Nevinnost

22. ledna 2012 v 0:33 | Fronésis |  Cogitatia
Tohle prosté slovo v sobě skrývá obrovský smysl, jenž může dokonce naplňovat život, nebo jen být jeho důležitou součástí. Proto si téma Nevinnost nesmím nechat ujít a ani mu nesmím utéct. Je to totiž jedna z nejdůležitějších životních hodnot, které mám. Domnívám se však, že v poslední době začali lidé přisuzovat nevinnosti nesprávný význam, čímž by její smysl mohli snižovat. Proto se v tom teď pojďme společně hrabat...
Často si nevinnost spojujeme s bílou barvou, čistotou, a dokonce i dětskostí. Postupně zkusím probrat to všechno, ale než se dostaneme k důvodům takových představ, je třeba určit, co skutečně znamená.

Pravý význam nevinnosti

Jak definovat nevinnost, smím-li si to vůbec dovolit? Nejpřesněji podle mě zní, když řeknu, že "nevinnost je vlastnost člověka vycházející z jeho úsilí žít správným způsobem a nikomu neškodit". Samozřejmě, že "nikomu neškodit" už je jen dodatek obsažený v "žít správným způsobem" vlastně vždycky. Ale co všechno patří ke správnému životu by samo o sobě vydalo na další delší článek. Přesto většina z takových snah bude s nevinností úzce souviset.
Je důležité si uvědomit, že nevinnost je poměrně vzácná, ale silně pozitivní a vítaná. Rozhodně nejsme nevinní všichni a takových lidí může být velmi málo, ale taky je jich třeba víc, než si myslíme, protože je to něco neměřitelného; těžko lze nevinnost objektivně sledovat nebo ji třeba zahrnout do dotazníků sčítání lidu. (Celkově si nevinného člověka můžeme snadno představit jako někoho, o kom by se v žádném případě nedalo říct, že je sv***. Takovému člověku bychom mohli i důvěřovat, brát ho jako vzor a nutně ho obdivovat, protože někdy stojí značné úsilí zachovat se správně - v určitých situacích je zkrátka pohodlnější se na to vykašlat. Nevinní lidé jsou ti, kteří se tím nenechají svést a přes své vlastní znevýhodnění nebo komplikace jsou ochotní dál jednat obětavě... A tak dále.) Rozhodně se v takové záležitosti nemůžeme stát soudci a rozhodovat, kdo je a kdo není nevinný a proč. Vždycky existuje spousta věcí, jež stojí za cizím jednáním, o nichž nevíme a nikdy vědět nemůžeme. (Příklad: Krást je špatné, na tom se všichni shodneme. Ale sankcionovali byste matku, která ukradla cizívchléb, protože její čtyři děti umírají hlady, je válka, všichni trpí a tak podobně? Asi ne. DOUFÁM, že ne.)
Také se v průběhu života mnoho lidí radikálně změní, ať už směrem k nevinnosti či od ní. Často však nevinnost může korelovat s náboženským vyznáním, protože mít čistou duši, nebo alespoň tak čistou, jak je to možné, je asi jediným z požadavků vstupu do nebe, až zemřeme. (Když ale užívám spojení "čistá duše", nemyslím tím nic ve spojitosti se stejnojmenným filmem, protože jsem ho neviděla, takže nevím, o čem je. Měla jsem na mysli vyloženě čistotu duše jako další charakteristiku nevinného člověka.)
Nejsem si jistá, jestli člověk sám může poznat, zda je, anebo není nevinný - zda nad tím lidé vůbec přemýšlejí - protože objektivita neexistuje. Vlastně ani nevím, jestli je to pro úvahu o nevinnosti důležité. Každopádně se všichni můžeme o nevinnost snažit, vskutku žít správně, a je to vlastně to základní, co po nás společnost vyžaduje, jen trochu modifikovaně. Dodržování zákonů je jen malá součást nevinnosti, dokonce na ní asi není ani tím nejdůležitějším (i když třeba zavraždit člověka by bylo nejhorší v obou smyslech - i proti zákonu, i proti nevinnosti). Myslím, že by v nevinnosti měly být i naše vlastní postoje, zásady apod.
