourself" when you don't know who you are?" (A další tolik pravdivé a strhující věci, na které konečně bylo upozorněno a já jsem za to vděčná a pořád dokola mě ta skladba dostává.) A samozřejmě, jedná se o Nightwish, Tuomasovu nejgeniálnější skladbu Song Of Myself (jak moc i on s naším článkem souvisí!):
Mimochodem, je opravdu důležité vnímat ji jako skladbu, ne jako písničku s nějakou obyčejnou zpěvačkou. (Ta zpěvačka je na tom nejméně podstatná.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 3. února 2012 v 19:16 | Reagovat

Ten článek je příšerně obsáhlý a bohatý na myšlenky, jsem teprve v půlce a už jsem z toho hotový...  budu si to muset rozkouskovat, protože mě přepadají myšlenky na to, jestli se aspoň trochu blížím sám k sobě, ke svému Já. Protože poslední dobou, i když mám občas opravdu pocit, že trpím, tak ten pocit naprosté beznaděje a zničenosti mizí... Cítím se "naživu"... otázka je, jestli je to krok do labyrintu, nebo zavírání očí...
Až to dočtu, napíšu ti další komentář! A pak si přečtu článek o nevinnosti, který jsem také nedočetl :)

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 3. února 2012 v 19:53 | Reagovat

Dočteno. Jsem tím fascinován... ale bojím se. Kdykoliv slyším tohle (čteme teď na úvodu do filosofie dějin Patočku, který píše o odcizení a vlastně je to docela podobně laděný), tak mě chytají pochyby a lítost nad tím, že žít "neumím".
Asi by to mohlo být horší, ale já mám strach, že všechno to, v čem vidím zlepšení, je naopak zhoršení...

Ale ke článku, protože o ten teď jde:
Je úžasný a geniální a myslím, že by měl být vyvěšený na blogu do té doby, než si ho přečtou všichni, nebo skoro všichni. Protože tohle je přesně to, co potřebujeme! Vědět o tom problému a být nešťastní, zoufalí, smutní a já nevím jací z toho, že ten náš život prostě stojí za houby! Naše společnost teď potřebuje Sokrata, který by chodil a rozmlouval s lidmi a ukazoval jim, nám všem, jak moc žít neumíme. Problém je, že dnes by Sokrata zavřeli do blázince ještě dřív, než by stačil někomu pořádně domluvit...

Ale napadlo mě, jestli bylo dobře, nebo špatně, že lidé dřív neměli na deprese čas - měli tehdy čas být sami sebou? Protože pokud makali na poli od slunka do slunka, tak těžko mohli dělat cokoliv pro nalezení Já... pokud tedy měli vůbec možnost se od Já vzdálit, pokud jim už nebylo přirozeno, nebo pokud se k Já nepřibližovali prostě tím, že byli sami sebou - rolníky...

Dnešní svět je v tomhle zrádný... a nejhorší je, kolik lidí se na tom snaží vydělat! Kdyby lidé netušili, že mohou žít život lépe, jen těžko by se prodávaly všechny ty knížky o tom, jak správně žít (ať už ty ezoterické, nebo ty pro osobní rozvoj apod.)... Vždyť se stačí podívat, kolik toho je. Tajemství, Můj život ve světle... skoro určitě existuje i knížka "Jak správně žít"... a všechny jsou tak líbivé, ukazují člověku, jak být šťastný... Ale je to opravdové štěstí? Naplnění? Přiblížení k Já?
Lidé to chtějí, chtějí se nalézt... ale neví o tom, že to chtějí a myslí si, že jim k tomu pomůže rádoby chytrá knížka... znám lidi, kteří mají tuny knih o tom, jak žít šťastně a stejně jsou hromádky neštěstí...

Je to dokonalé... ten článek, ta myšlenka, to všechno. Cítím se obohacen a vystrašen :)
Děkuji :)

3 Fronésis Fronésis | 4. února 2012 v 0:20 | Reagovat

Každopádně je to lepší, než se cítit mrtvý.
Ale rozhodně umíš žít lépe než lidé, kteří nad tím ani nepřemýšlejí. To uznej. Takže tenhle strach je možná opodstatněný, ale jen nepatrně.
Díky, ale nerouhej se, geniální je jedině Kierkegaard (a spousta dalších filosofů). Přesně tak - Sókrates! Toho bych taky potřebovala nejvíc a miluji ho za to, co dělal, ale myslím, že máš pravdu s tím, co by společnost udělala... Proto taky nesnáším společnost. Dost stačilo to s Ježíšem, i když to jsem nikdy nepochopila přesně. Nejspíš z něj měli jen strach - protože byl charismatický a všichni cítili, že má pravdu, tak si mysleli, že jsou tím ohrožení - a ta politika v tom jde mimo mě... A vlastně je to pravda, Sókrata k Ježíšovi navzájem přirovnávají. Oba skončili tak nějak podobně kvůli hlouposti lidí o tolik úrovní níž.
Já bych ale chtěla Sókrata mít doma, protože bych ho rozhodně neodsoudila; zato doufám, že by mi v něčem pomohl, nemůžu na to přijít už příliš dlouho... Jenže nevím, zda by to nebylo sobecké, syslit si Sókrata pro sebe. Určitě. (o=0
A hele, začala sobota...
Já myslím, že byli sami sebou v tom smyslu, že tenkrát bylo normální takhle pracovat, protože to bylo potřeba a bez vlastního úsilí by zkrátka nepřežili. Tedy možná byli sami sebou víc, než kdy můžeme být my...
Třeba nevím, jak jsi to myslel, snažila jsem se představit si ty generace nazpátek tak, jak jsem je geometrickou řadou kreslila v rodokmenu, čím dál víc nicneříkajících a vzdálenějších jmen předků babičky z tátovi strany (pak člověka hrozně vyděsí, kolik lidí tu už bylo a kolik jich pořád je... Už jen ta děsivá představa, že kdybych si někoho vzala, pro naše potomky by se ti příbuzní zdvojnásobili, a jak se vlastně dvojnásobí nekonečno, o kterém nic nevíme?)... A právě proto, že je těch lidí tolik, zase mě to odklonilo na cestu, kdy se na ně dívám jako na živočišný druh, jako lidstvo, které nemá smysl v jednotlivcích, ale v evoluci, jenže to je právě ta chyba, lidé by to takhle dělat asi neměli, a zvláště pak v existencialismu, kde je kladen důraz pouze na individualitu, takže mám problém ty 2 světy oddělit od sebe. Ale každý z těch lidí musel být stejně dokonalý jako ostatní, plný nadějí, snů, přání, očekávání, poslání a naplnění toho všeho... To jen ta doba způsobuje, jak se mění ... Co vlastně? Podmínky být sebou? Já to ani nedokážu pojmenovat. Ale myslím, že oni k tomu měli blíž. Nemůžu to tak říct univerzálně, ale dřív lidé přemýšleli alespoň kvůli tomu náboženství, když už kvůli ničemu jinému. Jen dnes se najdou takoví, kteří o sobě s hrdostí prohlašují, že jsou ateisté, aniž by věděli, co to znamená... Věděli, že ateismus v podstatě neexistuje.
Dostávám se až moc daleko, takže zpátky k Tvé otázce, pokud mě ještě něco napadne - jestli měli čas být sami sebou... Já si myslím - nebo doufám - že právě v té každodenní práci sami sebe našli a vskutku byli. Taky se samozřejmě najdou výjimky - jinak by ta kniha a koncepce zoufalství nemohla vzniknout už v 19. století - ale až do té filosofie...
Anebo to možná bylo stejné jako dneska, jen v odcizování já nenašlo působnost tolik různých prostředků. Dnes jsou možná bohatší. Volný čas a všechno, co s ním souvisí... Ale když se pokouším vžít třeba 175 let zpátky do nějaké ženy v domácnosti, beru sama sebe tak, že můj smysl je v tom, abych dobře vychovala svých 7 dětí a postarala se, aby neměly hlad a nebyly nešťastné - myslím, že to je naplňující dost.... (A jak říkáš - byli sami sebou - rolníky. Protože to je potřeba a je to taky správné.)
Už neee, nejspíš mi to ani nemyslí.
Jen ještě, nejde o to se jenom brodit myšlenkami a pocity. To by moc nepomohlo, kdyby člověk v životě nic doopravdy neudělal. Nebo...?
Jo, taky mě vytáčí, když se lidé snaží zbohatnout na všem. Bohužel, někteří se za to vůbec nestydí, a tak pokračují.
A vlastně nevím, možná jsem nikdy žádnou z těch knížek nečetla, i když mě třeba zaujaly. Moc si knížky nekupuji (moc nemám za co (o=0 ), ale pokud jsem četla něco takového s osobním rozvojem, třeba "Věřte sami sobě!" (ale to byl zrovna nesprávný titul - já si věřím, jen se podceňuji, ale "Přestaňte se podceňovat!" v knihovně zrovna neměli...), tak to bylo spíš ze strany psychologie.
A mimochodem, další související věc odtud - lidé se podceňují, protože v tom mají nějakou výhodu. Jinak by to přeci nedělali. Není to totéž jako s tím utrpením? Jen se těžko přichází na to, jestli jsou nalezené potencionální důvody pro obojí taky ty skutečné.
Díky, Tome, ale nepřeháněj. Myslím, že jsem se Ti už jednou něco takového pokusila napsat - - - a obávám se, že Ti to tenkrát stejně nepomohlo.
Děkuji, že píšeš, měj se krásně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama