Jak Alissa mluví o veganství

Čtvrtek v 13:07 | Fronésis |  Cogitatia
Tohle video mě hodně potěšilo. Už nějakou dobu jsem chtěla napsat článek o tom, jak (u)dělat v životě něco opravdu smysluplného, a nakonec to asi není potřeba, protože ona to v tomhle videu shrnuje moc hezky. Takže se povinně podívejte - a budete muset myslet trochu anglicky (a rychle):


... Dostává mě, jak moc je v tom všem rozumná. Tak nějak s ní souhlasím asi ve všem, čemu jsem z toho porozuměla. (o=0
 

Dream Too Much

30. září 2017 v 22:29 | Alétheia |  Diligo
Nic naplat, dáme si tu mamču s depresivní strukturou osobnosti ještě jednou. (o=0

Amy Lee - Dream Too Much:




Sen plný rasismu

27. září 2017 v 11:22 | Alétheia |  Somnia scribenda
Normálně bych se dneska nezdržovala psaním blogu, ale zdál se mi sen, který na mě silně zapůsobil, a tak bych ho tu chtěla zaznamenat.
 


Rok.

26. září 2017 v 22:52 | Alétheia |  Cogitatia
Dneska, teď, plus mínus dvě hodiny (spíš teda zpátky) je to přesně rok, co jsem začala psát diplomku. A nejhorší na tom je, že jsem ji ještě pořád nedopsala. Oo=

Něco bude

17. září 2017 v 21:58 | Alétheia |  Diligo
Tak jsem koukala, že mi YouTube předhodilo Imperfection. V docela příhodnou dobu, možná. U Evanescence mám už celá léta pocit, že kašlou na všechno. (o=0 I když, kdybych měla miminko, asi bych taky už kašlala na všechno. Těžko říct. Takžeee... Jsem si říkala, že by bylo hezké sem ten klip přidat prostě proto, že Evanescence vydají nové album, o kterém ale vlastně není korektní říkat, že je to nové album, nýbrž nějaké projektové album či co. - Svým způsobem další kašlání na všechno, není-liž pravda? (o=0

Ale Imperfection je nová a já se na ni nezlobím, i když mi ten klavír na začátku připomíná něco jiného a už dávno známého. Stejně jako určitá sekvence melodie před posledním refrénem - lidi, no tak, tohle už tady jednou bylo, přiznejte si to... (Konec Your Star, ale pšššt!) Nicméně ty smyčce a ta jedovatost té písničky jsou vskutku moc příjemné. Užijte si to:

Evanescence - Imperfection:



The Eagle Flies Alone

11. září 2017 v 17:36 | Alétheia |  Diligo
Potřebujete trochu uřvané a nezaměnitelné Alissy? Já jo... Vždycky, když mám vztek, tak Arch Enemy jsou nejlepší volbou. A před několika dny vydali nové album. Které jsem ještě ani nestihla docenit. Chci sem prostě jen tak nacpat tenhle klip...:

Arch Enemy - The Eagle Flies Alone:


... Čím víc se na to dívám, tím víc... Nemůžu si pomoci, ale je to prostě úžasně efektní. (o=0

Citace měsíce XI

4. září 2017 v 14:27 | Fronésis |  Legenda
Dnes sem s potěšením přidávám další poezii. Autorem je Filip Gülsen, jehož sbírku Láska už není, co nikdy nebyla mi půjčil Tom, čímž mu nesmírně děkuji. Tahle básnička mi teď totiž dělá velkou radost. Líbí se mi sebevražedná poezie, a navíc se to hodí k tomuhle designu blogu.

Nuže...

"I když tvé oči jsou andělské

Ne, nechci už zažít lásku jako trám.
Chci na trámu viset a pokud možno sám..."

(Gülsen, 2016, str. 32)

Skvostné, že? (o=0

A dnešní řešení dilematu - suicidovat, či nesuicidovat?
Suicidovat.

Hezké pozdně letní dny.
Fronésis

Je to tady, je to tady!!!

1. září 2017 v 22:03 | Veritas |  Diligo
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!

... Těšili jste se na EP The Solace System od Epiky? A taky jste zapomněli, že je dnes 1. září? Nebo spíš že se to právě 1. září týká???

Tak já jsem se právě málem zcvokla dokonalostí nad Architect Of Light, na kterou jsem se nejvíc těšila. Nuže, pro dnešek je to jasné - nesuicidovat, nýbrž poslouchat pořád dokola a těšit se na tričko s tímto dokonalým, dokonalým, dokonalým artworkem:

Epica - Architect Of Light:



... A já vím, že to slovo opakuji až moc často. (o=0 Ale copak snad nesouhlasíte?!? Oo=

Zapomenuto VIII

25. srpna 2017 v 18:53 | Alétheia |  Delevi
Osmý design (fakt!? Mně se zdá, že už musí být přinejmenším dvanáctý...!) ....

Suicidovat, či nesuicidovat?

(srpen 2017 - doposud)

The End Of The Book

25. srpna 2017 v 15:31 | Veritas |  Diligo
Veskrze stoprocentně čistě pozitivní písnička. - Pro děti. (o=0 Ten klip prostě musíte vidět. - A užít si ho celý.

Amy Lee - The End Of The Book:



Requiem For My Friend

20. srpna 2017 v 14:54 | Veritas |  Diligo
Miluju náhody. (Ty dobré, samozřejmě; ne ty, co vás rozsekají na kousíčky a donutí vás vykrvácet.) Opravdu moc.

A tak když jsem tady téměř před 3 lety psala článek o koncertě Within Temptation na Havířovských slavnostech 3. 9. 2014, ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy vypátrám skladatele oné úchvatné úvodní skladby Lacrimosa, která burácela pódiem, než jsme mohli přivítat Sharon a kluky. Tím spíš proto, že jsem po ní nikdy nepátrala - Lacrimos je na světě prostě moc.
A víte, jak to dopadlo? Ukázal mi ji včera můj nejlepší kamarád - - - který ji celou tu dobu znal. (o=0 Nuže...

Zbigniew Preisner - Lacrimosa:





Citace měsíce X

16. srpna 2017 v 14:58 | Fronésis |  Legenda
Odcituji vám tady kousek Yaloma, než si to rozmyslím.

Irwin D. Yalom je výtečný americký psychoterapeut, hodně literárně plodný, tak možná znáte některé jeho beletristické počiny. Tohle bude ovšem úryvek z knihy Existenciální psychoterapie:

"Existenciální osamělost. Třetí základní záležitostí je osamělost - nikoli interpersonální osamělost se svým přívěškem samotou, ani intrapersonální osamělost (izolace od částí sebe samého), nýbrž fundamentální osamělost - izolace jak od živých bytostí, tak od světa - která jde hlouběji než jiná osamělost. Bez ohledu na to, jak blízko se sobě navzájem přiblížíme, zůstává tu konečná, nepřeklenutelná mezera; každý z nás vstupuje do života sám a musí z něj sám odejít. Existenciální konflikt je tudíž napětím mezi naším vědomím absolutní osamělosti a naší touhou po kontaktu, po ochraně, naším přáním být součástí širšího celku.
Absence smyslu. Čtvrtou základní záležitostí čili podmínkou existence je absence smyslu. Musíme-li zemřít, vytváříme-li si svůj vlastní svět, je-li každý nakonec sám v lhostejném vesmíru, jaký pak má život smysl? Proč žijeme? Jak máme žít? Není-li pro nás předem připravený řád, pak si každý z nás musí v životě vytvářet svůj vlastní smysl. Ale může být člověkem vlastnoručně vytvořený smysl dostatečně odolný, aby unesl jeho život? Tento existenciální dynamický konflikt pramení z rozporu bytosti, která hledá smysl, ale je vržena do vesmíru, jenž žádný smysl nemá."
(Yalom, 2006, str. 17)

Nuže, teď by se hodilo shrnout, že první a druhou základní záležitostí jsou smrt a svoboda, jen se mi to sem nechtělo citovat, protože tady nad těmi dvěma posledními záležitostmi potřebuji přemýšlet víc. A jestli jsem chtěla ještě něco dodat, tak jsem to zapomněla.

Když se budete vyhýbat tématu smrti, budete žít život plný úzkosti.

13. srpna 2017 v 14:30 | Fronésis |  Diligo
Já jsem moc nevěděla, co napsat do nadpisu, tak jsem se v něm snažila hned shrnout to nejdůležitější.

Zase se vracím ke svému oblíbenému tématu, kterým je smrt. Protože nedávno jsem někde zaslechla, že existuje internetová stránka, na které si můžete vybrat, jak chcete, aby vypadal váš pohřeb, co si na něm nechat zahrát za písničky a tak podobně. Tak jsem to samozřejmě potřebovala prozkoumat. Dnes jsem měla chvíli času, a tak jsem nepřemýšlela skoro o ničem jiném než o smrti.
Tenhle článek bude krátký a praktický - přiměly mě ho napsat pouze 2 odkazy, které tu s vámi chci sdílet, protože mi připadá důležité je vidět - přečíst nebo o nich popřemýšlet. První je ona již zmíněná stránka - je to hospicová iniciativa Moje smrt, která má zkrátka vést k tomu, aby se člověk mohl zamyslet nad tím, jak si záležitosti spojené se svou smrtí představuje. (Kolik procent lidí to totiž nikdy ani nenapadlo a jednají, jako kdyby byli nesmrtelní a měli tu být napořád?) Protože dokud člověk o smrti nebude myslet ani mluvit, bude to téma nejen velký zdroj existenciální úzkosti, ale ani jeho rodina nebude vědět, jak má vše tedy po jeho smrti zařídit. (A pak by vám na pohřbu nezahráli metal!!! - No dovedete představit tu hrůzu!? Oo= ) Nuže zkuste si to tady:


... A druhá stránka - na tu jsem se vlastně dostala odkazem z té první. Pokud už jste slyšeli o myšlence stát se po smrti stromem - nechat ho z těla pohřbeného vyrůst - a taky se vám ta představa docela líbí, pak si přečtěte tento rozhovor, který je velice podnětný. A pokud se vám ta představa nelíbí, tak si ho přečtěte taky a ona se vám líbit začne a to je potřeba:


A chcete slovo závěrem? (Několik desítek až set slov závěrem?) Společnost moderní doby a této civilizace tabuizovala téma smrti a skryla smrt pryč od našich očí a běžných zkušeností, protože si myslela, že nás tím uchrání od úzkosti ze smrti. Opak je pravdou. Smrt je ta nejpřirozenější věc na světě a v životě, stejně jako porod. Kdo s ní nemá zkušenosti, bude mnohem víc trpět úzkostí ze smrti. Někdy až za hranicemi zdraví ve smyslu patologií charakteru úzkostných poruch. (No - kolik lidí, kteří se vyhýbají myslet na smrt, jsou psychicky úplně v pořádku?)
Kromě toho, smrt je to, co dodává životu jeho hodnotu. Tím, že nás smrt limituje, nutí nás, abychom se sebou a ze sebe udělali něco a někoho lepšího. Nesmrtelnost by byla nejhorší trest - neexistovala by pro nás motivace dělat cokoli. Jen tím, že víme, že tu nebudeme navěky a máme málo času, který je velmi vzácný, se můžeme probrat a vynaložit ho nějak smysluplně na to, na čem nám záleží. Elisabeth Kübler-Rossová napsala, že "smrt je nejdůležitější věc v životě". V tomto smyslu se s ní dá souhlasit - díky smrti můžeme žít život takový, aby za to stál. Kdyby neexistoval konec, byli bychom živořící trosky bez záměrů. V rozhovoru je zmíněno, že "smrt přehází člověku životní priority". Ano, může být probouzejícím zážitkem, když vám někdo blízký zemře nebo se smrt jinak dostane blízko k vám - a může vás to opravdu změnit a obohatit, přimět více přemýšlet nad světem, vážit si života, užívat si ho a žít intenzivněji i s vyšším uvědomováním toho, že žijete. A budete šťastnější právě ve chvíli, kdy se v životě začnete věnovat tomu, co je smysluplné.
Fronésis

Akademicky zahrabaná (aneb iWrite II)

30. července 2017 v 12:42 | Alétheia |  Cogitatia
Před minutou mě poprvé v životě napadlo, že bych se přihlásila k Ph.D. studiu. PROBOHA, ZABRAŇTE MI V TOM!!!

Citace měsíce IX

29. července 2017 v 18:10 | Fronésis |  Legenda
Ne že bych nechávala věci na poslední chvíli. (o=0

Tento měsíc půjde opět o citát mého milovaného životního vzoru a nejmoudřejší osobnosti, jakou znám a od které bych se chtěla učit - V. E. Frankla. Pro prvonávštěvníky uvádím, že Frankl byl psychoterapeut věnující se otázce smyslu života. V následující ukázce z jeho stěžejní knihy Lékařská péče o duši mluví o zážitkových hodnotách. K tomu bych jen ráda vysvětlila, že hodnoty jsou zdroje smyslu v životě (ideje, přesvědčení, zájmy....) - a podle Frankla existují 3 kategorie hodnot:
  1. Tvůrčí - v jakémkoli smyslu je člověk aktivně produktivní (práce, umělecké vyjádření...)
  2. Zážitkové - co (si) může naopak člověk užívat ve smyslu přijímání (mezilidské vztahy, umění, krása přírody...)
  3. Postojové - které mu zbudou jako jediné, když žije v příliš omezených podmínkách (typicky utrpení), které nemůže změnit - smysl má pak to, jak se k dané situaci postaví (statečně? Důstojně?)
... Já bych si to edukační okénko prostě neodpustila, protože Franklovo dílo je pro mě navždy živoucí poklad mezi vším intelektuálním. (o=0 ♥ A nyní si tedy přečtěte, co Frankl - tak krásně! - napsal právě o druhé kategorii - o zážitkových hodnotách:

"(…) Pak budiž odkázán na tento myšlenkový experiment. Ať si představí, že muzikální člověk sedí v koncertním sále a kolem jeho uší právě šumí nejpůsobivější takty jeho zamilované symfonie, takže vnímá jenom ono mrazení, které člověk prožívá tváří v tvář nejčistší kráse; ať si pak představí, že bychom mohli tomuto člověku v takovém okamžiku položit otázku, má-li jeho život smysl; takto dotázaný by musel asi odpovědět, že by už stálo za to žít jen pro to, aby prožil onen strhující zážitek. Neboť i když jde jen o jediný okamžik - už na velikosti okamžiku lze měřit velikost života: výška horského hřebene se přece také neudává podle výšky nějakého dna údolí, nýbrž výhradně podle výšky nejvyššího vrcholu hory. Tak však také v životě rozhodují o jeho smysluplnosti jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát zpětně smysl celému životu. Zeptejme se nějakého člověka, který na horské túře prožívá krásu Alp a je celou tou nádherou přírody tak unesen, že mu prostě běhá mráz po zádech - zeptejme se jej, zda po takovém zážitku může jeho život ještě někdy ztratit zcela smysl."
(Frankl, 2005, str. 61-62.)


A já se loučím. Zase na hodně dlouho. Blog má smůlu, protože všechno je důležitější než on, a i když mám už více než rok a půl poměrně konkrétně uchopené představy o novém designu, poslední měsíc pak dokonce představy nové a posledních 9 měsíců - už tak dlouho? Oo= - představy o dotvoření této rubriky - ale nestíhám. Tak pá.
Fronésis

Citace měsíce VIII

25. června 2017 v 21:37 | Fronésis |  Legenda
Drazí,

tento měsíc přidávám kraťoučký citát, který mě před zhruba 2,5 lety uchvátil, pohltil, přesvědčil, přiměl myslet - zkrátka jsem věděla, že tohle jedno jediné souvětí je nejen to nejpravdivější, ale i to nejdůležitější, co bychom měli vždycky mít na paměti:

"Nejhorší, co můžeme pro přírodu a životní prostředí udělat, je nechat se semlít pocitem, že člověk jako jednotlivec ničeho nedosáhne, a preventivně rezignovat na veškeré snahy."

Přírodovědci.cz

... Ale nemyslím, že by se to týkalo jen přírody.

Tenhle citát pochází odtud. Je to článek přírodovědců o tom, jak jednoduše myslet i na životní prostředí a pomoci mu v šesti jednoduchých bodech. Tedy pokud to můžeme udělat, pak to musíme udělat. (To tam není, ale to už je můj pohled na svět.) Ten citát totiž úplně moc krásně zapadá do mého pojetí života, vesmíru a vůbec: Když můžeme sami udělat něco, co jakkoli zlepší situaci, cokoli, čehokoli a jakoukoli, tak je naší povinností to udělat. Protože upadnout do lhostejnosti (když se to netýká nás samých) nebo rezignace a pocitu vyčerpání a demotivace z toho, že to je stejně moc málo (anebo že to všichni kolem stejně dělají špatně), je zkrátka největší selhání. A my musíme disponovat dost velkým vnitřním přesvědčením na to, abychom v sobě našli sílu udělat cokoli, co je správné, když máme tu možnost, i když se to zdá málo, a vyhnout se takovému osobnímu selhání, protože by to byla největší prohra. Kdo bychom totiž byli bez našeho přesvědčení? Kdyby ho cokoli dokázalo narušit... Jakou bychom mohli mít sami pro sebe hodnotu?

Zjistila jsem, že sobectví není jen důraz na osobní zisk na úkor druhých se lhostejností k jejich utrpení. Myslím si, že to pojetí je širší a je v něm jakákoli lhostejnost: Sobectví je, když máme možnost něco zlepšit, když můžeme komukoli jednoduše pomoci něčím, co víme nebo máme, ale přitom jsme natolik lhostejní, že to neuděláme.

A tak zhruba před tou dobou, o které jsem psala na začátku, jsem právě o sobectví a podobných věcech nejvíc přemýšlela. Nejdůležitější otázka, která mi po spoustu měsíců (a let) ležela - leží - v hlavě, je, zda je možné zlepšit svět z pozice jednotlivce. A ptala jsem se spousty lidí v okolí a dostávalo se mi jak pesimistických "ne" (což jsem si myslela taky - a myslela jsem si, že je to spíš realistické), tak nadějeplných "ano". Každopádně nakonec je jisté jen to, že jediné, opravdu to jediné, co můžeme na světě změnit k lepšímu, jsme my sami. Naše osobnost, náš přístup ke všemu kolem nás, naše jednání. Nikoho dalšího nikdy nepřinutíme, aby byl někým lepším a "zlepšoval svět" (zní to tak absurdně velikášsky v téhle pozici kapky v oceánu). Ne, ale jediné, co můžeme udělat, je někoho inspirovat. Tím, že začneme u sebe. Protože začít u sebe je to jediné, co můžeme udělat. A stejně tak se musíme smířit s tím, že některé lidi inspirovat nejde, protože oni nechtějí. (Být lidé.) Důležité je, že když děláme správné věci, začneme být šťastní. A já jsem sice jen kapka v oceánu, ale jsem šťastná za to, že jsem kapka, která dělá správné věci a má o oceán a zlepšení jeho kvality zájem. (I kdyby spousta jiných kapek úroveň oceánu nijak pozvedat nemínila.)

Ale to jsem se dostala hodně daleko od toho citátu. (o=0 Prostě mi připomněl něco, co pro mě bylo moc důležité. Tak doufám, že jsem se podělila aspoň s někým a že se citát líbil a snad i nějaká myšlenka kolem.... (o=0
Fronésis

Další články


Kam dál