A tím se zase dostáváme ke svědomí, které určuje, kdy jednáme správně, a kdy ne, ale svědomí tu také nechci věnovat příliš velký prostor. Pochází od našich rodičů, kteří nás vedli k určitým normám (a to je pořád dokola), avšak důležité je až ve chvíli, kdy máme učinit jisté rozhodnutí a nést jeho důsledky - právě tehdy vycítíme, zda jednáme v souladu s ním, nebo ne - a to se může dít v podstatě na každém kroku. A ačkoli je důležité jednat podle svých citů, neměli bychom se tím nechat unést, když jsou naše city zrovna negativní a mohli bychom tím někomu ublížit (a proto ten dodatek v definici).
Nabývám pocitu, že píšu zbytečně komplikovaně, takže to začíná být čím dál nudnější. Možná by pomohlo uvádět příklady, ale na téhle rovině se k tomu zatím nechci dostat...
Tak dál. Nevinnost je dle mého názoru komplikovaná v tom, že možná nespočívá pouze ve správném jednání a projevech, jak "jsme hodní", ale vyžaduje si spoustu dalších věcí v našem nitru, jako třeba nesobeckost, soucit a podobně. Nejsem si tím jistá, a to zdůrazňuji, ale možná nevinnost navenek ke skutečné nevinnosti nestačí. V této dimenzi spočívá i můj problém, když už jsme u toho.
Ale obecně, vnímám nevinnost jako cosi povznášejícího, možná mnohem kouzelněji, než jaká ve skutečnosti je (ale to i kvůli dalším věcem, o kterých se zmíním až na konci). Téměř jako něco andělského, co dokáže člověka naprosto uchvátit, alespoň v určitém kontextu. Nevinnost neznamená jen neubližovat, neokrádat, nepodvádět... Ne, vskutku je to cosi, co můsí být jedním ze základních kamenů v životě, aby se dalo o skutečné nevinnosti mluvit; je to víc než jen pustit babičku sednout v autobuse (tehdy jsme JEN hodní).
A jakkoli nesmyslný byl výrok o autobuse, přivedl mě k další otázce, totiž zda nevinnost můžeme dělit na aktivní a pasivní. Je to jako dělat něco správného oproti nedělat nic špatného, což nemusí být vždy totéž. Být aktivně nevinní by znamenalo pomáhat lidem, zastat se někoho v krizi, říct pravdu, když může někomu pomoci apod. Být pasivně nevinní zahrnuje spíš odtažitost, jako vyhnout se určité nesprávné činnosti, i když ji zrovna dělají ostatní, nelhat a co já vím, co ještě. Jenže mi připadá, že takové dělení je již až moc umělé; že příklady z aktivní nevinnosti znamenají spíš žít správným způsobem, zatímco pasivní příklady jsou nevinnosti blíž - tedy že nevinnost znamená spíše nedělat nic špatného než dělat něco správného. Za prvé proto, že i ten, kdo dělá něco správného, může jindy dělat něco úplně příšerného, zatímco ten, kdo nedělá nic špatného, jak už je z toho slyšet, může klidně čas od času udělat i něco správného, ale u něj to není jen dokazování nebo kompenzace toho špatného, protože nic špatného zkrátka nedělá. A za druhé proto, že už jen samotné slovo nevinnost - "ne" - a "vina" znamená spíš něco pasivního, totiž že člověk nic špatného neprovedl, než že udělal něco správného. Ale to už se možná dostáváme moc daleko.
Nuže, co si myslíte vy? Je nevinnost i o tom, jak člověk smýšlí a co si přeje uvnitř, anebo je pro ni důležité jen to, jak jednáme? Jestli tohle rozřešíte, nejspíš se nám pak dostane odpovědi na otázku, zda je nevinných lidí mnohem víc, než bychom si mysleli, anebo jen hrstka. Možná je adaptivní od světa moc nevinnosti nečekat, nicméně myšlenka, že je nevinných víc, než tušíme, je rozhodně povzbudivější.
Skončit tuhle část jsem vlastně chtěla už tím, když jsem psala, že nevinnost povznáší a nevinný člověk může mnohdy působit v našich očích až jako nadčlověk. Je na ní zkrátka něco krásného, a i když nevinní nejsme, cítíme to. Možná existují i archetypy nevinných: Často se s nevinným setkáváme ve filmech i jinde s odsouzencem na doživotí či k smrti, odsouzencem, který je ve skutečnosti nevinný... A silně s ním soucítíme. Nebo čarodějnice upalovaná na hranici jen kvůli lidskému barbarství. Nebo umučení svatí. Nebo malé holčičky, které se staly oběťmi pedofilů... A zase jsme u těch dětí. Nevinnost je s nimi tedy často spojována, ale tím už se dostáváme k jejímu jinému významu, nebo rovnou ke dvěma:

Nevinnost a panenství

Někdy se "nevinnost" stává synonymem pro panenství (pro rozlišení ji v tomhle významu budu psát do uvozovek), a těžko říct, odkud to pochází (možná už ze středověku, kdy ji lidé dost brali vážně), ale nemůžu s tím než nesouhlasit. Zvlášť v dnešní době by dost ztrácela na smyslu, pokud by měla znamenat právě panenství, a to hlavně kvůli takovým těm třináctiletým holčičkám, které se "nevinnosti" stůj co stůj chtějí zbavit. (Ale proč tedy, když nevinnost je pozitivní? Tímhle významem by se stávala něčím negativním, možná nejen pro ně, a to je právě ta chyba.) Taky je zvláštní, že u kluků se to až tak moc nehrotí a o jejich "nevinnosti" se moc nemluví, ani se kvůli ní nerozhádávají rodiče novomanželů, nevedou se války atp. (nevím, jestli to někdy zacházelo až tak daleko, ale lidé jsou hloupí a tudíž všehoschopní). Ve stejně posunutém významu se také používá "neposkvrněnost" a "čistota"; člověk by si až připadal jako v reklamě na prací prášek. Jinými slovy - zatímco dosud jsme brali nevinnost jako čistotu duše (což už je samo o sobě dost přenesené), tady znamená "nevinnost" "čistotu těla", ale těch uvozovek je už nějak moc. A co když se to bere jako tělo a duše zároveň, ve smyslu, že když jsme udělaly něco prostřednictvím svého těla, automaticky jsme tím odepsaly i naši duši? Tím hůř, ne? Znamenalo by to, že dívka, která si poprvé něco zkusí, ať už z jakéhokoli důvodu (anebo právě na něm záleží, jestli se skutečná nevinnost vytratí???), už by nikdy nedostala šanci být vskutku nevinná, pokud by tedy předtím neměla zrovna s tím mužem svatbu, ale to už v dnešní době vážně moc nefunguje. (Mimochodem, ani jeptišky nebývaly moc "nevinné", a to je na tom to nejvtipnější.) A i kdyby se pak chovala sebelépe a nikdy nic doopravdy špatného neprovedla, měla by být ztracená?!? To by bylo dost nespravedlivé. Asi úplně stejně, jako kdybychom považovali nevinnost za něco, co se týká výhradně dětí, takže s úderem osmnáctých narozenin bychom o nevinnost přišli a celý život už by vedl do...
Tím bychom se ale zase moc ponořili do tématu dospělosti, takže zpátky k nevinnosti v přeneseném významu panenství: Na místě "nevinnosti" nebo čistoty a neposkvrněnosti ve smyslu panenství by měla stát "nezkušenost", protože to je aspoň pravda, dokonce u obou pohlaví. Možná se slovo "nevinnost" v tomhle významu stále ještě používá proto, že zní zkrátka tak nějak hezky. Anebo je to možná o to horší, protože lidé si myslí, že "nevinnost" je vážně něco špatného. Jenže co si málokdo uvědomuje, ona je totiž docela přirozená. My všechny jsme se tak narodily a žily jsme tak ještě pěkně dlouho, takže brát panenství jako něco špatného by bylo stejně absurdní jako odsuzovat východ a západ Slunce. Prostě to tak je. Panenství totiž není jen nějaká věc, kterou je potřeba zahodit; je to spíš stav nebo způsob bytí. (Jo, způsob bytí, přečtěte si Svůdcův deník od Kierkegaarda... Pokud se tedy nebojíte jazyka 19. století a nejhustějšího filosofa!) Takže je úplně jedno, jak s ním člověk - dívka - naloží, jen je chyba, když si lidé myslí, že to není něco přirozeného, spíš naopak, ale oba stavy existují, stejně jako východ a západ Slunce, takže je nesmysl soudit, co je lepší nebo horší, protože to prostě jenom je.
A když jsem psala o bílé barvě, nejpatrnější je to u svatebních šatů. Tenkrát ve středověku to jistě dávalo smysl, protože Evropu opanovalo křesťanství a panenství byl jeden z předpokladů, se kterým žena musela vstoupit do sňatku, a pokud ne, byla za to celkem krutě odsuzována. Tedy pokud jsem to správně pochopila, protože ono to určitě bude ještě složitější. V tom smyslu by tedy "nevinnost" mohla být víceméně na místě, ale nelze ji pak moc tahat do 21. století, kde drtivá většina Čechů křičí, že jsou ateisté, aniž by věděli, co to slovo doopravdy znamená. Tenkrát měly i svatební šaty mnohem větší smysl, pokud se s nevinností spojuje bílá barva (a zase je v tom ta čistota). Dnes je často v podstatě nesmysl mít bílé šaty, ale naštěstí to vydrželo jako tradice, aniž by nutně znamenala to, co ve středověku. Je to super - bílé šaty jsou nádherné, nemyslíte?

Chybou by ovšem bylo, jak už jsem psala na začátku, vnímat nevinnost pouze ve smyslu panenství (pokud nepočítáme situaci u soudu, tam má nevinnost zase ještě jiný význam), i když slovo "nevinnost" zní hezky. Mám někdy pocit, že to lidé už vážně myslí častěji v tomto kontextu. Pak by nevinnost v podstatě ztratila smysl a snížila by se na úplně jinou úroveň. Ale skutečná nevinnost, jak jsem o ní psala v první části, přeci má smysl. A je velice důležitá.

Dětská nevinnost

Teď je potřeba něčeho nebo někoho, aby tyto dvě části spojil do souvislého textu. Tím někým je Arthur Schopenhauer, který kdysi napsal (a teď se omlouvám, jestli něco zkreslím, ale přesně si to nepamatuji), že rozdíl mezi dětstvím a dospělostí je jen a jen v tom, že v dětství nám nepřekáží chtíč ve většině myšlenek, zatímco v dospělosti se těchhle zásahů z pohlavního života nemůžeme zbavit. A proto také Schopenhauer dětem tu nevinnost záviděl.
Tyhle 2 "nevinnosti" spolu dost souvisejí. Chtíč je něco, o čem jsem se v minulé části zapomněla zmínit, i když to tam vlastně všude je. Musím říct, že Schopenhauer měl pravdu, i když to podle mě značně přehnal.
V čem ještě však může spočívat dětská nevinnost?
Musíme se nutně dostat k dětství samotnému. Existuje tak 5 až 7 aspektů nebo rozměrů slova dětství oproti dospělosti - biologický, právní, rozumový aj., a myslím, že dokud se v každém z nich nepřepne stav "dítě" na stav "dospělost", pořád ještě skutečně dospělí nejsme. Když nám už bylo osmnáct, naše tělo je již dospělé, ale pořád jsme zvídaví a zajímá nás svět kolem, ještě nejsme úplně dospělí (ve správném slova smyslu). Když je nám čtyřicet a pořád se chováme nedospěle a skutečnost, že za sebe neseme zodpovědnost sami, je pro nás spíš problém, tak jsme taky ještě děti (ve špatném slova smyslu - tam už je to trošku chyba).
Dětství by do velké míry mohlo záviset na schopnostech vyplývajících z inteligence, která se s různým věkem mění. V tom je ale velký vliv vývojové psychologie, takže když se od ní na chvíli odpoutám (Piagetova teorie, schopnost zobecňovat, schopnost chápat ironii....), můžeme se naopak přesunout do filosofie. Tady je dětství absolutně kouzelné a klíčové a znamená, že pro nás svět ještě nezevšedněl, dokážeme se nad ním neustále znovu podivovat a bez ustání klást otázky s nedočkavým zájmem o odpověď. To je právě to hezké dětství, které by si lidé měli uchovat, ale problém je, že pro ně svět často zevšedněl ještě mnohem dřív, než si to souvětí přečetli. Lidé dělají obrovskou chybu - všechno berou jako samozřejmost. Ve skutečnosti je samozřejmé jen to, že za několik desetiletí budeme všichni mrtví. Jinak nic není samozřejmé. A právě děti dokážou to všechno ještě tak nějak ocenit.
V tom by mohla být ta dětská nevinnost. V údivu a zájmu, a také v tom jejich nevysvětlitelném kouzlu, že dokážou přemýšlet způsobem, který už v sobě dospělí chtíce nechtíce nikdy nevzkřísí. Obsahuje to příliš mnoho věcí na to, abych o tom mohla psát dál, ale je to obdivuhodná schopnost a myslím, že by bylo možné litovat, že jsme o ni v průběhu 2. desetiletí našich životů přišli. Vždyť bylo tak krásné věřit na Ježíška, tak krásné těšit se, až se ráno probudíme a budeme rodičům vyprávět sny, anebo naopak až půjdeme spát a oni nám budou číst pohádku - proč bychom jí nevěřili? Co všechno ještě patří k dětství skvělého? Takové to všudypřítomné štěstí a naděje, zářící oči, nezájem o peníze (zatímco dospělí jsou schopni udělat pro peníze cokoli sebehanebnějšího, úplně pryč od nevinnosti, jen aby ty peníze dostali. Co je lepší?) Je mnohem lepší vidět všude to hezké, než vidět všude to špatné. A zase, je mnohem lepší, když sedmiletá holčička vidí nějakého chlapce stejného věku a je jí jedno, kdo to je, jen ji zajímá, co právě dělá a jestli hraje nějakou hru, ke které by se mohla přidat. Ale o deset let později, když vidí sedmnáctiletá holka nějakého chlapce stejného věku, je jí jedno, co právě dělá, jen ji zajímá, kdo to je, jaké má oči, jestli je tam sám a další a další věci, ještě mnohem horší. A jsme zpátky u Schopenhauera.
Je však ještě něco, co nesmím v téhle části opomenout: Děti nemusejí být žádná nevinná stvoření. Dokážou být pekelně kruté, nesnesitelné, cílevědomé... Ale vážně, nevinnost ve významu první části tady také nemůže platit, protože dítě je po narození dítětem hlavně ve svém egoismu. Zvyklé, že se o ně rodiče starají a udělají pro něj všechno, co potřebuje. A jak roste, získává sice do jisté míry samostatnost a s ní i schopnost rozhodování, ale přesto se ještě chová tak, aby samo získalo nejvíc, je materialistické atp. Dokáže být velmi nenávistné, když není nablízku žádná autorita, a vlastně i když je. Děti jsou k sobě navzájem velmi zlé, a to nemluvím jen o šikanování na 2. stupni základní školy, které je téměř všudypřítomné, ale i o mnohem dřívějších projevech krutosti. Stačí jen mít sourozence, a každý z nich nechápe, proč mu v pohodlí překáží ten druhý, a tak se musejí nejdřív tak deset let mydlit, a přitom jsou vlastně oba v právu. Někdy nejsou úplně zlé, ale často se uchýlí i k takovým krutostem, že člověku zůstává rozum stát. Právě v dětství často děláme mnohem horší věci než po zbytek života, často ostatním ubližujeme (fyzicky nebo slovy) mnohem víc než ve vyšším věku, a pokud si takové zážitky pamatujeme, můžeme toho ještě dlouho litovat. A v tom nic nevinného není.
Je tedy snad dětská nevinnost skutečně jen v "neposkvrněnosti"? Čemu věřit?
Děti jsou hodně rozporuplné, že? Co si myslíte vy?

V tomto článku bylo nejsložitější se nad téma povznést a psát co nejobecněji a neosobně bez nějakého zkreslení zkušenostmi. Chtěla jsem, aby tahle úvaha mohla platit pro více lidí, ale nevím, zda se mi to podařilo. Otázky jsou tedy na vás:
1) Záleží nevinnost na tom, jak se člověk projevuje, anebo i na tom, co si skutečně myslí, cítí a skrývá uvnitř?
2) Jak podle vás souvisí nevinnost a dětství - jsou děti nevinné, anebo ani náhodou - v ohledu na oba úhly pohledu, o kterých jsem psala?
Obrázky jsem našla přes Google a v žádným případě jsem je nechtěla ukrást, jen jsem nějaké potřebovala pro ilustraci, takže kdyby si někdo stěžoval... Třeba tenhle je z http://www.cherrybam.com/angel-graphics.php:
Jak jsme viděli, nevinnost je dost silným tématem, a proto na nás dokáže zapůsobit i v umění. Proto nemohu opomenout album Century Child od Nightwish, které je mimo jiné na nevinnosti založené a jehož motto zní "Only Innocence can save the world." Já tomu věřím. V následujícím klipu písně Bless The Child také hodně jde o nevinnost, takže pokud se o ni zajímáte, doporučuji Vám podívat se - proto ho dávám až na konec, ne k poslouchání při čtení, na to je ostatně tenhle článek moc dlouhý, ale abyste se jím nechali strhnout taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KY KY | E-mail | 15. října 2016 v 13:09 | Reagovat

Toto je opravdu moc krásný článek :) krásně napsaný a naprosto souhlasím s Tvými/Vašimi názory :)

2 Alétheia Alétheia | 16. října 2016 v 22:53 | Reagovat

[1]: Děkuji moc... Tohle zahřeje u srdce. (o=0 Zjistila jsem, že si ten článek po těch letech vlastně už ani nepamatuji. Asi si ho přečtu znovu, abych věděla, v čem mohl být asi krásný. (o=0

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama