Irvin D. Yalom: LÉČBA SCHOPENHAUEREM

17. října 2011 v 23:15 | Veritas |  Libri
Dnes jsem dočetla více než třísetstránkový a velmi obohacující psychoterapeutický román od chvályhodného autora Irvina D. Yaloma... Ze Spojených Států, bohužel. Znamená to, že v jeho knihách musíte přetrpět americké vlastenectví, nabubřelé sebevědomí, zvýšený důraz na sexualitu a naivní optimismus?
Kupodivu nemusí. Po Lžích na pohovce, loňském dárku od Ježíška, jsem po návštěvě naší knihovny, šťastné náhodě a více než třech týdnech čtení s podivením zjistila, že je Léčba Schopenhauerem vlastně lepší. Ovšem, nic subjektivnějšího jsem tady snad ani napsat nemohla, ale mám k ní mnohem silnější vztah, abych užila slovní spojení tolik obvyklé v terapeutické skupině. Sice je i skupina taková ta ošklivě americká záležitost, se kterou bych nechtěla mít v reálném životě nic společného (zpovídat se před více než jedním člověkem - ó, proboha!), avšak nutno přiznat, že mě upoutala. Sice se možná Léčba Schopenhauerem nečetla tak automaticky, ale ono by to asi ani nešlo. To kvůli filosofii. Což je také pochopitelně důvod, proč si této knihy cením více než Lží na pohovce.
Shrňme to, ať můžu pod čárou psát pro ty zvědavější z Vás (kteří se tu pravděpodobně ani nenaskytnou). Kdysi, před tím prosincovým vymazáním disku, a vlastně v době, kdy jsem ještě počítač považovala za svůj, jsem si vedla užitečný literární "deníček" (to snad ne, jen už ne tohle slovo! ... Ale skoro sedí), kde jsem knihy "ohvězdičkovávala", přesně jak to můžete udělat s tímhle článkem. Pro dnešní den by Léčba Schopenhauerem dostala * * * z pěti možných - nepodceňovat, to je hodně dobrý výsledek. Aby ne, v poslední době nemrhám časem s žádnou špatnou knížkou...
Protože žijeme jen okamžikem mezi dvěma věčnostmi nicoty.

Ať už je to Yalomovou schopností udělat svou knihu čtivou, anebo tématem samotným, zkrátka si jí cením. O to víc, pokud se v knize umírá. A bez otázky smrti by Léčba Schopenhauerem nemohla existovat. Než se tím nechtěně dostanu k samotnému příběhu, chtěla bych tu zanechat ještě poslední vysvětlení: Když u knížky brečím (což se mi stává často, protože jsem sentimentální; rozhodně mě nečekejte brečet u televize!), zapůsobila na mě víc, a tím pádem na ni nechci ani nemůžu zapomenout, stejně jako mě to nutí podělit se o ni s ostatními potenciálními nadšenci, doporučovat ji až do skonání světa a podobně. A když se dneska na konci dvojitě umíralo a já jsem také dvakrát brečela, po dlouhé době, napadlo mě, že bych si měla knížky začít zapisovat znovu.
Pak jsem si vzpomněla na předchozí blog, kde jsem je vůbec doporučovat nestíhala.
Pak jsem si vzpomněla na tenhle, kde se od dubna nic nezměnilo, snad jen předchozí článek pokrylo ještě víc neporušeného prachu. ... A proč vlastně nepsat o knihách tady? Bylo by to alespoň něco. Vzhledem k nejistotě ohledně volného času - buď je ho přespříliš, anebo je to pouhá iluze - by bylo možné se vždy po přečtení knihy donutit alespoň na chvilku na ni zavzpomínat zde. A proto vlastně píšu, i když jsem to tu ještě ani trochu nepřekopala k obrazu svému. Možná že to dva měsíce vydrží(m(e)). Možná, že zítra celé tohle místo pohřbím pod tlačítkem "Smazat". A možná si tohle ani nikdo nepřečte, takže to nebude nikomu vadit.
Zpět k Schopenhauerovi. Najdete ho nejrychleji přes Google pod vysvětlením "filosof pesimismu", což jsem si neověřila, ale tak nějak s tím počítám. Samozřejmě byl však mnohem více. Jako člověk nemilovatelný a jako filosof nedocenitelný. A já mám problém s tím, kterou stranu mince si vybrat - dvě skutečnosti, jež se navzájem naprosto vylučují. Budu o tom muset ještě dlouho přemýšlet a diskutovat...
Když na prvních stránkách psychiatr Julius Herzfeld zjišťuje, že mu kvůli melanomu zbývá poslední rok života, málem se z toho sesype, neboť do této chvíle viděl smrt jen zvenčí jakožto nutnou součást problémů jeho pacientů, kterým pomáhal se s ní vyrovnat, ale ani v nejmenším dosud nepomyslel na tu svoji. V tu chvíli jsem k němu cítila naprosté antipatie, protože je pro mě smrt jedním z nejdůležitějších životních faktorů - proč jinak žít, pokud bychom neměli zemřít?
Následuje však okamžik, kdy se doma v knihovně vyrovnává s touto šokující informací po svém - začte se do Nietzscheho knihy Tak pravil Zarathustra, kde Yalom opisuje onu nutnou myšlenku, "zda bychom byli ochotni do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který jsme žili - protože právě tak plně jej máme žít." Mimochodem, z jedné hodiny filosofie můžu potvrdit, že jedna z nejdůmyslnějších představ pekla je právě tohle, neboť průměrný člověk 21. století, sedící u notebooku, těžko žije obzvláště hluboce a správně, a proto by při vstupu do pekla dostal otázku: "Co jsi v životě (u)dělal / dokázal?"
"Vyhrál jsem sedmnáctý level v internetové střílečce a viděl jsem všechny díly Simpsonových..." odpověděl by můj bratr.
"Vážně?" protáhl by ďábel. "Tak to dělej navěky." *lusk* a byl by z něj nikdo napořád, bez možnosti změny. Kruté, že?
Tak, to byla trochu ponaučení, ale teď dál.
Julius zjišťuje, že ho práce psychoterapeuta dostatečně naplňovala, a po několika týdnech vzpamatovávání s rodinou se rozhodne kontaktovat svůj nejneúspěšnější pokus o léčbu - bývalý pacient Philip Slate k němu chodil tři roky a za celou tu dobu se jeho erotománie nezmenšila ani o kousek.
Zvláštní je zde otázka proč. Julius později několikrát vysvětluje něco o "dodatečném uzrání" - fenomén, kdy léčba může pacientovi pomoci až po létech od opuštění terapie. Philip už zvládá žít tak, jak by chtěl - utopený ve filosofických spisech a bez žen - ale změnilo ho něco jiného: Schopenhauer. Jinak však zůstal stejný - jako člověk nesnesitelný, odtažitý, nedůvěrný a nesdílný; emoce jsou mu téměř cizí a nikdy neudržoval s nikým normální, ani přátelský vztah. Problémy se týkaly i jeho rodičů, což je další věc, která ho k Schopenhauerovi připodobňuje - ti dva jsou jako dvě různá vtělení téže duše, každá myšlenka a každé přesvědčení, která pochází z Schopenhauerových knih, je Philipovi stoprocentně vlastní. Od závislosti ho osvobodilo to, že se dal na ryze duševní cestu a naučil se nahlížet na život a svět přesně jako tento filosof (* únor 1788), jehož skvěle shrnutý život prokládá v krátkých kapitolách střídavě děj knihy. Philip slíbí Juliovi také Schopenhauerovu pomoc, protože si domyslí, že psychiatr umírá, ale výměnou potřebuje hodiny supervize od něj, neboť se sám stal - jaký div! - terapeutem (ovšem z úhlu filosofie). Julius souhlasí pod podmínkou, že se Philip musí účastnit jeho terapeutické skupiny, aby se konečně naučil navazovat mezilidské vztahy, porozumět jim a hlavně přestat pohrdat lidmi (a dávat jim to tolik najevo), což měl za následek nedostatek lásky rodičů - stejně u Philipa, jako u Arthura Schopenhauera.
A tady se dostává k roli šestičlenná a vysoce funkční skupina, v níž čtenář z našich končin sice musí místy projevit trochu shovívavosti, avšak mnohem častěji se zde objevuje ohromení nad tím, jak úžasně ti lidé vlastně mohou pracovat spolu. Poslední hodnotný rok Herzfeldova života odtikává a týdny míjejí... A my si pochopitelně můžeme užívat pohled na úchvatné změny v duši každého člena skupiny (stejně jako další důkaz toho, jaké jsou ženy mrchy), ale to bylo ode mě zase subjektivní.
Doporučuji všem. Ne všem, kteří se zajímají o psychologii, ale prostě všem, protože stejně jako u medicíny mám za to, že psychologie nemůže člověka nezajímat - týká se nás všech - stejně jako všichni máme tělo, všichni máme i duši. Snad jen lidé, kteří nečtou, mají mé lítostivé požehnání a nebudu je otravovat.
A na závěr několik výroků Schopenhauera, které nechci zapomenout... O jeho filosofii se rozepisovat nemůžu, protože už teď je později než dávno minulé pozdě.
  • "Nadaný člověk je jako střelec, který zasáhne cíl, jejž ostatní nezasáhnou; génius je jako střelec, který zasáhne cíl, jejž ostatní nevidí." - samozřejmě bezpečně věděl, že je génius. A ještě samozřejměji měl naprostou pravdu.
  • "Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti." - opakování téhož, o čem jsem už psala: Nepromarňujte svůj čas! (Jako jsem to dělala spoustu let dětství.)
  • "Vělká utrpení způsobují, že jsme ta menší sotva s to pocítit, a naopak, v nepřítomnosti velkých utrpení nás trýzní i ty nejmenší mrzutosti a nepříjemnosti." - o tom jsem se již přesvědčila dostatečně.
  • "Měli bychom stanovit hranici svých přání, držet na uzdě své touhy a potlačovat svůj hněv, vždy dbalí skutečnosti, že jedinec může získat jen nekonečně malou část věcí, které stojí za to mít." - zapomněla jsem napsat, že se některými svými myšlenkami blížil buddhismu. Tak to píšu teď. Nuže, život je utrpení kvůli té zničující touze, jež nemůže být nikdy uspokojena, protože po dosažení chtěného přichází zklamání a touha se vrací se stejnou intenzitou. Jen smrt je vysvobozením z tohoto kruhu štvaní.
  • "Snesu představu, že zakrátko snědí moje tělo červi, ale z představy profesorů filosofie okusujících mou filosofii mi běhá mráz po zádech." - úsměvné? Ale já ho chápu, a proto jsem zde také nechtěla jeho myšlenky nijak zvlášť zkreslovat vlastní nedokonalou interpretací. Jen mi dovolte poslední zásadní informaci: Kniha obsahuje i poselství, že bez Schopenhauera by Freud nebyl Freudem, neboť Arthur přišel s tolik neuvěřitelně otevřenými (na tu dobu!) postřehy o ovládání pudy o čtyřicet let dříve, než to Sigmundova psychoanalýza vysvětlila nevědomím. (Přesto mám ráda oba a nechci se s nikým hádat!)
Nejpůsobivější je opravdu poslední "Schopenhauerova" kapitola o smrti, kde nám nabízí několik náhledů, proč se lidé smrti bojí, a všechny je rázem zamítá. A já s ním tolik, tolik souhlasím...! Otevírá zde otázku vědomí oproti strachu z neznáma a strachu ze zla a jako jeden z mála lidí se vskutku nebál a naplnil své poslání.
Shrnutí shrnutí, Yalom je cápek a tenhle příklon do filosofie je v jeho knize - nebo i životě - obrovskou výhodou. A poslední, odůvodňující větu si domyslete sami.

Věnováno Tomovi
... protože než bych mu o tom napsala,
uplyne věčnost
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 1. května 2012 v 9:44 | Reagovat

Ahoj, uz si to ctu podruhe a chtel bych Ti slozit poklonu. Moc hezky napsane!

2 Alétheia Alétheia | 8. května 2012 v 17:42 | Reagovat

Ahoj, četla jsem Tvůj komentář poprvé, ale vážně mě potěšil. Moc Ti děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama