Citace měsíce X

Středa v 14:58 | Fronésis
Odcituji vám tady kousek Yaloma, než si to rozmyslím.

Irwin D. Yalom je výtečný americký psychoterapeut, hodně literárně plodný, tak možná znáte některé jeho beletristické počiny. Tohle bude ovšem úryvek z knihy Existenciální psychoterapie:

"Existenciální osamělost. Třetí základní záležitostí je osamělost - nikoli interpersonální osamělost se svým přívěškem samotou, ani intrapersonální osamělost (izolace od částí sebe samého), nýbrž fundamentální osamělost - izolace jak od živých bytostí, tak od světa - která jde hlouběji než jiná osamělost. Bez ohledu na to, jak blízko se sobě navzájem přiblížíme, zůstává tu konečná, nepřeklenutelná mezera; každý z nás vstupuje do života sám a musí z něj sám odejít. Existenciální konflikt je tudíž napětím mezi naším vědomím absolutní osamělosti a naší touhou po kontaktu, po ochraně, naším přáním být součástí širšího celku.
Absence smyslu. Čtvrtou základní záležitostí čili podmínkou existence je absence smyslu. Musíme-li zemřít, vytváříme-li si svůj vlastní svět, je-li každý nakonec sám v lhostejném vesmíru, jaký pak má život smysl? Proč žijeme? Jak máme žít? Není-li pro nás předem připravený řád, pak si každý z nás musí v životě vytvářet svůj vlastní smysl. Ale může být člověkem vlastnoručně vytvořený smysl dostatečně odolný, aby unesl jeho život? Tento existenciální dynamický konflikt pramení z rozporu bytosti, která hledá smysl, ale je vržena do vesmíru, jenž žádný smysl nemá."
(Yalom, 2006, str. 17)

Nuže, teď by se hodilo shrnout, že první a druhou základní záležitostí jsou smrt a svoboda, jen se mi to sem nechtělo citovat, protože tady nad těmi dvěma posledními záležitostmi potřebuji přemýšlet víc. A jestli jsem chtěla ještě něco dodat, tak jsem to zapomněla.
 

Když se budete vyhýbat tématu smrti, budete žít život plný úzkosti.

13. srpna 2017 v 14:30 | Fronésis |  Diligo
Já jsem moc nevěděla, co napsat do nadpisu, tak jsem se v něm snažila hned shrnout to nejdůležitější.

Zase se vracím ke svému oblíbenému tématu, kterým je smrt. Protože nedávno jsem někde zaslechla, že existuje internetová stránka, na které si můžete vybrat, jak chcete, aby vypadal váš pohřeb, co si na něm nechat zahrát za písničky a tak podobně. Tak jsem to samozřejmě potřebovala prozkoumat. Dnes jsem měla chvíli času, a tak jsem nepřemýšlela skoro o ničem jiném než o smrti.
Tenhle článek bude krátký a praktický - přiměly mě ho napsat pouze 2 odkazy, které tu s vámi chci sdílet, protože mi připadá důležité je vidět - přečíst nebo o nich popřemýšlet. První je ona již zmíněná stránka - je to hospicová iniciativa Moje smrt, která má zkrátka vést k tomu, aby se člověk mohl zamyslet nad tím, jak si záležitosti spojené se svou smrtí představuje. (Kolik procent lidí to totiž nikdy ani nenapadlo a jednají, jako kdyby byli nesmrtelní a měli tu být napořád?) Protože dokud člověk o smrti nebude myslet ani mluvit, bude to téma nejen velký zdroj existenciální úzkosti, ale ani jeho rodina nebude vědět, jak má vše tedy po jeho smrti zařídit. (A pak by vám na pohřbu nezahráli metal!!! - No dovedete představit tu hrůzu!? Oo= ) Nuže zkuste si to tady:


... A druhá stránka - na tu jsem se vlastně dostala odkazem z té první. Pokud už jste slyšeli o myšlence stát se po smrti stromem - nechat ho z těla pohřbeného vyrůst - a taky se vám ta představa docela líbí, pak si přečtěte tento rozhovor, který je velice podnětný. A pokud se vám ta představa nelíbí, tak si ho přečtěte taky a ona se vám líbit začne a to je potřeba:


A chcete slovo závěrem? (Několik desítek až set slov závěrem?) Společnost moderní doby a této civilizace tabuizovala téma smrti a skryla smrt pryč od našich očí a běžných zkušeností, protože si myslela, že nás tím uchrání od úzkosti ze smrti. Opak je pravdou. Smrt je ta nejpřirozenější věc na světě a v životě, stejně jako porod. Kdo s ní nemá zkušenosti, bude mnohem víc trpět úzkostí ze smrti. Někdy až za hranicemi zdraví ve smyslu patologií charakteru úzkostných poruch. (No - kolik lidí, kteří se vyhýbají myslet na smrt, jsou psychicky úplně v pořádku?)
Kromě toho, smrt je to, co dodává životu jeho hodnotu. Tím, že nás smrt limituje, nutí nás, abychom se sebou a ze sebe udělali něco a někoho lepšího. Nesmrtelnost by byla nejhorší trest - neexistovala by pro nás motivace dělat cokoli. Jen tím, že víme, že tu nebudeme navěky a máme málo času, který je velmi vzácný, se můžeme probrat a vynaložit ho nějak smysluplně na to, na čem nám záleží. Elisabeth Kübler-Rossová napsala, že "smrt je nejdůležitější věc v životě". V tomto smyslu se s ní dá souhlasit - díky smrti můžeme žít život takový, aby za to stál. Kdyby neexistoval konec, byli bychom živořící trosky bez záměrů. V rozhovoru je zmíněno, že "smrt přehází člověku životní priority". Ano, může být probouzejícím zážitkem, když vám někdo blízký zemře nebo se smrt jinak dostane blízko k vám - a může vás to opravdu změnit obohatit, přimět více přemýšlet nad světem, vážit si života, užívat si ho a žít intenzivněji i s vyšším uvědomováním toho, že žijete. A budete šťastnější právě ve chvíli, kdy se v životě začnete věnovat tomu, co je smysluplné.
Fronésis

Akademicky zahrabaná (aneb iWrite II)

30. července 2017 v 12:42 | Alétheia |  Cogitatia
Před minutou mě poprvé v životě napadlo, že bych se přihlásila k Ph.D. studiu. PROBOHA, ZABRAŇTE MI V TOM!!!
 


Citace měsíce IX

29. července 2017 v 18:10 | Fronésis
Ne že bych nechávala věci na poslední chvíli. (o=0

Tento měsíc půjde opět o citát mého milovaného životního vzoru a nejmoudřejší osobnosti, jakou znám a od které bych se chtěla učit - V. E. Frankla. Pro prvonávštěvníky uvádím, že Frankl byl psychoterapeut věnující se otázce smyslu života. V následující ukázce z jeho stěžejní knihy Lékařská péče o duši mluví o zážitkových hodnotách. K tomu bych jen ráda vysvětlila, že hodnoty jsou zdroje smyslu v životě (ideje, přesvědčení, zájmy....) - a podle Frankla existují 3 kategorie hodnot:
  1. Tvůrčí - v jakémkoli smyslu je člověk aktivně produktivní (práce, umělecké vyjádření...)
  2. Zážitkové - co (si) může naopak člověk užívat ve smyslu přijímání (mezilidské vztahy, umění, krása přírody...)
  3. Postojové - které mu zbudou jako jediné, když žije v příliš omezených podmínkách (typicky utrpení), které nemůže změnit - smysl má pak to, jak se k dané situaci postaví (statečně? Důstojně?)
... Já bych si to edukační okénko prostě neodpustila, protože Franklovo dílo je pro mě navždy živoucí poklad mezi vším intelektuálním. (o=0 ♥ A nyní si tedy přečtěte, co Frankl - tak krásně! - napsal právě o druhé kategorii - o zážitkových hodnotách:

"(…) Pak budiž odkázán na tento myšlenkový experiment. Ať si představí, že muzikální člověk sedí v koncertním sále a kolem jeho uší právě šumí nejpůsobivější takty jeho zamilované symfonie, takže vnímá jenom ono mrazení, které člověk prožívá tváří v tvář nejčistší kráse; ať si pak představí, že bychom mohli tomuto člověku v takovém okamžiku položit otázku, má-li jeho život smysl; takto dotázaný by musel asi odpovědět, že by už stálo za to žít jen pro to, aby prožil onen strhující zážitek. Neboť i když jde jen o jediný okamžik - už na velikosti okamžiku lze měřit velikost života: výška horského hřebene se přece také neudává podle výšky nějakého dna údolí, nýbrž výhradně podle výšky nejvyššího vrcholu hory. Tak však také v životě rozhodují o jeho smysluplnosti jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát zpětně smysl celému životu. Zeptejme se nějakého člověka, který na horské túře prožívá krásu Alp a je celou tou nádherou přírody tak unesen, že mu prostě běhá mráz po zádech - zeptejme se jej, zda po takovém zážitku může jeho život ještě někdy ztratit zcela smysl."
(Frankl, 2005, str. 61-62.)


A já se loučím. Zase na hodně dlouho. Blog má smůlu, protože všechno je důležitější než on, a i když mám už více než rok a půl poměrně konkrétně uchopené představy o novém designu, poslední měsíc pak dokonce představy nové a posledních 9 měsíců - už tak dlouho? Oo= - představy o dotvoření této rubriky - ale nestíhám. Tak pá.
Fronésis

Citace měsíce VIII

25. června 2017 v 21:37 | Fronésis
Drazí,

tento měsíc přidávám kraťoučký citát, který mě před zhruba 2,5 lety uchvátil, pohltil, přesvědčil, přiměl myslet - zkrátka jsem věděla, že tohle jedno jediné souvětí je nejen to nejpravdivější, ale i to nejdůležitější, co bychom měli vždycky mít na paměti:

"Nejhorší, co můžeme pro přírodu a životní prostředí udělat, je nechat se semlít pocitem, že člověk jako jednotlivec ničeho nedosáhne, a preventivně rezignovat na veškeré snahy."

Přírodovědci.cz

... Ale nemyslím, že by se to týkalo jen přírody.

Tenhle citát pochází odtud. Je to článek přírodovědců o tom, jak jednoduše myslet i na životní prostředí a pomoci mu v šesti jednoduchých bodech. Tedy pokud to můžeme udělat, pak to musíme udělat. (To tam není, ale to už je můj pohled na svět.) Ten citát totiž úplně moc krásně zapadá do mého pojetí života, vesmíru a vůbec: Když můžeme sami udělat něco, co jakkoli zlepší situaci, cokoli, čehokoli a jakoukoli, tak je naší povinností to udělat. Protože upadnout do lhostejnosti (když se to netýká nás samých) nebo rezignace a pocitu vyčerpání a demotivace z toho, že to je stejně moc málo (anebo že to všichni kolem stejně dělají špatně), je zkrátka největší selhání. A my musíme disponovat dost velkým vnitřním přesvědčením na to, abychom v sobě našli sílu udělat cokoli, co je správné, když máme tu možnost, i když se to zdá málo, a vyhnout se takovému osobnímu selhání, protože by to byla největší prohra. Kdo bychom totiž byli bez našeho přesvědčení? Kdyby ho cokoli dokázalo narušit... Jakou bychom mohli mít sami pro sebe hodnotu?

Zjistila jsem, že sobectví není jen důraz na osobní zisk na úkor druhých se lhostejností k jejich utrpení. Myslím si, že to pojetí je širší a je v něm jakákoli lhostejnost: Sobectví je, když máme možnost něco zlepšit, když můžeme komukoli jednoduše pomoci něčím, co víme nebo máme, ale přitom jsme natolik lhostejní, že to neuděláme.

A tak zhruba před tou dobou, o které jsem psala na začátku, jsem právě o sobectví a podobných věcech nejvíc přemýšlela. Nejdůležitější otázka, která mi po spoustu měsíců (a let) ležela - leží - v hlavě, je, zda je možné zlepšit svět z pozice jednotlivce. A ptala jsem se spousty lidí v okolí a dostávalo se mi jak pesimistických "ne" (což jsem si myslela taky - a myslela jsem si, že je to spíš realistické), tak nadějeplných "ano". Každopádně nakonec je jisté jen to, že jediné, opravdu to jediné, co můžeme na světě změnit k lepšímu, jsme my sami. Naše osobnost, náš přístup ke všemu kolem nás, naše jednání. Nikoho dalšího nikdy nepřinutíme, aby byl někým lepším a "zlepšoval svět" (zní to tak absurdně velikášsky v téhle pozici kapky v oceánu). Ne, ale jediné, co můžeme udělat, je někoho inspirovat. Tím, že začneme u sebe. Protože začít u sebe je to jediné, co můžeme udělat. A stejně tak se musíme smířit s tím, že některé lidi inspirovat nejde, protože oni nechtějí. (Být lidé.) Důležité je, že když děláme správné věci, začneme být šťastní. A já jsem sice jen kapka v oceánu, ale jsem šťastná za to, že jsem kapka, která dělá správné věci a má o oceán a zlepšení jeho kvality zájem. (I kdyby spousta jiných kapek úroveň oceánu nijak pozvedat nemínila.)

Ale to jsem se dostala hodně daleko od toho citátu. (o=0 Prostě mi připomněl něco, co pro mě bylo moc důležité. Tak doufám, že jsem se podělila aspoň s někým a že se citát líbil a snad i nějaká myšlenka kolem.... (o=0
Fronésis

Speak To Me

27. května 2017 v 20:26 | Veritas |  Diligo
Tak jo, jsem dojatá. Už zase jednou. Viděla jsem málo takhle úchvatných klipů. ♥

Musím hned zase jít, abych našla text a význam, jen to sem vložím...

Amy Lee - Speak To Me:


Citace měsíce VII

17. května 2017 v 20:40 | Fronésis
Mám tu porci kiwi a další porce nadšení z inteligentního textu je tady. Narazila jsem na něj předevčírem při psaní diplomky, v knížce Zármutek a pomoc pozůstalým od Naděždy Kubíčkové, nicméně ta není autorkou - je jí Bonett Steinová, takže je to sekundární citace. Idealisticky bych chtěla, aby tahle citace dokázala uvést na pravou míru to, co prožíváte, když vám zemře někdo blízký, a aby vás vedla k tomu, že ty emoce nebudete shazovat, ale naopak je autenticky prožijete, protože je to moc důležité (a když ne, tak potom teprve začínají problémy). Tahle žena moc hezky vysvětlila, co se v nás během toho procesu děje:

"Truchlit neznamená jen cítit smutek. Je to specifický psychologický proces, během něhož truchlící nabývají schopnosti oprostit se od některých citů, které vztahovali k člověku, jenž už neexistuje, a přenést svou lásku na živé lidi. Truchlení je náročná citová práce. Znamená to, že se soustředíme na své vzpomínky a necháme se dojímat pocity, které s sebou přinášejí. Je to boj s pocitem viny, že jsme toho mohli vykonat více, a se zlostí, že jsme zůstali sami. Znamená to, že uchopíme zpřetrhaná vlákna svého života a pokusíme se z nich utkat nový vzor. Znamená to, že se rozloučíme s člověkem, který už neexistuje."


(Bonett Steinová, ?, in Kubíčková, 2011, číslo stránky jsem si zapomněla opsat a je mi to úplně fuk.)

... Nicméně stejně vám přeji, abyste se s truchlením v životě setkali co nejméněkrát.

Fronésis

Google překladač

8. května 2017 v 21:13 | Veritas |  Latinitas
Neodpustím si dnes jeden vtípek, který mluví za vše. Myslím si, že vás to asi nijak moc nedojme, zvlášť pokud nejste posedlí latinou tak jako já, ale zkuste to alespoň brát jako varování - - - abyste tomu nevěřili, až tím proženete nějaký text v jazyce, který neznáte. Padají z toho samé pitomosti - věřte mi, nikdy nelžu. (o=0


... Vidíte? On to naprosto potvrzuje. (o=0 Není snazší důkaz než stvrdit výrok svými činy, že?

Hezké dny!

Veritas

Naposled...

5. května 2017 v 1:28 | Alétheia |  Cogitatia
... Aneb článek zasvěcený tirádě o prokrastinaci. (o=0

Zítra - teda vlastně dnes! - mě čeká poslední "normální" zkouška na vysoké škole, pak už budou "jen" státnice.
Tolik uvozovek již v první větě vypadá dost trapně... Abych to vysvětlila, ani ta zítřejší zkouška už vlastně není normální - není to nic v rámci semestru, co by se započítávalo do studijního průměru. Už i tahle zkouška stojí jaksi mimo. Ale stejně zažívám všechny tytéž pocity jako během obvyklého zkouškového: Nesnáším to. (o=0 Mám toho plné zuby. Vůbec mě to nezajímá (to je možná rozdíl oproti normálním zkouškám - ty aspoň bývají VĚTŠINOU zajímavější...), nechci se to učit, nemám na vybranou a musím, a tak straaašně moc prokrastinuji.

Citace měsíce VI

2. května 2017 v 10:07 | Veritas
Pozdě.

Abych byla upřímná, nechtěla jsem se na to vykašlat - často jsem přemýšlela co vybrat. Za ten měsíc jsem nic nenašla.

ALE dneska se učím na poslední zkoušku, jež mě čeká za několik hodin. Takže samozřejmě duchapřítomně prokrastinuji. A co jsem neudělala? Zamilovala jsem se do Johna Keatse. Jako by nestačilo to všechno ostatní dokonalé překrásno, do kterého jsem zamilovaná už dlouho, ale tohle mě nějak úplně sejmulo a mám pocit, že už vím, proč jsem nikdy nečetla poezii: Předtím jsem to nevěděla, ale teď vidím, že poezie je tak úchvatná, že kdybych ji četla pořád, tak bych taky pořád jen plakala, jak je to nádherné. Čili by to ze mě udělalo ještě mnohem méně funkčního a mnohem rozsypanějšího - to si nemůžu dovolit - člověka... (Topícího se v dokonalosti).

Takže jsem začala hledat na internetu co nejvíc z jeho tvorby, abych si ji mohla přečíst POTOM, což pro jednou výjimečně nechci odložit, ale opravdu to nechat na "potom" po zkoušce - - - a VRÁTIT se k tomu! Keats musel být výjimečný člověk - nevím o něm ještě vůbec nic, ale už teď jsem tady málem seděla v slzách. Tak jsem našla český překlad jeho Ódy na Melancholii - kterou jsem znala díky úryvku v písni Covered By Roses od Within Temptation, další náhoda - a přidávám tu část, která na mě nejvíc zapůsobila. Pozdě, ale za duben:

"Když melancholie tě přepadne,
jak liják z mraku náhle spuštěný,
jenž zvedá květům hlavy povadlé
a halí kopec jarní zelení,
syť smutek duhou v slané písčině,
rozmarnou pýchou oblých pivoněk,
svěžestí růže ráno na úbočí."

(John Keats: Ode on Melancholy, 1819; překlad Hany Žantovské; více tady)

... Tím chci jenom doporučit, abyste navštívili stránky toho cápka, který tam překlady má, a mohli z nich také mít radost. Anebo ještě lépe - ochutnat Keatsovu tvorbu a seznámit se s originálem, což právě plánuji, protože jsem se málem zcvokla z podoby jeho původního rukopisu. Krása! (o=0

Veritas

Nejroztomilejší důvod k prokrastinaci

25. března 2017 v 22:58 | Veritas |  Diligo
A víte co? Ještě jeden článek, než zase vysublimuji...

Znáte Kitten Academy???




... Protože bych si sama moc přála zachraňovat koťátka, připadá mi naprosto geniální tenhle nápad na reality-show zaměřenou na koťátka. Vždy jde o taková koťátka, která potřebují domov, a tak účelem této reality-show, kde můžete sledovat koťátka 24 hodin denně, je motivovat nadšené lidi k tomu, aby si nějaké koťátko adoptovali. A koťátka pak budou nahrazena dalšími koťátky.
No a v čem je problém? Je to v Illinois. )o,= Což je trošičku smutné, protože jsem se asi úplně nehorázně zamilovala do malinké chundelaté bledě želvovinové Haddie, které zítra bude teprve měsíc. (A já bych ji nejradši spolkla, jak je roztomilá!) Jinak ale sledovat koťátka a být z nich na větvi lze bez omezení.
Pokud jsem to správně pochopila, tak Kitten Academy (where kitten learn how to cat (o=0 ♥) funguje od roku 2015. Mezitím už odchovala kolem patnácti kočičích rodin. Na YouTube také můžete najít záznamy ze starší doby, např. velkou část této středy jsem strávila sledováním, jak se mamince Angel narodila právě ta 4 koťátka, která jsou teď v akademii nejmladší. Upřímně, nejspíš jsem nikdy neviděla nic roztomilejšího. (A copak je pak důležitá nějaká diplomka, když přece KOŤÁTKA!!! ? (o=0 )
Takže, mí drazí, jestli máte rádi koťátka, budete mít nyní stejně jako já o zábavu postaráno. (Už navěky.) Abyste nepodlehli naprosto neovladatelné závislosti na sledování tohoto nepřetržitého živého vysílání, můžete se řídit stejným pravidlem jako já - dívat se jen při jídle. (Potom ovšem hodně dlouho jíte. Až 3x déle, než kolik je na dané - i sebezoufaleji malé - množství jídla potřeba xo=...) Pokud se v přímém přenosu zrovna nic neděje, lze si video vrátit zpátky až o 4 hodiny. Počítejte s časovým posunem - teprve když máme 1 hodinu odpoledne, koťátka zažívají 7 ráno a přepne se kamera z nočního vidění na barevné. Takže víc zábavy si asi užijete odpoledne a večer. A nezapomeňte taky navštívit tuhle jejich internetovou stránku plnou fotek a seznamovacích článků s rodinnými příslušníky: Jsou taaak sladcí... ♥

Veritas


PS: Neodpustím si - portrét malé Frappe. (o=0 Může snad mít někdo úchvatnější oči?


Citace měsíce V

25. března 2017 v 22:22 | Alétheia |  Diligo
Dnes vybírám úplně improvizovaně něco krásného. Jen proto, že vím, že tu za březen něco být musí, a že autor této knížky mě v březnu ovlivnil nejvíc ze všech lidí (v životě). Sice tuhle knížku (Peter Tavel: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla) nesmím ještě číst, dokud ji oficiálně nedostanu jako dárek, ale čas se krátí, takže jsem ji otevřela na náhodném místě a četla si náhodné odstavce, dokud jsem si neřekla "stop, tohle tam dám":

"Smysl musí být hledaný, protože člověka přesahuje. Smysl je něco, čím je možné být spíše "obdarovaný". Smysl není něco, pro co se člověk rozhoduje tak, jak se rozhoduje pro nějaký cíl (například rozhodnutí studovat na vysoké škole). Ale právě proto, aby bylo rozhodnutí smysluplné, musí být začleněné do něčeho dalšího, co si člověk nevybírá, a co by měl spíš hledat."

(Tavel, 2007, str. 32 ♥ - a jůůů, to jsem si ani nevšimla! (o=0 )

(Atque gaudeo, quod vitam meam amo.)

Dobrou noc!
Alétheia

Citace měsíce IV

18. února 2017 v 11:47 | Fronésis |  Cogitatia
Můj největší životní vzor a nejdůležitější osobnost v historii pro mě byl Viktor E. Frankl (1905 - 1997), rakouský lékař a zakladatel logoterapie, humanistického psychoterapeutického směru zaměřeného na existenciální otázky (smysl života, utrpení, smrt, osamělost aj.). I přesto, že přežil koncentrační tábor(y), ve kterých přišel o celou svou rodinu i dílo, zůstal nesmírně duševně silný a jako člověk neuvěřitelně pozitivní. Dnes sem chci dát trochu delší citaci, která je úryvkem z Franklovy řeči z roku 1988 ve Vídni při vzpomínkové slavnosti (ukázka z jeho knížky ... A přesto říci životu ano, 1996):

Kolektivní vina neexistuje


"Prosím vás, abyste si v tuto chvíli vzpomínání se mnou zavzpomínali: na otce. Zahynul v Terezíně. Na mého bratra. Zahynul v Osvětimi. Na mou matku. Zahynula v plynové komoře v Osvětimi. Na mou první ženu. Ztratila svůj mladý život v táboře Bergen-Belsen.
A přesto vás musím poprosit, abyste ode mě neočekávali ani slovo nenávisti. A koho bych také měl nenávidět? Znám sice oběti, ale neznám pachatele. Rozhodně je neznám osobně. A řeči o kolektivní vině odmítám. Kolektivní vina totiž neexistuje. Vina v každém případě může být jen osobní vinou. Jsem vinen něčím, co jsem sám spáchal, nebo snad opomenul udělat! Ale nemohu být vinen něčím, co udělali jiní lidé, byť to byli mí rodiče nebo prarodiče.
(...)
Dámy a pánové, pomyslete jen, že odpor předpokládá heroismus a heroismus lze podle mého názoru vyžadovat jen od jednoho, jediného člověka - od sebe sama.
Nacionální socialismus zplodil rasové šílenství. Ve skutečnosti však existují jen dvě lidské rasy: "rasa" slušných lidí a "rasa" neslušných lidí. A toto rasové dělení probíhá napříč všemi národy a uvnitř každého jednotlivého národa napříč všemi stranami. To, že slušní lidé jsou v menšině, a že v menšině vždy byli a pravděpodobně i budou, s tím se musíme vyrovnat. Nebezpečí hrozí teprve tehdy, jestliže nějaký politický systém vyplaví na povrch ty neslušné, když dojde k negativnímu výběru. Proti tomu však není žádný národ imunní. A v tomto smyslu je holocaustu v zásadě také každý národ schopen."

(Frankl, 1996, str. 124 - 125)

Vivaldi Metal Project - The Four Seasons

13. února 2017 v 18:18 | Veritas |  Diligo
Já jsem vám nedala vědět o Vivaldi Metal Project!? No to snad není pravda! xo=
Omlouvám se.


Abych se přiznala, artwork alba The Four Seasons mě snad uchvátil nejvíc z toho všeho, co s Vivaldi Metal Project souvisí. ♥ Není to nádherné?

Inspirativní týpek

12. února 2017 v 22:40 | Veritas |  Diligo
Já vím, že to v posledním roce na blogu vypadá, jako že jenom "sbírám" týpky, kteří jsou zajímaví a dá se nad nimi rozplývat nadšením, nejlépe nad nějakým jejich YouTube videem. Ale připadá mi teď vskutku nutné sdílet dalšího. Tentokrát konečně jednou nejde o hudbu.

Jde o fotografie. Velmi silně působivé fotografie v rámci několika různých projektů. A taky o dost utříděné názory, automatické podkládání psaného existujícími studiemi (to oceňuji), schopnost poukázat efektivní formou na to důležité, co bychom neměli přehlížet...
Prostě tenhle týpek je hodně inspirativní. Podle něj je to jediná správná a dostupná možnost, jak změnit svět - jednat sám tak, aby to snad mohlo inspirovat ostatní - a s tím už souhlasím docela dlouho.


... A když už musíte namítat, že na to teď nemáte čas, tak, proboha, prosím, aspoň se tam jenom tak koukněte. (Ty stránky se pak už čtou samy.) (o=0
Veritas

... A ještě malinko metalu.

10. února 2017 v 23:47 | Alétheia |  Diligo
... Protože tahle verze mě tak zaujala... Asi úplně ubila tu původní. Ta se mi sice líbí taky, moc, ale měla bych spíš poslouchat tuhle, která mě zbaví špatných vzpomínek spojených s tou první. A tohle je tak hezky, pohodlně tvrdé, že přesně z téhle zpěvačky bychom si měli vzít příklad, protože do toho vkládá - ne, nevkládá, ale krutě cpe - energie úplně nejvíc! (o=0 Nuže:

The Agonist - Take Me To Church:


Další články


Kam dál