Dreams become true WITHIN TEMPTATION

19. listopadu 2011 v 0:46 | Alétheia |  In Tentatione
Omlouvám se za tu angličtinu v názvu, když právě tady chci začít prosazovat více latiny, ale bez angličtiny by to v otázce hudby nešlo. A také, hudba je to jediné, kde se angličtině odpustit dá, protože se zde vyjímá poměrně hezky.
Pouhých šestnáct písniček a místo, kde jsem stála, sice nestačilo k tomu, abych zemřela dokonalostí, ale přesto jsem byla díky splnění jednoho ze svých největších přání tak šťastná, že už bych klidně zemřít mohla.

Úvod - přeskočit
V roce 2008 jsem se na koncert Within Temptation nedostala. Je to jedna z těch chyb, kterých už bude člověk litovat do konce života, protože neexistuje nic, co bych měla raději (v otázce hudby, samozřejmě), než těchto 6 lidí, kteří mě neuvěřitelně změnili z člověka, který neposlouchá vážně vůbec nic, v někoho, kdo je přímo posedlý každým tónem jejich písní. A teprve po nich přišli všichni ostatní. Within Temptation byli moje první láska, a ať už budu v životě poslouchat cokoli, v mém srdci je zkrátka jiní interpreti nahradit nedokážou, i kdyby byli sebelepší. Na něco takového se nezapomíná. A také, ať už se jejich hudba změní jakkoli, vždycky se mi bude líbit.
A letos na jaře jsem najednou držela v ruce lístek na jejich koncert 21. 10. Bylo to tak vzdálené datum, že jsem ho skoro nedokázala považovat za skutečné - na rozdíl od nového CD, které se dalo poslouchat pořád dokola. Naštěstí doba mezitím utekla mnohem rychleji, než bych kdy čekala, a skoro jsem si ani nevšimla, kam ten čas zmizel. Najednou byl říjen a všechny ty sny, které se mi o jejich koncertu v průběhu roku zdály, nebyly nic v porovnání s tím, jak jsem se těšila v posledních týdnech. Dva dny před koncertem už jsem se nedokázala koncentrovat téměř na nic jiného a strach v onen den byl přímo nesnesitelný. Nikdy by mě nenapadlo, že se můžu bát kvůli takovým věcem, jako že nebudeme dost vpředu, nebudeme dost uprostřed, nebudeme dost brzy ve frontě před malými dveřmi Malé sportovní haly, a pokud ano, tak tam umrzneme zaživa... Ale přesto, jak je ten strach absurdní, docela mě opanoval a ve své nervozitě jsem se nedokázala soustředit už vůbec. Poprvé jsem zatáhla přednášku, protože nemělo cenu se tam dál třást, a šla jsem si domů sbalit věci a namalovat oči na tmavě šedo...
S příchodem do fronty se zdálo, že se moje obavy do puntíku vyplní, samozřejmě tu už čekalo několik desítek lidí. Jenže vskutku žádná jiná skupina by mi nestála za to, aby mi na tom tolik záleželo. Postupně jsem se uklidnila, když jsme začali přemýšlet, které písničky by mohli hrát a co je jejich obsahem. Tehdy už čas běžel rychleji a za chvíli jsme se dostali dovnitř. Doběhli jsme do druhé řady - sice to nebylo moc uprostřed, ale stejně šlo o nejlepší místo, na kterém jsem kdy stála. Nejhorší byla poslední hodina čekání - o to víc, že jsme vlastně ještě nečekali na Within Temptation, ale na předkapelu.
Předkapela - přeskočit taky
Naštěstí přišli opravdu v osm, jak měli. Nesli jméno Triggerfinger a upřímně řečeno, ještě jsem nezažila horší předkapelu. První dojem byl, že jsou snad živoucím vtipem - přišla trojice gerontů, zpěvák jako by byl už jednou nohou nad hrobem a ostatní dva ho věkově pomalu, ale jistě doháněli. Celý koncert pak působil, jako by se ta trojice zoufalců snažila ostentativně dokázat, že vlastně ještě vůbec žádní zoufalci nejsou a "mají na to". Nevím na co, jejich písničky se mi nelíbily, ale nemůžu je ani kritizovat vzhledem k tomu, že je neznám. Kvůli tomu mi jen připadaly všechny stejné - a až přespříliš zdlouhavé, protože když člověk čeká na uskutečnění nejhezčích snů, nikdo si nemůže myslet, že ho pobaví partička rockerů, kteří jsou zhruba o 40 let starší, než je průměrný hudebník takového žánru. Textům jsem nerozuměla, a když se nám zpěvák pokoušel sdělit něco mimo písničku, nerozuměla jsem mu o nic lépe.
Poměrně blízko vpravo od nás visely obrovské reproduktory, takže jsem se většinu času pokoušela uchránit své pravé ucho od toho hluku a šetřit si ho pro Within Temptation. A to je to, co mě na předkapelách nejvíc rozčiluje: Jako by se snažily kompenzovat skutečnost, že "na to vlastně moc nemají", přehnanou hlasitostí. (Asi jako když si koupíte nějakého malého psa, který štěká na všechny sousedy v dosahu.) Zatím jsem zažila v podstatě jen nepoměr mezi tichým hlasem zpěváků a hlasitými nástroji. Triggerfinger však tolik zesílili všechny nástroje, že pak nejen duněla země, ale dokonce i můj jícen, a to není nic příjemného. Doposud byly předkapely jen nutné zdržení, ale tahle už by se dala dokonce označit za utrpení vlekoucí se tři čtvrtě hodiny. A nejen to; tihle tři chlápci dokonce vyvrátili Barneyho (a moji) teorii, že muži v obleku jsou vždycky aspoň trochu sexy. Tihle byli dost odrazující, to člověka vyděsí. Možná to bylo schválně, protože jejich obleky působily trochu dojmem, jako by patřily k cirkusovým kostýmům.
Můj nejvřelejší potlesk následoval ve chvíli, kdy konečně opouštěli jeviště. A nerada bych si to jen představovala, ale myslím, že ani ti lidé kolem nás z nich nebyli příliš nadšení. Jeden by řekl, že před koncertem symfonického roku vystoupí předkapela s něčím podobným... No ale přesto mohlo být hůř.
Bylo asi 3/4 na 9 a Within Temptation měli přijít za půl hodiny. Konečně se začalo jeviště měnit. Někdo odkryl bicí nástroje a my jsme s potěšením zjistili, že jeden z bubnů má z naší strany svou kulatou plochu potisknutou výjevem z komixu The Unforgiving. Někdo ladil nástroje a taky se testovaly reflektory, zatímco napětí pořád rostlo. Taky se konečně zatáhly závěsy v zadní části pódia - byl na nich vyobrazený onen symbol fénixe...
A pak to konečně začalo. Vůbec jsem nečekala, že bude koncert tak velkolepý. Ale když se závěs opět roztáhl a na pódiu stále nikdo nebyl, plátno potemnělo do černé a pozvolna se na něm bílou (tím krásným, ozdobným písmem, které nemůžu najít, ale pokud znáte název fontu, napište ho do komentářů, prosím!) psala dvě slova:
Mother Maiden.
Ještě nikdy jsme neviděli první z krátkých filmů raději. Začali jsme doslova šílet a trvalo nějakou dobu, než jsme se uklidnili, abychom slyšeli, co Mother Maiden říká. A jak se její řeč blížila ke konci, napětí se znovu stupňovalo. Poté, co zašeptala své jméno, uslyšeli jsme první tóny Shot In The Dark. Další vlna jásotu se rozplynula v Sharonině slovech, že byla ponechána venku jako proklatý kriminálník... Pět hudebníků už na pódiu stálo a Sharon - samozřejmě v bílém plášti z klipu Sinéad, který měla přes černé korzetové tričko a černé kalhoty - vystoupila po několika verších, aby nás ubezpečila, že teď bojuje válku, čímž si vysloužila další ukázku davového šílenství. Naplno pak vypuklo se začátkem prvního refrénu. Všichni jsme zpívali "still I´m hoping that somehow"...
A nic není tak dokonalé, jako když jste uvnitř. Při tom všem. I kdybych se sem pokusila nacpat video z YouTube, nic vám neřekne a kvalita bude ještě slabší než mizerná. Pokud jste tam byli, moc dobře víte, jaký je to pocit, a jestli jste tam nebyli, pak si tím zkrátka buďte jistí - nic není tak intenzivní.
Moje fotky nestojí za nic, takže je sem budu kopírovat z několika stránek, na které samozřejmě odkážu. Tahle neumožňuje si je ukládat, tak ať si je klidně nechá. O něco horší jsou pak na Coolture, no a samozřejmě nemohu opomenout stránku Towards The End, oázu nás všech, pojmenovanou podle jedné z nejúchvatnějších písniček... Je tam tolik fotek, že ještě ani nemám všechny.
Ani nám nedali moc času na potlesk a už začala In The Middle Of The Night. Netušila jsem, že je Sharon tak nesmírně živá - jako by z ní sršela energie, nikdy nesetrvala na jednom místě déle než půl vteřiny a jako by po pódiu skoro létala. Kromě toho se na konci každé písničky elegantně uklonila tím svým roztomile tanečním způsobem, až jsem v duchu naprosto jasně věděla, že ji musí mít rád každý. Byla absolutně okouzlující.
Na všech třech kytaristech jsem oceňovala, že si v průběhu písní měnili místa a mohli jsme si tak užít pohled všech. Robert nepřijel, a i když je mi to i nadále líto, Stefan byl stejně skvělý jako Ruud a Jeroen a ze všech tří jsem se málem zcvokla. Bicí stály přímo proti nám, ale přesto za nimi Mike nebyl moc vidět, a Martijna jsme si bohužel neužili vůbec, protože klávesy byly pochopitelně na druhé straně pódia, kam jsem skoro nedohlédla.
Následující písničkou byla stejně jako v albu Faster. Nyní se na plátně objevily scény závodu aut, z nichž jedním byl samozřejmě černý sporťák s malbami z The Unforgiving. Zaujalo mě to, ale abych řekla pravdu, moc jsem ten závod nesledovala. Trochu se mě zmocňovaly obavy, že koncert uteče příliš rychle - Faster - protože tohle byla už třetí písnička a dokonce ve stejném pořadí jako na desce.
I když mi předtím připadalo, že jsem Faster slyšela už mockrát a zas tak dobrá není, takhle naživo je to něco úplně jiného. Před refrénem zazpívala Sharon "Faster" jen pětkrát a přesně takové změny dodávají život, na rozdíl od pořád stejných studiových nahrávek, takže si všechny tóny pamatuji nazpaměť. Ale pro tohle člověk snad žije...
Aby toho nebylo málo, následovala Fire And Ice. Šlo to tak rychle! Ale tahle píseň je možná z The Unforgiving nejlepší, a tak jsem obavy hodila za hlavu a snažila jsem se užít si ji naplno. A je nepopsatelně nádherná. Nejprve se na projekčním plátně objevila nebesa, na nichž stáli andělé v brnění, ten jeden měl ženskou tvář a odvrátil ji a další výjevy byly zkrátka vším, co si představím, když se řekne Within Temptation. Kéž by k nim měl člověk přístup kdykoli, protože vzpomínky nejsou ani zdaleka tak detailní... Soustředila jsem se hlavně na smyčce a klávesy. A miluji ten přechod z klidu prvního refrénu do důrazných bicích druhé sloky, tak nečekaně a tvrdě, "closer to insanity". Tahle písnička je absolutně úžasná. "The skies are all falling, I'm breathing but why? In silence I hold on..."
... A k tomu musím dát video - je docela dobré:




















Jen ještě dodat, že se strašně stydím za to, když diváci nevědí, kde písnička končí a tleskají předčasně. To je skoro tak zlé, jako když tleskají do rytmu a rytmus se jim ztratí... No, vlastně nevím, co je trapnější.
Jak už video napovídá, následovala Ice Queen! Konečně jedna z těch starších - a nesmrtelných. I když jsem ji poslouchala už tolikrát, teď měla obrovskou sílu a navíc mě uchvátilo, jak za nimi na plátně sněžilo a objevily se špičky vysokých hor... Miluji sníh!
A u starších alb ještě zůstáváme, protože po návratu k Mother Earth jsme se přesunuli do The Heart Of Everything a začala The Howling. Naše vytí se ozvalo zhruba v okamžiku, kdy se za Sharon objevilo logo Spellborn.
U The Heart Of Everything jsme ještě zůstali, protože následovala Our Solemn Hour. Sharon na chvilku odešla a ozval se starý známý projev (obyčejně bývá v písničce, teď jím píseň začínala a zdál se mnohem delší a my mnohem šílenější nedočkavostí). Abych řekla pravdu, Our Solemn Hour byla od začátku, kdy jsem THOE poznala, jedna z mých nejoblíbenějších. Stejně má však největší moc, když Ducha svatého vzývá několik tisíc lidí najednou. Sharon se vrátila v černém plášti až k zemi (tedy myslím) a touhle písničkou mě naprosto dostali.
Ale to není nic oproti té další. Vím, že je asi nejznámější, a tak působí hloupě považovat ji i za svou nejoblíbenější, ale je to zkrátka jedna z těch, které znám nejdéle, a melodie je prostě nejlepší. Ozvaly se první tóny Stand My Ground a já jsem málem zešílela radostí. Zajímalo by mě, kolik nás tam takových bylo... Věděla jsem, že ji musejí hrát, ale co kdyby náhodou ne...? Každopádně, teď jako by se všechno ve mně naplnilo a byla jsem nejšťastnější člověk na světě, a od té chvíle ten pocit dlouho nekončil.
Objevily se mrakodrapy, které vytrvale zaléval déšť, Sharon si svlékla plášť a někdo ho odnesl. A pak se rozpoutaly bicí... Tolik tuhle část zbožňuji.
"I just know there's no escape now, once it sets its eyes on you..." I tohle zpívala Sharon v jiném rytmu a hrozně jsem si ty změny užívala. Tohle snad museli zpívat všichni. S prvním refrénem jako by se spustila další vlna extáze. Další změnou bylo zejména snižování v "I will always Stand My Ground", po kterém nás Sharon vyzvala, ať zpíváme všichni - a určitě jsme ji uposlechli. Poslední (tedy předposlední) refrén byl ještě mnohem silnější. Málem jsem se rozplynula. Celou tu dobu za hudebníky šlehaly působivé blesky na temně modré obloze... A já se to vydám najít na YouTube.




















... A zase tleskali moc brzy.
Pak začala zkrácená verze druhého krátkého filmu, Sinéad. A samozřejmě následovala její písnička. Tentokrát byly scény z diskotéky prodloužené a na plátně se pořád tančilo, dokud nezačala cákat krev. To je tak hustá část...
"I've been drowning in sorrow, chasing tomorrow, running away..."
"I'm telling you, you will like it, I know..."
Tohle je bezpochyby nejznámější písnička z nového alba. Jsem ráda, že s ní měli takový úspěch, ale pořád ještě nejsem spokojená, že ani ne tak u nás, jako v zahraničí. Proklatě, musíme je podporovat a šířit ještě mnohem, mnohem víc...!
"What Have You Done now?"
Moc a moc se mi líbil tón, jakým Sharon zazpívala "Would you mind if I hurt you?". Text téhle písničky je tak drsný, že mě pořád znovu a znovu dostává.
A teď pozor - tady je Jeroen:
Za prvé jsem tak trochu posedlá baskytaristy, a už jen proto ho mám ráda, a za druhé mě dostává, že jsem ho nikdy neviděla usmívat se. Ani na fotkách, ani v klipech (no tam by se to asi nehodilo..), ale ani na žádném záznamu z koncertu. Ale tolik pozitivní energie se přeci nedá přejít s kamennou tváří, ne? Nedokázala jsem tomu uvěřit, a tak jsem ho jednou schválně dost dlouho pozorovala, když stál přímo před námi. Snažila jsem se odprostit od toho, jak hraje, a soustředit se jen na jeho tvář... A možná po půl minutě jsem vážně spatřila něco jako náznak úsměvu. Byl nepatrný, slabý a téměř hned zmizel, ale z tohohle se Jeroen nevykecá. Přistihla jsem v něm tu lidskost a měla jsem radost z toho, že to dokáže... Není roztomilý?
A teď - to mě podržte - on se umí usmát i široce. Protože tahle další fotka z TowardsTheEnd určitě není fotomontáž. Usmál se naplno a já jsem to neviděla! Chjo... Ale stejně, příště se na něj budu koukat mnohem déle.








































Vlastně nevím, jestli to bylo při What Have You Done, možná až při Iron, která následovala. A možná taky ne a už se to nikdy nedozvím, ale Jeroen se umí usmát. A chtěla bych mu za to poděkovat...
A jak jsem řekla, Iron, vracíme se do The Unforgiving. - "Oh, damn, the war is coming, oh, damn, you feel you want it..." Sice bych víc uvítala Where Is The Edge, ale i tak jsem si Iron užila jako nikdy předtím. Scény představovaly tvrdě bojujícího muže (a to i ve smyslu nějakého pátrání v symbolech 3 kruhů), který potom zachránil nějakou ženu v zapadlé uličce od něčeho strašného (nebo spíš někoho), a co víc, když v mezihře Mother Maiden zopakovala svůj slib, její slova se postupně objevovala na obrazovce.
"You can't live without the fire..." To zvýšení posledního refrénu je super.
A následovala Angels, diváci začali jásat už při první vteřině, kdy se na plátně objevilo auto bez střechy z docela děsivého a překrásného klipu téhle neméně nádherné písničky. Ty výšky jsou obdivuhodné, takže si Sharon zaslouží mnohem delší potlesk... A mnohem víc plyšáků létajících vzduchem. Příště na to budu myslet.




















































A další písničku musím taky najít na YouTube, protože ji mám nejradši z alba The Unforgiving. Jmenuje se poměrně jednoduše Lost, ale je jako jediná na 3 doby (vlastně šestiosminová) a takových si moc vážím. V současnosti se ji učím hrát na klávesy, ale s notami z internetu je ten problém, že jsou v nich spousty chyb, a když jsem se snažila přepsat si ji po svém, shledala jsem, že ty šestnáctinky, které jsou pro elektrickou kytaru normální, moje prsty nějak nezvládají... Tady to sólo hraje Stefan, nebo alespoň první polovinu.
Takže dost keců a Lost... Našla jsem jen spojené s následující písničkou, Deceiver Of Fools, takže tady je, a uprostřed dlouhá pauza, kdy to vypadalo, že už snad odejdou!:

























Nejvíc se mi líbí výkřik "Help me, I'm buried alive!" na konci refrénu. I výjevy na plátně se týkaly pohřešované osoby, nějaká žena ji hledala, ale jen ze svého bytu pomocí telefonu a různých dokumentů... Ze zoufalství si dokonce v jednu chvíli přiložila pistoli k hlavě. No teda...
A Deceiver Of Fools je zase jedna z těch starých známých z doby Mother Earth. Bohudík je také o něco delší, než písničky obvykle bývají. A znovu musím vyjádřit údiv nad Sharoniným hlasem - takové výšky jsou vážně úžasné.
Potom začala Mother Earth, kterou by snad také nemohli vynechat. Je to úplně první písnička, kterou jsem znala, a myslím, že rozhodně Within Temptation vystihuje a stojí za to. A kromě toho také za zamyšlení, protože přesně takhle se dá příroda chápat a ctít. Tak proč se o tom hádat?
K Mother Earth byly použity nádherné vizualizace plné stromů a vody a přírody... Třeba to někde najdu...?




















... Sice to není nejlepší video, ale aspoň je tam Mother Earth celá. Taky můžete uprostřed vidět Sharonin tanec.
Myslím, že tuhle písničku už jsme si všichni užívali co nejvíc, protože jsme tak nějak tušili, že už to končí. Nejspíš to bylo po jejím konci, kdy se všichni seskupili uprostřed pódia, chytili se za ramena, uklonili se a rozběhli se až na okraj, jako by chtěli skočit do publika. Vypadalo to sice legračně, ale moc jsem se bála, že vážně zmizí a nedostaneme jediný přídavek. ... Nebo snad byly přídavky oba, Deceiver Of Fools i Mother Earth? To snad ne...!
... A oni vážně odešli z pódia, ale určitě jsme hodně tleskali a řvali jako zvířata, a když se to táhlo několik minut (možná, tehdy člověku všechno připadá dlouhé), začali se pozvolna vracet ke svým nástrojům. Na plátně se objevil další anděl v mracích a stal se úvodem pro Stairway To The Skies. Ano, ta by asi měla zaznít... A stejně jako je poslední v albu, uzavírala i koncert.

































































Sharon před odchodem slíbila, že příští léto přijedou do ČR znovu. "You promised to return to me and I believe", takže se začínám těšit už teď, a ať se stane cokoli, musím je vidět znovu...
Ale ještě než úplně odešli, slyšeli jsme z leva z přední řady rozruch. Sice jsme tam nedohlédli, ale jak se blížil, bylo to najednou jasné - Sharon procházela před publikem a podávala lidem ruce. V tu chvíli člověk nedokáže ani moc přemýšlet, a ne že by to nějak pomohlo Prostě najednou stála před náma a asi půl vteřiny jsem ji držela za ruku a díky tomu bezpečně vím, že je skutečná a nechci to vědomí zapomenout, je hmotná a vážně existuje, za předpokladu, že existuje i svět okolo. Nevěřila bych, že bude kdy stát tak blízko. Ale hlavní je, že se pořád usmívala. I přesto, že se ti lidé, všichni včetně mě, chovali jako zvířata. To je na koncertech strašně nebezpečné, ztrácíme naši lidskost výměnou za několik písní, které nás přivedou do vytržení, protože je nepopsatelně dokonalé slyšet je naživo, ale máme vůbec právo chovat se tak, jak se chováme? Útočit na těch několik umělců, jako by byli potrava pro dionaeu? Já nevím...
Každopádně Sharon obdivuji za to, že tohle vůbec dokáže. A zajímalo by mě, jestli to dělá proto, že chce, anebo proto, že musí.
Ale jako skupina absolutně zaneprázdnili moje myšlenky na dalších několik dní, a tak je ostuda, že jsem se k tomu článku dokopala až teď. Fotky došly a už je příliš pozdě...
Dobrou noc a sladké, symfonické sny!
Alétheia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama